OSV: Konkretizace obsahu tematického okruhu komunikace - 1. část
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
OSV: Konkretizace obsahu tematického okruhu komunikace - 1. část
5,0 (1 hodnocení)
Nová obsahová podpora rozpracovává a aktualizuje dílčí témata a náměty tematického okruhu Komunikace. Díky tomuto kroku se podoba zpracování OSV více přibližuje zpracování vzdělávacího obsahu vzdělávacích oborů v RVP ZV (doporučené očekávané výstupy OSV svou formou odpovídají očekávaným výstupům vzdělávacích oborů, konkretizace obsahu tematického okruhu Komunikace svou formou odpovídá doporučenému učivu vzdělávacích oborů.
Úvod
Konkretizace obsahu tematického okruhu Komunikace navazuje na zpracování doporučených očekávaných výstupů, které jsou jako elektronické publikace zveřejněny na stránkách Národního ústavu pro vzdělávání (NÚV) a v digifoliu Osobnostní a sociální výchova na Metodickém portálu RVP.CZ.
Nová obsahová podpora rozpracovává a aktualizuje dílčí témata a náměty tematického okruhu Komunikace. Díky tomuto kroku se podoba zpracování OSV více přibližuje zpracování vzdělávacího obsahu vzdělávacích oborů v RVP ZV (doporučené očekávané výstupy OSV svou formou odpovídají očekávaným výstupům vzdělávacích oborů, konkretizace obsahu tematického okruhu Komunikace svou formou odpovídá doporučenému učivu vzdělávacích oborů.
Cílem materiálu je přispět ke snadnější a efektivnější integraci OSV do vzdělávacích oborů, včetně jejich hodnocení, či zpracování učebních osnov samostatných vyučovacích předmětů ve školních vzdělávacích programech.
V roce 2015 byla konkretizace zpracována pro tematický okruh Komunikace.
Materiál je členěn do následujících kapitol:
Tematický okruh Komunikace
Základní didaktické/metodické principy OSV
Organizační formy výuky OSV a rozvíjení komunikativních dovedností
Komunikace ‒ dílčí témata a náměty/příklady učebních činností
Základním posláním komunikace je výměna informací a ovlivňování druhých lidí, příp. i sebe sama.[1] Touto funkcí se řadí komunikace jako celek k základním existenčním činnostem člověka a prolíná v různých formách celým jeho životem. Klíčovou roli hraje samozřejmě v situacích, kdy se pokoušíme něco získat (materiální hodnoty, vztah s druhým člověkem, společenskou prestiž apod.), základní motivací je většinou „mít dobrý pocit sám ze sebe“ nebo „usnadnit si život“ apod. Svou úlohu ale hraje např. i při interakcí jedince s uměním, kdy naplňuje naši potřebu „mít (estetické) prožitky“ apod.[2] Komunikace má své zásadní místo i v edukaci.
Vztah komunikace a edukace lze stručně charakterizovat takto:
prakticky veškerá edukace vyžaduje komunikaci; při edukaci se komunikace používá (jako prostředek), neboť ji nelze nepoužívat;
protože i komunikaci se učíme (primárně v rodině), je komunikace též obsahem edukace, je učivem; při edukaci se komunikaci učíme (jako učební látce), a protože edukace (výchova, vzdělávání) je definována jako činnost záměrná a cílevědomá, pak je logické, že i učení komunikaci by mělo probíhat cílevědomě a řízeně (tedy ne náhodně).
KOMUNIKACE JE PROSTŘEDEK I TÉMA OSOBNOSTNÍ A SOCIÁLNÍ VÝCHOVY.
Podrobněji můžeme rozlišit:
komunikaci jako prostředek dorozumění při výuce OSV;
komunikaci jako samostatné téma OSV;
komunikaci jako téma OSV, prostupující současně více či méně i dalšími tématy OSV;[3]
komunikaci jako součást většiny učebních metod používaných v OSV (vč. toho, že
komunikace je předmětem reflexí následujících po učitelem instruovaných učebních činnostech nebo i reflexí situací náhodně vzniklých);
komunikaci jako základní způsob modelového chování učitele OSV, jehož prostřednictvím
žákům ukazuje („implicité“) dobré způsoby komunikačního chování (Valenta, 2010, s. 18n.).
Mýty o výuce komunikace
OSV provázejí po celou dobu její implementace do praxe různé mýty (blíže viz Valenta, 2013, s. 48–9). Některé se váží i k výuce komunikace. Klíčový je zejména tento:
„Kdykoliv žáci nebo žáci a učitel v hodině komunikují, nastalo učení (se) komunikaci.“ Váže se právě k výše uvedenému rozlišení „komunikaci užíváme“ a „komunikaci učíme“. Běžné užití komunikace nemusí zdaleka vždy dobré komunikaci i učit. Může být dokonce z hlediska osvojování žádoucí komunikace i kontraproduktivní (např. nekvalitní komunikace pedagoga s žákem, špatná komunikace ve skupinách při samostatné práci apod.). Předpoklad, že žádoucím způsobům komunikace se žák naučí samovolně ‒ komunikace jako tzv. skryté kurikulum ‒ prostřednictvím běžného komunikování ve škole, je velmi „křehký“.[4]
Témata tématického okruhu Komunikace obsažená v RVP ZV
Tematický okruh obsahuje tato témata:
a) řeč těla, řeč zvuků a slov, řeč předmětů a prostředí vytvářeného člověkem, řeč lidských skutků;
b) cvičení pozorování a empatického a aktivního naslouchání;
c) dovednosti pro sdělování verbální i neverbální (technika řeči, výraz řeči, cvičení v neverbálním sdělování);
d) specifické komunikační dovednosti: monologické formy – vstup do tématu „rétorika“;
e) dialog (vedení dialogu, jeho pravidla a řízení, typy dialogů);
f) komunikace v různých situacích (informování, odmítání, omluva, pozdrav, prosba, přesvědčování, řešení konfliktů, vyjednávání, vysvětlování, žádost apod.);
g) efektivní strategie: asertivní komunikace, dovednosti komunikační obrany proti agresi a manipulaci, otevřená a pozitivní komunikace;
h) pravda, lež a předstírání (sebescénování) v komunikaci.
