Odborný článek
Digitalizace ve vzdělávání
Paradox paměti podle Barbary Oakley
5,0 (1 hodnocení)
Zpráva o studii vzniklé pod vedením známé neurovědkyně Barbary Oakley, která velmi přesvědčivě ukazuje potřebu věnovat větší pozornost budování faktických znalostí, jež jsou nezbytné pro rozvoj odbornosti a neobejde se bez nich ani kritické myšlení.
S Barbarou Oakley se setkáváme již nějaký čas. Je profesorkou neurovědy na Oakland University. Opakovaně nás upozorňuje na to, že se až příliš často v duchu konstruktivismu orientujeme na podporu samostatného poznávání žáků v situacích, kdy nemají dostatečně rozvinuté základy, na nichž nové poznatky mohou stavět (typický opakovaně zmiňovaný rozpor mezi palačinkou a katedrálou).
Nedávno s kolektivem spolupracovníků vydala studii [1], která se snaží na vědecké úrovni zodpovědět následující otázku: „Mohla by naše zvýšená závislost na externích paměťových pomůckách a digitálních rozptýleních nenápadně narušovat právě ty kognitivní schopnosti, které se snažíme budovat?“
Na tento problém Spomocník naráží opakovaně. Vyberu jen pár článků: Je snadnější zůstat hloupý?, Kognitivní zátěž podle Alfie Kohna, Vliv AI na kognitivní schopnosti lidí, Je AI kognitivním trojským koněm?, Proč je naše poznávání a myšlení zkreslováno?, Základem kritického myšlení jsou fakta.
Barbara velmi přesvědčivě zdůvodňuje své poznatky prostřednictvím kognitivní vědy, tedy nejnovějšími výzkumy z oblasti funkce mozku. Podrobně popisuje, jak dochází k internalizaci znalostí prostřednictvím paměťového systému deklarativního (fakta a události) a procedurálního (dovednosti a návyky).
Klíčem k rozvoji odbornosti (expertízy) je proces, při němž se znalosti přesouvají z deklarativního systému do procedurálního. Ten dovoluje řešit problémy intuitivně a rychle, zdánlivě bez velkého přemýšlení. Pokud ale deklarativní systém pracuje s daty uloženými mimo vlastní paměť (transaktivně), a žák si pamatuje jen to, kde je může najít, k přesunu nedochází, je narušena internalizace deklarativní a procedurální paměti a zhoršuje se dlouhodobé uchovávání informací.
Ve věku generativní AI a stále výkonnějších všudypřítomných digitálních nástrojů čelí lidské poznávání hrozbě, že vnitřní paměťové systémy zakrní. Reverze Flynnova efektu naznačuje, že se to již skutečně začalo dít. Důsledkem nadměrného spoléhání na digitální nástroje v procesu učení tak může být to, co Barbara nazývá „paradoxem paměti“ – omezení rozvoje odbornosti i kritického myšlení, které v poslední době považujeme za hlavní výukový cíl.
Posun směrem ke kognitivnímu odlehčení ve vzdělávání je to, co ve skutečnosti lze označit spíše za „patologický altruismus“ – dobré úmysly, které se obrátí proti sobě. Učitelé, kteří propagují přístup „prostě si to vyhledej“, jistě chtějí osvobodit žáky od zdánlivě zbytečného memorování. Tato dobře míněná snaha však přehlíží, že uložené znalosti budují mentální základ potřebný pro pokročilé myšlení. Výsledkem je vzdělávání, které navzdory dobrým úmyslům podkopává samotné kognitivní základy potřebné pro uvažování na vyšší úrovni, které se snaží rozvíjet.
AI může zkratovat procesy vyhledávání, znesnadnit korekci chyb a vytváření schémat nezbytných pro robustní neuronové kódování. Efektivní interakce člověka s AI závisí na silných interních modelech – biologických „schématech“ a neuronových shlucích – které uživatelům umožňují hodnotit, zdokonalovat a řídit výstupy AI (Výzkumy odhalují, jak generativní AI ovlivňuje lidské učení).
Pokud chceme zdárně rozvíjet myšlení žáků, neměli bychom se vzdát tréninku „paměťového svalu“. Způsob, jakým učíme, má důsledky, které se odrážejí v našich kolektivních kognitivních schopnostech.
Barbara vzdělávací technologie plošně nezavrhuje. Na základě neurovědeckých principů navrhuje následující strategie pro pedagogy, kteří se snaží vyvážit integraci technologií s kognitivním rozvojem:
Je zřejmé, že v budoucnosti bude úspěšné vzdělávání vyžadovat synergii lidského poznávání a strojových schopností. Je třeba strategicky využívat AI a snadnou dostupnost informací k rozšíření možností učení – personalizaci výuky a vytváření imerzivních simulací – a zároveň zachovat jádro toho, co nás dělá inteligentními. Tímto základním jádrem je naše schopnost učit se, pamatovat si a uvažovat nezávisle na vnější podpoře.
Nechcete-li studovat celou padesátistránkovou studii v originále, můžete si nechat to podstatné sdělit též rozborem, který vytvořil NotebookLM.
OAKLEY, Barbara. The Memory Paradox: Why Our Brains Need Knowledge in an Age of AI [online]. 2025. [cit. 2026-06-06]. Dostupné z: https://arxiv.org/abs/2506.11015.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 4.0.