Opravník omylů o rozvodech a dětech

Stává se také, že některé děti před kamarády skrývají, že se jejich rodiče rozvedli.

Najdou se totiž i tací vrstevníci, kteří se svým spolužákům pro rozvod rodičů vysmívají. Problém pak nastává i se změnou jména matky.

V dnešní moderní společnosti není sice rozvod diskriminující společensky, ale může se takovým stát v rovině osobní a v nevědomé dětské psychice. Týká se to především dětí mezi pátým a třináctým rokem… A i když stejný stud za rozvod rodičů pociťuje mnoho dětí, není pro každé z nich méně těžké ho snášet.

Dalšími reakcemi dětí prožívajících rozchod rodičů mohou být pocity strachu, pocity vzteku, pocity smutku a v neposlední řadě pocity viny. 

Omyl druhý:

Existuje sice několik rodin, kde to takto dopadlo – společné oslavy narozenin dětí, Vánoc, společné trávení dovolené… Záleží ale na tom, kam až sahají hranice dobrého vycházení. Kam až lze zajít, aby to v dítěti zároveň nevyvolávalo zmatky a planou naději o novém shledání rodičů. Odborná studie na toto téma k dispozici není.

Je ale nutné, aby se takto pozitivně vzájemně vyladění lidé museli rozvádět? Nebylo by lepší pokusit se v takovém případě věnovat ono úsilí spíše stabilizaci vztahu?

Přesto ale existuje více rodin, kde to dopadlo právě naopak, a tento nepoměr ve prospěch druhé varianty je bohužel ohromný. 

Omyl třetí:

V souvislosti s tímto omylem se tvrdí, že je vhodné se rozvést buď v době, kdy jsou děti ještě malé a nemají z toho rozum, nebo když už budou brzy dospělé a rozvod je tedy nijak nepoznamená. Případně, že je vhodné se rozejít v době, kdy jsou děti již dospělé a mají svůj život. Rozvod je ale vždy záporným zážitkem, ať už se týká kojence, školáka a nebo i dospělého „dítěte“, neboť situace a psychický stav rozvádějících se osob působí na každého jedince špatně.

Nejlepší věk tedy opravdu nenajdeme, přesto se ale ví o tom, že nejsložitěji se smiřují s rozvodem otce a matky děti ve věku od 9 do 12 let. 

Omyl čtvrtý:

Ten, kdo z rodiny odchází, musí počítat s tím, že už nebude mít na dítě takový výchovný vliv jako dřív, a ať chce nebo ne, bude v lepším případě v životě dítěte už „jen tím druhým“. Výzkumná zjištění pak v kontrastu s prvotním přesvědčením rodiče, že po rozchodu péči o dítě zvýší, konstatují, že přibližně po pěti letech od rozvodu udržuje kontakt se svými dětmi jen asi polovina otců.

Mnohdy se i stává, že právě po rozvodu jeden z rodičů (častěji otec) úplně zmizí a dítě se musí vyvíjet pouze vedle jednoho rodiče. Přílišná absence pak funkci otce nebo matky „zabíjí“ a objevit se po letech s dožadováním se svého rodičovského „práva“ už na věci nic nezmění – pro dítě je skutečným rodičem člověk, který byl a je fyzicky přítomen v každodenních situacích i ve chvílích, kdy jej dítě potřebovalo/potřebuje.

Velmi důležité je proto respektovat rytmus setkávání – držet slovo a přicházet ve slíbený den a hodinu, v případě nemožnosti být fyzicky přítomen – psát dopisy, telefonovat… Dítě tak bude vědět, že je neustále v mysli druhého rodiče, kde zanechává trvalou stopu, a to mu bude dodávat pocit bezpečí = protilék na úzkost z opuštění. 

Omyl pátý:

Zde má platit korektnost – nemáme dítěti lhát, ale zároveň mu nemusíme říkat vše.

Intenzitu bolesti dítěte vůbec nezmírníme tím, že s ním budeme mluvit otevřeně a všechno mu řekneme. K určitému vysvětlení ale dojít musí, neboť absence vysvětlení okolností rozvodu vede dítě ke hněvu – má pocit, že mu rodiče zatajují téma, které se ho přímo dotýká. Důležité je nesnažit se dítě přesvědčovat o „své pravdě“, „prodat mu své zboží“.

Existuje tzv. dvojná vazba, což je rozpor mezi slovy a mimoslovními projevy. Mimoslovně poskytujeme více informací než slovy. Říkat „všechno je v pořádku“ a přitom mít oči zalité slzami, nikoho příliš neuklidní. Takový rozpor těžce neurotizuje a při dlouhodobém používání může mít na svědomí i onemocnění dítěte psychózou.

V každém věku dítěte lze najít vhodná vysvětlení, i když zjednodušená. Tím se alespoň částečně zabrání fantastickým představám.                 

Závěr:

Závěrem bych chtěla dodat, že přes výše uvedená úskalí rozvodu a dopadu na děti, kterých je ve skutečnosti ještě mnohem více, je dle mého velmi důležité, aby právě v blízkém okolí našlo dítě v takových vypjatých chvílích osobu, která jej dokáže vyslechnout, aniž by ho zatížila nějakými svými emocemi. Osobu neutrální, které se může dítě svěřit. Tou se mnohdy stává právě učitelka, která je s dítětem v každodenním kontaktu, zná jej a obvykle také mezi prvními vypozoruje změny v jeho chování a odhalí příčiny jeho trápení.

Jako učitelka s desetiletou souvislou pedagogickou praxí v mateřské škole musím konstatovat, že reakce dětí v této zátěžové situaci jakou rozvod bezesporu jsou opravdu různé. Dítě se ocitá v nové a doposud nepoznané situaci, pro kterou nemá vytvořené vzorce chování, a tak se zmítá v nejrůznějších pocitech a postojích. V MŠ jsem se pak nejčastěji setkala se strachem a nejistotou z toho, co bude, a se smutkem, že jeden z rodičů už nebude ve společné domácnosti. Je pak velmi obtížné najít vhodnou náplast na bolavou dětskou duši a najít slova, která by zmírnila bolest, dodala pocit jistoty a budoucnosti. Tam, kde se dítě začne stahovat do sebe, je potřeba trpělivě a pomalu navazovat s dítětem kontakt – neztratit jej úplně. Důležité je dokázat s dítětem nejen komunikovat, ale zároveň mu umět i naslouchat. Začít spolupracovat i s rodiči, případně jinými do situace zasvěcenými odborníky.

Kolik myšlenek, důvodů a rozhodnutí se v dětské hlavičce odehrává, kolik myšlenek, důvodů a rozhodnutí dítěte bychom „my dospělí“ vůbec nečekali a kolikrát bohužel ani nepochopili.

Jako rozvedená matka dnes již osmnáctiletého syna si troufám říct, že rozvod se dá zvládnout, budou-li všichni zúčastnění (a především dospělí) chtít/umět – naslouchat, komunikovat, respektovat, vnímat, cítit, myslet (nejen na sebe)… Není to jednoduché a nedá se to mnohdy ani tak bravurně a hravě zvládnout, jak si někteří přihlížející bláhově myslí, ale chce to čas a chce se o to trpělivě pokusit.

Literatura a použité zdroje

BERGER, GRAVILLON, M., I. KDYŽ SE RODIČE ROZVÁDĚJÍ. Praha: Portál, s.r.o., 2011. ISBN 978-80-7367-843-2.

NOVÁK, T. PÉČE O DÍTĚ PO ROZVODU A JEJÍ ÚSKALÍ. Praha: Grada Publishing, a.s., 2012. ISBN 978-80-247-4110-9.