Orální historie jako inovace k výuce moderních dějin: úvod

Je přitom třeba zdůraznit, že rozhovor není vědeckou metodou a že k práci v oblasti získávání dat v orální historii musí být žáci patřičným způsobem systematicky připraveni. Předně je nutné, aby co možná nejpodrobněji znali problematiku doby, které se chtějí věnovat a to jak v místním kontextu, tak také v širším rámci. Pokud například chtějí řešit činnost bytových seminářů v době komunistické totality, musí znát jak obsah a význam seminářů, co to byl kádrový profil, jakým způsobem fungovala normalizace atp. Ideální je, pokud mají představu také o klíčových jménech místní obce a studované aktivitě.

Postup práce

Orální historie si primárně neklade za cíl objektivní práci s realitou. Cílem rozhovorů či nahrávání příběhů je záznam osobních vzpomínek, postojů a názorů, které jsou s danou osobností subjektivně spojené. Jakým způsobem vnímala dobu, jaké při tom měla pocity, jak chápala dané historické události atp. To v žádném případě neznamená, že podobné aktivity nemohou vést k zjištění objektivních historicky podstatných událostí, ale není to jejich primárním cílem.

Pokud jde o zpracování rozhovoru s pamětníky, je možné nabídnout následující zjednodušený postup:

1. Popsání základních metod žákům
2. Výklad historických souvislostí
3. Realizace rozhovoru
4. Zápis protokolu
5. Přepis rozhovoru
6. Analýza výsledků

Pokud jde o metody, které lze v případě orální historie používat, lze identifikovat dva základní přístupy. Buď jde o vyprávění příběhu respondentem, nebo o rozhovor. V prvním případě je možné nechat pamětníka volně vyprávět a otázky používat spíše pro zjišťování interpretace události pamětníkem, pro doplnění detailů a podrobností nebo pro vrácení se zpět k tématu. Historie je vždy příběhem, což se projevuje také při této narativní metodě. Výhodou je, že pro respondenty bývá snazší a lze zjistit řadu věcí, které by v případě strukturovaného rozhovoru zůstaly utajeny.

Samotný rozhovor bývá většinou dopředu precizně nachystán, ale tázající si musí jednotlivé otázky přizpůsobovat tomu, co pamětník říká. Je jasně definován okruh témat, o kterém se chceme dozvědět informace a pamětníka můžeme také redundantními otázkami či pozměněnými pracemi s odpověďmi kontrolovat, zda daná věta byla správě pochopena, zda si fakt nevymyslel atp. Tak jako u narativního vypravování, tak také zde má výhodu tazatel, který se bezpečně orientuje v základních datech a událostech, které mu slouží jako bazální orientační body během rozhovoru samotného.

Doporučuje se, aby se vždy dbalo na maximální komfort respondenta, který by měl být v prostředí, které si sám zvolí. Není naopak preferována účast dalších osob, neboť by mohlo docházet k tomu, že respondent bude přizpůsobovat nebo měnit odpovědi podle nich. Je třeba se také přesně domluvit na formě zveřejnění rozhovoru (veřejný, anonymní nebo třeba posmrtný), ideálně v písemné formě. Rozhovory delší než jsou dvě hodiny (či komfortní čas pro respondenta) je dobré rozdělit na více částí.

Pozornost by měla být věnována také protokolu – ten by mě obsahovat nejen informace o průběhu rozhovoru – čas, atmosféru, emocionální rozložení, místo konání atp., ale také počáteční informace a předpoklady, se kterými k rozhovoru přistupujeme. Takový protokol je pak důležitou součástí výstupu žákovské (i vědecké práce), protože umožňuje kritický přístup k záznamu také třetím osobám a slouží jako objektivizační prvek při hodnocení.

