Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Několik námětů pro práci se zdrobnělými slovy
4,0 (4 hodnocení)
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Při komunikaci je třeba zvážit používání zdrobnělých slov. V mnoha případech však jde o výrazy neutrální, které mohou být i součástí terminologie. Jejich znalost přispěje k rozšíření slovní zásoby, pohotovosti při komunikaci i k prohloubení mezipředmětových vztahů. Pozornost je věnována regionálním dialektům i etymologii slov.
Při práci se slovy zdrobnělými je vhodné zaměřit se na jejich významy a upozornit na to, že se v některých případech využívá pouze slova základního anebo slova zdrobnělého. Jako příklad můžeme uvést: banán (ovoce; žlutý podlouhlý dužinatý plod) a banánek (hovorově: zástrčkový kolík k zapojení přístroje, ale i označení cukrářského pečiva); beran (samec ovce, souhvězdí zvířetníku, ale také pracovní část bucharu nebo lisu – odtud i odvozeniny beranění, beranidlo, beranit) a beránek (na základě podobnosti: velikonoční beránek – pečivo; bílé beránky – bílé obláčky na obloze; přeneseně – člověk mírné povahy); brázda (nejčastěji ve významu brázda nízkého tlaku, popřípadě zavlažovací) a brázdička (disková, kolová, pojízdná, sbíjecí, stojanová, tyčová; s prstencovým výložníkem apod.); železo (kovový prvek; kujné slitiny železa, hutnictví železa a oceli, tavit železo, ale i okovy, past na zvěř) a želízko (na hoblíku, závitové, ale i kus železa vkládaný dříve do žehličky či pouta – želízka).
Z uvedených příkladů vyplývá i význam použití vhodných přívlastků shodných (kolečko – ruční, rýhovací, vroubkovací; motorek – bateriový, miniaturní, pomocný, stejnosměrný, synchronní...; mřížka – iontová, krystalová, molekulová, optická, plošná, řídicí, stínicí, stupňová, vrstevnatá...; moučka – asfaltová, břidlicová, cihelná, fosfátová, kostní, magnezitová, mramorová, pemzová, uhelná... aj.) i neshodných (očko pletiva, tažné pružiny; patka lopatky, ložiska, motoru, pláště...; rámeček cívky, na diapozitivy; mlýnek na strouhanku, na mák, na maso, na kávu), popřípadě rozvitých (nádobka k měření elektrické vodivosti, můstek k měření kapacity; kotouček se šikmými drážkami).
Při poučení o čísle podstatných jmen se můžeme zaměřit na jména pomnožná, u nichž sice existuje jednotné číslo, avšak významově se odtrhlo, např. hodiny (přístroj k měření času – expoziční, parkovací, plynové, řídicí, signální, sluneční...) – hodinky (kapesní, náramkové, dámské, pánské...) a oproti tomu hodina (časový úsek šedesáti minut; doba určená k jisté činnosti a činnost v této době vykonávaná, např. vyučovací hodina, pracovní hodina, ale i časový údaj, např. stalo se to v nočních hodinách) a hodinka (zvláště při expresivním vyjádření – před půl hodinkou, držet černou hodinku). Oproti tomu pouze množné číslo má slovo dveře (zařízení uzavírající otvor pro vstup do ohraničeného prostoru; otvor s tímto zařízením) i deminutivum dvířka (u kamen, do komína / komínová, kontrolní, násypní, topná...).
Deminutiva zpestří učivo o regionálních dialektech. Vedle slova bába (hovorově stařena) existuje nejen babička (stará žena, stařenka, matka jednoho z rodičů), ale také babka (obecně ve významu chroust, anebo v některých oblastech houba – také hřib žlutomasý nebo poddoubník žlutomasý). V lidových rčeních se dozvíme, že někdo nemá ani zlámané babky (nic nemá), nestojí to ani za babku (za nic), můžeme dělat babky (házet plochým kamenem po vodě tak, aby poskakoval nad hladinou; někdy i dělat žabky). Navíc můžeme mít peněz jako babek (hodně), uvázat si šátek na babku apod.
Zdrobnělá či domácká podoba jména má velký význam při navazování kontaktu se žákem, tj. při oslovení žáka. V našich výzkumech (šlo o výzkumy realizované ve spolupráci s Fakultou tělesné kultury) jsme zaznamenali vyšší frekvenci zdrobnělých jmen, především při oslovování dívek než při oslovování hochů, a to zvláště v těch případech, kdy výuku vedli učitelé – muži. Paralelně se však vyskytovaly podoby nezdrobnělé, zvláště při oslovování hochů. Nezřídka se při oslovení dívky objevuje ještě oslovení další, např. Michalko, kočenko (vyučující – muž), anebo spojení pochvaly přímo se jménem (perfektní, Haničko). Oslovování žáka učitelem pokládáme za velmi důležité, neboť zesiluje motivační náboj sdělení. Je však důležité, aby učitelé používali stejnou podobu jmen u obou pohlaví.
