Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Nemáme rádi agresi, preferujeme přátelství
3,7 (3 hodnocení)
Článek se zabývá agresivním chováním u předškolních dětí. Jeho hlavní část přináší nápady na aktivity, které napomáhají k prevenci agresivity u dětí, k rozvíjení jejich vzájemných pozitivních vztahů, k rozvíjení sociálních dovedností u dětí, k rozvoji dovednosti ventilovat vztek, agresi žádoucím způsobem.
Nemáme rádi agresi, preferujeme přátelství
Často se stáváme svědky agresivního chování u dětí, může jít o agresi fyzickou nebo psychickou. Často toto chování musíme my učitelé řešit, zasahovat v těchto situacích.
Pomocí ke snížení agrese ve skupině dětí, k rozvoji pozitivních vzájemných vztahů mezi dětmi ve skupině, k rozvoji kamarádství mezi dětmi ve skupině mohou být různé preventivní aktivity zařazované do činností v mateřské škole.
V tomto článku přináším několik inspirací na tyto aktivity.
Agresivita u dětí předškolního věku
Agresivní dítě předškolního věku většinou neubližuje druhým úmyslně, s cílem jim ublížit. V tomto věku dítě spíše toto chování používá jako obranu či je používá s cílem vymoci si něco na druhých. V tomto věku dítě zjišťuje, zda takovéto chování působí, zda si křikem a bitím vymůže na druhých to, co chce. Často je toto chování umocňováno v domácnostech dětí, kdy rodiče dítěti, aby přestalo křičet, dají cokoliv, co chce, splní každé jeho přání a dítě tak považuje křik, házení věcmi a bití druhých za výtečný prostředek k získání toho, co chce.
Při práci s agresivním dítětem je důležité tomuto dítěti ukázat, že pokud chceme od někoho něco získat, můžeme to získat i jinou cestou, než je cesta bití a křiku, že se můžeme prosadit i jinou, kultivovanější formou (Špaňhelová, 2005).
Je nutné také dítěti ukázat, že za zlost, za pocit vzteku se člověk nemusí stydět, nemusí tento pocit v sobě umlčovat, pouze je nutné jej ventilovat vhodným způsobem, nikoliv cestou fyzické nebo psychické agrese. K tomu mohou sloužit různé pomůcky, boxovací pytle, polštáře, dále také sport nebo hry sloužící k uvolňování agresivity. V mateřské škole na poličce, která je označována jako koutek zlosti, mohou ležet boxerské rukavice a boxerský pytel. Dítě, které pociťuje zlost, ji může vybít, ventilovat tak, že mlátí do boxerského pytle tak dlouho, až se uklidní.
Na vzniku agresivního chování u dětí jakéhokoliv věku, také u dětí předškolního věku, se podílí různí endogenní i exogenní činitelé, působící ve vzájemné kombinaci.
Jedná se především o tyto faktory:
1. Dědičnost
Uvádí se, že míra agresivity je asi z 60 % dědičná. Čermák (1999) uvádí, že když se v rodině vyskytuje větší počet členů, kteří se projevují agresivně, můžeme u nich předpokládat přítomnost společného genetického faktoru, který podporuje agresivní chování.
2. Poškození mozku
Poškození kůry mozkové ve frontální oblasti vede k nadměrné vnímavosti vůči podnětům z okolí. Děti s tímto poškozením mozku jednají často agresivně, jsou zvýšeně dráždivé, neklidné, vztahovačné, přecitlivělé vůči provokacím a náladové. Tito jedinci mají obtíže s kontrolou své agrese a častěji se stávají účastníky patologického chování, v pozdějším věku se snáze zapojují do páchání trestné činnosti (Martínek, 2015).
3. Prostředí
Sociální prostředí může agresi vyvolávat nebo ji tlumit. Kupříkladu i vrstevnická skupina, která má velký vliv na dítě, může agresivní chování posilovat, například v případě, když se sejde více dominantních jedinců nebo pokud se v kolektivu vyskytují narušené vztahy. Dítě se snaží do kolektivu zapadnout a napodobuje chování „hvězdy“ kolektivu, což může být i osoba agresivní, arogantní vůči ostatním, která je však schopna prosadit se ve skupině.
Úloha pedagoga spočívá ve vytváření pozitivního klimatu skupiny a vedení děti žádoucím směrem.
4. Rodina
Vágnerová (2008) vnímá rodinné prostředí jako nejvýznamnější zdroj rané zkušenosti, je si vědoma, že v rodinném prostředí je důležitou formou učení nápodobou, kdy se dítě identifikuje s rodičem. Dítě dělá to, co vidí u rodičů. Neméně důležité je také emoční přijetí dítěte. Odmítané a citově deprivované dítě má pocit nejistoty. Právě s pocitem nejistoty u daného člověka může souviset sklon k bezohlednému a násilnému chování.
5. Média
Média a mediální násilí má velký vliv na dětský vývoj a agresivitu. Dle Martínka (2015) mají média obrovskou moc ovlivňovat myšlení lidí. Především děti nevnímají svět jako dospělí jedinci, vnímají ho zjednodušeně, hůře rozlišují, co je realita a co je fikce. Pokud dítě často v médiích vidí agresivní chování druhých osob, může začít vnímat takové jednání, chování jako normální a domnívá se, že lze tak například řešit konflikty i v reálném životě. Navíc v některých dětských pořadech vystupuje problém s rozlišováním dobra a zla. V případě, že se kladný hrdina chová agresivně, a takové chování je u něj tolerováno, pak dochází k tomu, že dítě již nedokáže rozlišit, co je vhodné a co je už nevhodné chování, nedokáže rozlišit dobro od zla.