Pokud jde o přepis rozhovoru či vyprávění, můžeme se setkat s několika různými názory. Někteří říkají, že přepis má být přesnou reprodukcí mluveného slova, tak aby byl maximálně zachován jeho ráz, emocionální naladění i kulturní postavení respondenta. Většinou se ale doporučuje alespoň dílčí úprava textu tak, aby byly upraveny nespisové koncovky, vycpávková slova nebo provedeny jiné, drobně stylistické zásahy, které by mluvené slovo převedly do smysluplného funkčního textu. Tyto zásahy je pak vhodné (alespoň obecně) popsat do protokolu. U přepisu někomu vyhovuje snížení rychlosti přehrávače na polovinu (výhodný je v tomto ohledu VLC Player) jinému stopování po kratších úsecích (vzhledem k práci s okny lze doporučit Linux).

Výsledný historický materiál se tak skládá z nahrávky, přepisu a protokolu. S takovou „složkou“ pak lze dále pracovat. Aktivní práce se sbíráním dat pomocí orální historie je něčím, co přirozeně rozvíjí statut školy, jako komunitního centra obce, které má podstatně více funkcí, než jen vzdělávací.

Takto vytvořené složky pak lze podrobit základním verfikačním metodám – žáci by měli ověřit, zda data a jména mohou odpovídat historickým událostem, případně se pokusit jednotlivé výpovědi porovnat mezi sebou. Díky tomu lze získat obrázek podstatně plastičtější a komplexnější.

Pokud jde o vlastní výzkumná témata, je vhodné je volit spíše úžeji tak, aby je mohli žáci – kteří nejsou profesionálními historiky – dostatečným způsobem zpracovat a jako třída prezentovat patřičné výsledky, které budou něčím zajímavé. Nabízí se zcela přirozeně osud místní továrny, školy, knihovny nebo třeba pronásledování během totality tam, kde se v životě obce zásadním způsobem podepsalo.

Význam pro žáky i místo

Orální historie patří nepochybně mezi metody historické práce, které u nás zaznamenávají velký rozvoj především od roku 1989. Jednak se do té doby pracuje s pamětníky spíše intuitivně, ale také jde především o uvolnění atmosféry, konec cenzury a potřebu zmapovat „podzemní“ či „šedé“ aktivity, přičemž bylo třeba dokreslit to, co nebylo jasné z oficiálních dokumentů. Také dnes mají tyto metody velký význam. Umožňují zachytit svědectví osob, které možná již brzy tyto informace nikomu nepředají. Současně jde o metodu, kterou (do velké míry) mohou zvládnout samotní studenti a učinit si představu o tom, jak může vypadat práce odborného historika (ale také novináře či psychologa, protože tyto profese z metod orální historie čerpají také).

Tvorba rozhovorů má ale také velký význam pro mezigenerační kontakt a soužití. Historie se vždy odehrává jako příběh a studenti mají možnost být do tohoto příběhu lidí, kteří žijí kolem nich, zataženi a začít o něm přemýšlet zcela novým způsobem. Mohou si uvědomit hrdinství (stejně jako zbabělost či podlost) lidí, kteří žijí v jejich okolí a se kterými se často setkávají, aniž by znali jejich osudy.

V neposlední řadě je zde také velký význam pro obec či místo, kde se škola nachází. Taková práce žáků může být (díky určité masovosti) mimořádně důležitá a lze ji vnímat jako jednu z forem vytváření lokální identity. Samozřejmě bude vždy záležet na tom, jakým způsobem se s takto vytvořenými materiály bude dále pracovat.

Závěrem

V dalších dílech seriálu o orální historii a jejím využití na škole se podíváme na možnosti aplikace těchto metod do školní výuky a zmapujeme nástroje a technologie, které lze pro tuto činnost využívat. Pokusíme se upozornit také na online projekty, které se orální historii věnují systematicky a které lze pro výuku i badatelskou činnost využít.

Literatura a použité zdroje

VANĚK, Miroslav. Orální historie. Metodické a „technické“ postupy. Olomouc, 2003. 78 s. ISBN 80-244-0718-3.

THOMSON, Paul. The Voice of the Past: Oral History. New York: Oxford University Press, 2003. 384 s. ISBN 978-0-19-289317-8.

Orální historie skriptum [online]. [cit. 2014-03-26]. Dostupné z: http://www.fhs.cuni.cz/ohsd/stranka/studijni%20materialy/oralni%20historie_skriptum.pdf.