Odborný článek
Digitalizace ve vzdělávání
Zpráva o tom, co si o problému ovlivňování cílů výuky rozvojem technologií myslí anglická odbornice se zkušenostmi s hodnocením výukových výsledků Daisy Christodoulou.
Rozvoj technologií nás většinou vede ke snaze si pomocí nich zjednodušovat život. Snad chápeme i to, že s jejich pomocí je možné řešit dokonce i takové problémy, které bez nich řešit buď vůbec nelze, nebo to dá mnohem větší práci. Má to ale háček. Musíme vědět, co chceme, a umět formulovat zadání, kterému bude technologie rozumět. A to se neobejde bez dostatečných základních znalostí.
Daisy Christodoulou je ředitelka britské organizace No More Marking zabývající se komparativním hodnocením písemných prací žáků. Je založeno na porovnávání nahraného slovního hodnocení učitele s hodnocením AI. Zaujal mě její článek na firemním blogu Are we living in a stupidogenic society? (Žijeme v blbost generující společnosti?) [1], který se zabývá výše popsaným problémem.
Daisy vychází z poznatků profesorky Barbary Oakley a tvrdí, že masivní využívání technologií vede k zakrnění našich „kognitivních svalů“. Přitom sleduje hlavně tyto 2 faktory:
Zásadním problémem je bohužel to, že jsme všichni náchylní ke snaze si usnadnit práci. Když chcete rychle splnit úkol, technologie určitě pomohou. Pokud je vaším cílem rozvíjet své dovednosti, zkuste to bez nich. Jestliže potřebujete co nejrychleji urazit 42 kilometrů, jeďte autem – jen nepředstírejte, že jste uběhli maraton.
Není dobré se domnívat, že kognitivním odlehčením se magicky stanete chytřejšími, protože se můžete soustředit na pokročilejší a složitější dovednosti. Pokročilejší a složitější dovednosti jsou založeny na jednodušších. Pokud je nemáte, nemůžete rozvíjet ty pokročilejší. Kognitivní odlehčení snižuje pravděpodobnost, že získáte praxi, která vám umožní osvojit si základní dovednosti.
Daisy přináší zajímavou analogii, když tvrdí, že „cenou za používání mechanických strojů je lidská obezita, zatímco důsledkem využívání inteligentních strojů je lidská hloupost“.
Tato analogie má své limity. Určitě bychom se nechtěli vrátit do dob, kdy většina lidí musela tvrdě pracovat „od nevidím do nevidím“ a neuměla psát ani číst. Dnes lidé mohou vážit více, ale také žijí déle. A navíc existují nové typy mentálních dovedností, které do určité míry nahrazují ty staré. Řešíme stále nové, a čím dál tím větší problémy, ale na druhou stranu si musíme přiznat, že máme snadnější život a žijeme déle.
Už se nemusíme živit rukama, mnohé základní dovednosti se v běžném životě neuplatní a nikdo nás k jejich získání nenutí. To ale neznamená, že je můžeme postrádat. Většina lidí k jejich osvojení však potřebuje mít dostatečnou disciplínu nebo donucovací systém.
Nástup AI zvyšuje riziko dalšího úpadku základních dovedností. Díky velkým jazykovým modelům by mohli mnozí lidé – ne všichni, ale mnozí – dospět k závěru, že náklady na učení se číst a psát již nemusí být ospravedlnitelné přínosy a každodenní potřeba čtení a psaní, kterou jim společnost a ekonomika dříve vnucovaly, již neexistuje. To se netýká jen kalkulaček či GPS. Počítač nám přečte libovolný text, posíláme hlasové zprávy, aplikace se ovládají hlasem, pokyny jsou nahrazovány obrázky, roste obliba infografiky. Dříve bylo těžké se obejít bez základní gramotnosti. Nyní je to mnohem snazší. To znamená, že je snadné zůstat hloupý a kvůli dostatku jídla tloustnout.
Ve skutečnosti se dnes docela dost lidí věnuje fyzické aktivitě jako volnočasové zábavě. Kdekdo platí peníze za to, aby mohl jít do posilovny, běhat maratony a účastnit se akcí jako Iron Man či Tough Mudder – aktivit, které by předchozí generace považovaly za šílené.
Někteří lidé jsou pravděpodobně zdatnější a zdravější než kdokoli jiný v historii. A někteří lidé ne. Osvobození lidí od fyzické dřiny vedlo k mnohem širší škále fyzické zdatnosti. Rozdíly se pořád zvětšují, nižší fyzická zdatnost však převládá.
Možná se něco podobného stane i s intelektuální zdatností. Kognitivní hry, hádanky a hospodské kvízy jsou stále populárnější. Někteří lidé jsou chytřejší a prozíravější než kdokoli v lidské historii. Někteří ne. Platí zde totéž, co pro fyzickou zdatnost. I zde se rozdíly zvětšují a těch s nižším IQ přibývá.
Co to znamená pro školy?
Školy by měly na současný vývoj reagovat tím, že se stanou tělocvičnami pro mysl. Měla by to být místa, která umožní procvičovat a získávat základní dovednosti, které již možná nejsou pro život nezbytné, ale které jsou stále důležité.
Není rozumné přestat si osvojovat základy, ani se zaměřovat jen na věci, které technologie zatím nedokážou. V situaci, kdy se stroje neustále učí dělat více, by to byla evidentní chyba. Znamenalo by to umožnit strojům stanovovat strop toho, co lidé dokážou. Je to recept na hloupotvornou společnost.
New Podcast: Daisy Christodoulou on How Technology Is Making Us Stupid
Dovolím si přidat vlastní závěr, který v Daisyně článku ani videu nenajdete. Jsem si jist, že nechtěla říci, že je třeba se vrátit ke kurikulu a výukovým metodám minulého století. Jen nás upozorňuje na to, že nesmíme úplně zavrhnout základy. Naším úkolem však přesto je připravit žáky na svět, v němž se bez technologií neobejdou. Bez toho, že by se s nimi naučili pracovat už ve škole, to nepůjde.
CHRISTODOULOU, Daisy. Are we living in a stupidogenic society? [online]. 2025. [cit. 2025-09-26]. Dostupné z: https://substack.nomoremarking.com/p/are-we-living-in-a-stupidogenic-society.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 4.0.