Všechna tato témata se dají dále konkretizovat, doplňovat nebo propojovat. O způsobu konkretizace témat rozhodují dva hlavní činitelé: žáci a vyučující. Ti mohou rozhodovat takto:
Rozhoduje učitel podle dokumentace (ŠVP, profilu školy apod.);
Rozhoduje učitel podle toho, kde vidí nedostatky v komunikaci mezi žáky (ty se stávají tématem/učivem);
Rozhodují žáci, kteří si buď svá přání ve vztahu k tématům OSV vyjádří v rámci formulací jejich „očekávání“ na začátku výuky, nebo si sami spontánně řeknou o určité téma.
Doporučené očekávané výstupy pro tematický okruh komunikace
Žák:
charakterizuje základní kódy – typy komunikace (řeč těla; řeč slov atd.)
zdokonaluje průběžně různé způsoby svého komunikačního chování
odečítá informace z řeči těla, zvuků i slov
vysílá informace souladu se záměrem svého sdělení
sdělně vypráví, referuje, prezentuje
v dialogu s druhými dodržuje pravidla efektivní vzájemné komunikace
používá efektivní komunikační způsoby a strategie
vnímá svou komunikační autostylizaci (image) a zpětné vazby, jimiž druzí tuto autostylizaci reflektují
Aby OSV byla skutečně OSV a ne jen např. slovním učením o komunikaci, sebepoznání, vztazích či psychohygieně, musí mít následující rysy:
musí být praktická ‒ orientovaná na „praktické“ jednání/chování,
tedy používat prioritně metody navozující jednání žáků – využívat situace, v nichž žáci jednají;
musí být zosobněná, témata nemají být „probírána“ jako neosobní učivo, ale mají se transformovat do osobního života žáka, jeho osobní zkušenosti, jeho chování;
musí být provázející – respektující, výuka nesmí být vedena direktivně, významně by se měla opírat o reflexe zkušenosti (viz níže).
Učitel má vytvářet podmínky pro žákovo samostatné učení; nabízet mu k výběru možnosti zvládání životních situací s poukazem na ty, které nesou společensky, psychologicky, eticky apod. pozitivní znaménka; doprovází žáka při hledání jeho osobní cesty k optimálnímu prožívání a chování.
Klíčovým prvkem metodiky je ‒ jak bylo řečeno výše ‒ reflexe životních zkušeností vůbec a především pak reflexe zkušeností nabytých v aktivitách v rámci OSV. Důležitým prvkem metodiky reflexe jsou otázky.
TYTO PRINCIPY MAJÍ FUNGOVAT NAPŘÍČ VŠEMI ORGANIZAČNÍMI FORMAMI VÝUKY OSV.
[1] Např. svěřuje-li se někdo druhému s problémem, nemusí jít vůbec o to, aby posluchač problém vyřešil, ale o to, aby si svěřující se „ulevil“.
[2] Lze dokonce hovořit i o „intrapersonální“ komunikaci ‒ komunikaci „uvnitř jedince“. Pomineme-li její „buněčnou“ úroveň, pak samo naše myšlení lze nahlédnout jako (vnitřní) dialog a tzv. „sebepotvrzujcí formulky“ („Jsem dobrý učitel dramatické výchovy ‒ rozpoznám rychle a spolehlivě úroveň talentu žáka.“), adresované sobě samému jsou někdy i pronášeny hlasitě.
[3] Jde o to, že komunikace je nezbytná jako důležitý prostředek formující a provázející mezilidské vztahy, spolupráci, duševní hygienu atd., což jsou též témata OSV (viz např. Valenta, 2006; 2011; 2013). Věnujeme-li se tedy se žáky tématu „mezilidské vztahy“, nutně se zabýváme i komunikací.
[4] Výzkum ukázal, že v myšlení pedagogů o učení sociálním dovednostem se objevuje tzv. „retro-aktivní“ přístup. Vyučující předem dovednost, která je cílem neinstruuje, nehovoří o ní atd. (např. ve smyslu „Během skupinové diskuse zkoušejte parafrázovat výroky členů skupiny, s nimiž nesouhlasíte.“, což je jedna z dovedností tzv. aktivního naslouchání - viz s. 10), nýbrž po proběhnuvších diskusích ve skupinách položí obvykle otázku „Jak se vám komunikovalo?“, v lepším případě se zeptá, zda žáci využili zopakování výroků druhých a doplní, že je to potřebné dělat pro přesnost porozumění. Žádoucí je však „pro-aktivní“ přístup, který naopak spočívá v tom, že se předem sociální dovednost např. předvede a pak je zadáno její používání jako učební úkol (což je sice běžné při výuce jiných obsahů/předmětů, ale při výuce sociálních dovedností často jakoby tato didaktická logika tak zcela neplatila …).
[5] Podrobněji viz Valenta, 2006, s. 44n.; Valenta, 2013, s. 74n.