Zdrobnělá slova mohou motivovat etymologické výklady. Vedle označení těžkého měkkého kovového prvku šedé barvy olova existuje také slovo olůvko, kterého dnes již nepoužíváme. Stačí pouze připomenout, že ve středověku se užívalo olověných tyčinek, které byly během 19. století nahrazeny tyčinkami grafitovými, tj. tuhovými. Ze setrvačnosti se jim říkalo i nadále olůvka, v obrozenecké češtině též plavajz (z německého Bleiweis – olověná běloba). Příbuzné slovo Bleistift se udrželo v němčině pro označení tužky grafitové dodnes. V češtině bylo označení olůvko, plavajz postupně nahrazeno slovem tužka, které nacházíme poprvé v Jungmannově Česko-německém slovníku pod heslem tuha jako vlastní Jungmannův „výtvor”, a to ze snahy vytvořit samostatnou českou terminologii.
Další oblast, v níž lze využít deminutiv, je frazeologie. Máme na mysli frazeologická spojení, rčení, přísloví, úsloví apod. Slovo háček může sloužit jako konec udičky (nabodnout žížalu na háček), nástroj na háčkování, ale může označovat i skrytý problém, závadu, záhadu, příčinu (věc má svůj háček), vyjádřit, že někdo někomu něco překazil (udělat někomu háček), že je něco nerozhodnuto, nejisté (je to na háčkách) apod. Hřebík obvykle uhodíme či trefíme na hlavičku, slavíme nebo držíme černou hodinku, necháváme si zadní dvířka, může se zatočit kohoutek (situace se změní), někdo má v hlavě o kolečko navíc (je hloupý), jiný dělá kroužky (vykrucuje se), mnohý může spadnout z lopatky (ztratí přízeň), jiného položíme na lopatky (porazíme ho), lze šít velkou botu na malou nožičku (přehánět), říká se, že ten provázku nepřetrhne (nepředře se), leckoho můžeme držet/vodit na krátkém provázku (přísně vychovávat), nikomu bychom neměli podtrhnout stoličku apod.
Pokud máme v úmyslu ještě dále upoutávat pozornost, lze se zabývat vznikem jednotlivých rčení. Jako příklad můžeme uvést dostat košík, dát někomu košík/košíkem/košíčkem ve významu „být odmítnut”. Původ můžeme hledat v němčině (jmdm. einen Korb geben; er hat einen Korb bekommen/gekriegt). Souvisí to s německými zvyky, které se v Německu prováděly s koši od nejstarších dob. Někomu (nejčastěji nápadníkovi) se věnoval košík (obyčejně bez dna), když mělo být dáno najevo, že není vítán.
Jsme si vědomi toho, že uvedené příklady i náměty nejsou vyčerpávající. Uvedli jsme pouze několik námětů, s nimiž mohou pracovat vyučující všech typů škol a přispět tím k obohacení slovní zásoby žáků, k rozvoji mezipředmětových i mezioborových vztahů i k probuzení zájmu žáků o probírané učivo.
ČECHOVÁ, M. - CHLOUPEK, J. et.al. Stylistika současné češtiny. Praha: ISV, 1997. ISBN 80-85866-21-8.
Česko-německý technický slovník. Praha: SNTL, 1971. Bez ISBN.
Čeština nevšední. Praha: ČSAV, 1972. Bez ISBN.
HAUSER, P. Nauka o slovní zásobě. Praha: SPN,1980. Bez ISBN.
HOLUB, J. - LYER, S. Stručný etymologický slovník jazyka českého : se zvláštním zřetelem k slovům kulturním a cizím. 4. vyd. Praha: SPN, 1992. 488 s. ISBN 80-04-23715-0.
JELÍNEK, J. a STYBLÍK, V. Čtení o českém jazyku. Praha: SPN, 1971. Bez ISBN.
KROBOTOVÁ, M. Úvod do české stylistiky. 1. vyd. Olomouc: Vydavatelství UP, 2001. ISBN 80-244-0315-3.
KROBOTOVÁ, M. a KARÁSKOVÁ, V. Deminutiva v mluveném projevu učitele ve vyučovací jednotce tělesné výchovy na 1. stupni základní školy. In Sborník prací z mezinárodní konference. Olomouc: Pedagogická fakulta UP, 2007, s.156-160. ISBN 978-80-244-1947-3.
KROBOTOVÁ, M. a STOFFA, J. Zdrobnělá slova nejen v odborné terminologii. In Tradiční a netradiční metody a formy práce ve výuce českého jazyka na základní škole. Olomouc: Hanex, 2007, s. 89-94. ISBN 80-85783-72-X.
REJZEK, J. Český etymologický slovník. Voznice: Leda, 2004. ISBN 80-85927-85-3.
Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia, 2005. ISBN 80-200-1080-7.
STOFFA, J. Terminológia v technickej výchove. 2. opr. a dopl. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2000. 162 s. ISBN 80-244-0139-8.
WAHRIG, G. Deutsches Wörterbuch. München: Mosaik Verlag GMBH, 1980. ISBN 3-570-00771-5.
ZAORÁLEK, J. Lidová rčení. Praha: Academia, 2000. ISBN 80-200-0824-1.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.