Aktivity:
Přivítání
Rozvíjení vzájemných pozitivních relací u dětí je možné zařadit v rámci ranních aktivit, a to na samotný začátek těchto aktivit.
Tato aktivita je zaměřena na to, aby se děti lépe poznaly, neboť tak zjistí, že mají spolu některé věci, zájmy, vlastnosti společné, budou mít k sobě blíže a zlepší se jejich vzájemný kontakt.
Děti sedí v kruhu s učitelem, který všechny děti vítá slovy: „Vítám všechny, kteří ...
Například: „Vítám všechny, kteří měli dnes na snídani chléb se šunkou.“ „Vítám všechny, kteří mají rádi čokoládu.“ „Vítám všechny, kteří hrají fotbal.“ „Vítám všechny, kteří mají psa.“ „Vítám všechny, kteří mají kočku.“ apod.
Děti, kterých se přivítání týká, vstanou a zamávají ostatním dětem a učiteli.
Tato aktivita přispívá také k rozvoji pozitivní, veselé, radostné atmosféry ve skupině.
Přivítání jinak
Učitel a děti sedí v kruhu. Jedno z dětí vstane a jde doprostřed kruhu a tam přivítá ostatní neverbálně, svým vlastním vymyšleným gestem nebo verbálně svým vlastním vymyšleným pozdravem. Důležité je, aby se všechny děti ze skupiny vystřídaly.
Jiskřička přátelství
Děti stojí s učitelem v kruhu a drží se za ruce. Učitel jemně stiskne ruku dítěte, které stojí po jeho pravé straně a řekne k tomuto dítěti: „Posílám ti jiskřičku přátelství, pošli ji dál.“ Toto dítě stiskne zase ruku dítěte, které stojí po jeho pravé straně, a opět mu řekne: „Posílám ti jiskřičku přátelství, pošli ji dál.“ Toto se opakuje tak dlouho, až některé z dětí zase jemně stiskne vyučujícího a řekne mu: „Posílám ti jiskřičku přátelství, pošli ji dál.“
Vzájemné masáže
Děti sedí v kruh. Každé dítě masíruje záda dítěte sedícího před ním. Vhodným hudebním doprovodem k této aktivitě je tlumeně puštěná relaxační hudba.
Aktivitu lze obměnit tak, že děti místo masáží mohou na záda před sebou sedícího dítěte něco kreslit rukou dle obsahu učitelem vyprávěného příběhu.
Známá je například říkanka:
„Milá babičko tečka“ (na tečku děti píchnou prstem do zad před sebou sedícího dítěte),
„posílám ti křečka“, (děti udělají pohyb jako by nalepovaly známku, kterou „nalepí“ na záda před sebou sedícího dítěte)
„křeček kouše, škrábe“ (děti na zádech před sebou sedícího dítěte dělají prsty takové pohyby, jakoby kousaly a škrábaly).
Další možností je, že děti na zádech před sebou sedícího dítěte „pečou pizzu“. Záda představující těsto nejprve rukama rozpracováváme tak, aby se nám těsto natáhlo. Následně pohyby rukou pokládáme na záda před námi sedícího dítěte, která představují těsto, to, co chceme na pizze mít.
Učitel se ptá dětí, co chtějí mít na pizze, a dle jejich nápadů říká, co na pizzu umístíme.
Flaška
Děti sedí v kruhu. Uprostřed kruhu je prazdná láhev. Jedno dítě ji roztočí a láhev ukáže na některé z dětí. Dítě, které láhev roztočilo, musí říci o dítěti, na které láhev ukázala, jednu pozitivní věc. Hra pokračuje tak, že láhev roztáčí dítě, na které láhev před tím ukázala. Hra pokračuje, až se vystřídají všechny děti.
Kreslení zlosti
Děti kreslí na papír představu vlastní zlosti. Po nakreslení tohoto obrázku děti svůj obrázek ukazují ostatním a povídají, s čím se jim daný obrázek spojuje, co obrázek zachycuje, proč tam jsou ty pocity zlosti, jak tyto pocity vznikají, co je zapříčiňuje. Potom děti sedící v kruhu s učitelem diskutují o tom, co by se dalo udělat, aby se obrázek změnil na veselý, radostný.
Obrázek Zlostíka
Dítě, které má zlost, si může také svou zlost vyventilovat na obrázku Zlostíka. Na obrázku je namalovaný skřítek Zlostík, dítě, které pociťuje Zlost, si jej vezme a „Zlostíka přemůže“ – např. ho zamaluje pastelkami, potrhá a dá do koše. Vybije si agresi na tomto obrázku a poté se již agresivně neprojevuje.
Literatura a použité zdroje
ŠPAŇHELOVÁ, Ilona. Agresivní dítě. Praha: Grada, 2005.
ČERMÁK, Ivo. Lidská agrese a její souvislosti. Fakta, 1999.
MARTÍNEK, Zděněk. Agresivita a kriminalita školní mládeže. Praha: Grada, 2015.
