Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Autor ve svém článku s ironickým nádechem reflektuje některé z otázek související se současnou uměleckou tvorbou. A v závěru si klade otázku: Dochází během tvůrčího aktu také k něčemu jinému než k vytvoření artefaktu?
A. Autor © Nikola ČulíkRád bych se v několika následujících odstavcích zamyslel nad některými dílčími problémy, které se vyskytují v blízkosti scény současného výtvarného umění. Nemusí se jednat ani tak o problémy v negativním slova smyslu, stejně tak jako to, že bude docházet k výše zmíněnému zamyšlení, nemusí nutně znamenat přítomnost konečného rozuzlení. Pokud otázky přinášejí místo odpovědí jen otázky nové, nemusí to být na škodu.
Toto téma jsem pojmenoval (Ne)smrtelně. Ve čtyřech bodech se budu věnovat výtvarnému umění a jeho místu v současné západní společnosti, tedy i o (Ne)smrtelnosti umělce, umělců. Nalezení některých nevyslovených odpovědí nechť přísluší čtenáři.
Do služeb reklamy se v současné době dostává stále více výtvarných umělců. Reklama je propagace. Reklama uměle vytváří dobrou pověst. Vytváření reklamy je dobře placené povolání, více než vytváření umění.
Vytváří reklama nějaké hodnoty? Co vytváří reklama? Reklama chválí výrobek, popřípadě politickou stranu. Někdy také haní výrobek cizí, popřípadě cizí politickou stranu. Slyšel jsem ale, že sebechvála nevoní a že pomlouvat se nemá.
Asi jsem naivní nebo utopista, pokud je mým ideálem to, aby kvalitní výrobky a politické strany dělaly reklamu samy sobě svou kvalitní činností a přítomností. Reklama stojí velké peníze, reklama spotřebuje spoustu energie. Reklama je toxická. Zahlcuje člověka zbytečnými informacemi, hyzdí krajinu na venkově, odvádí potřebnou pozornost řidiče na dálnici. Přikláním se k názoru, že reklama není žádnou hodnotou, nevytváří hodnoty. Reklama šíří povětšinou zbytečné informace.
V posledních měsících se objevil nový fenomén. Celé fasády domů a s nimi i okna jsou překrývány desetimetrovými reklamními plachtami. Raději reklamu než výhled z okna.
Člověk se ale zkrátka něčím živit musí, tak vytváří reklamu – a reklamě se daří stále lépe. Reklama jakožto labutí píseň západní společnosti.
Česká kotlina je země pohanů. V atlase světa z devadesátých let se lze dočíst, že spolu s Kubou a Čínou je Česká republika největším rojištěm bezvěrců na světě.
Existuje termín „něcista”. Něcista je ten, který nevěří ani v Krista, ani v Buddhu, ale v Něco. Zkrátka Něco za tím musí být. Něco to řídí. Je Něco nad námi.
Češi chodí málo do kostela. Jako kdyby kostely byly něco cizorodého, něco z jiného těsta, co nejde dohromady s celkovým vyladěním zoufale veselé společnosti.
Vernisáž je slavnostní zahájení výstavy. Na vernisáži se sejde spousta lidí, kteří se navzájem znají i neznají, a se sklenkou vína a slanými sušenkami se spolu navzájem baví v přítomnosti výtvarných artefaktů. Vernisáž je místo setkání umělce a společnosti. Umělec je člověk, který má tenčí přepážky než běžný člověk a který má přístup k Něčemu a z tohoto Něčeho je schopný pomocí výtvarného média zachytit to Něco, k čemu má pak přístup i běžný člověk.
Jít na výstavu je jako jít do kostela. Vernisáž jakožto setkání pohanů. Vernisáž jakožto prostor pro společnou modlitbu bezvěrců.
Na olympijských hrách v Naganu v roce 1998 získali čeští hokejisté zlatou medaili. Stalo se tak díky umístění puku českým hokejistou Svobodou do branky ruského týmu. Více puků v soupeřově bráně než ve vlastní znamenalo podle pravidel hokeje výhru českého týmu.
Pokládám si tak otázku, jaká jsou pravidla českých výtvarných soutěží a co je v tomto případě vlastně ten puk a co brána.
Cena Jindřicha Chalupeckého, ESSL award, 333 stříbrných stříkaček a mnoho dalších, to jsou prestižní soutěže pro české výtvarníky. Nutno podotknout, že věkově omezené. Chalupecký do 35 let, stříbrné stříkačky do 33 let, ESSL s nutností být studentem umělecké školy.
Být finalistou nebo dokonce výhercem některé z těchto soutěží jako kdyby znamenalo, že je člověk konečně brán v potaz jakožto veleschopný umělec s právem na existenci na české výtvarné scéně.
V těchto soutěžích hodnotí porota. Porota je seskupení několika lidí s určitými názory. Do finále soutěže se dostane ten, kdo obstojí před vkusem poroty.
Vyhrát něco je hezké. Být v pětadvaceti letech označen za veleschopného je také hezké. Zároveň ale chtít po někom, aby v pětadvaceti letech byl veleschopným, může být nebezpečné.
Celý život na něčem pracovat může být také cenné. A sklízet plody své práce až během podzimu svého života stejně tak.
A konečně, co to vlastně je za činnost to výtvarné počínání? Umělec se snaží správně vidět. Umělec se snaží zlepšovat svou techniku. Vidět co, techniku čeho?
Víme, že hraní šachové hry je výborné na procvičování určitého druhu logického myšlení, které je však možné později využít pouze pro hraní šachu. Tedy pokud se umělec snaží správně vidět a zjemňuje svou citlivost, jde o něco, co je prospěšné i pro něco jiného než pro správné vidění a jemnější citlivost?
Dochází během tvůrčího aktu také k něčemu jinému než k vytvoření artefaktu? Je tento artefakt něčím jiným než stopou, kterou tu umělec zanechává?
Člověk je živ vodou a chlebem, pohybuje se pěšmo, popřípadě metrem, spí v posteli a koupe se ve vaně. V hospodě pije pivo, které pak močí do pisoáru. To jsou komodity potřebné. Bez nich se člověk neobejde.
Výtvarná kultura je naproti tomu něčím, co není přímo nezbytné. Výtvarná kultura je jakási nadstavba nad všemi ostatními životně nezbytnými lidskými činnostmi. Život nepodmiňuje, přesto však pro nepatologické fungování společnosti představuje základní klíč. Výtvarná kultura je neviditelná kostra, osnova lidské pospolitosti.
B. Autor © Nikola ČulíkAutor je studentem 6. ročníku Akademie výtvarných umění v Praze.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.
