„Naši stařenka pravili“

Mohou to však být také předměty vztahující se k sezónním zvykům a obyčejům, jejichž bývaly děti častými aktéry. Počátek samotného exkurzu však bude patrně spočívat v nejranějších událostech v dřívějším životě dítěte, které mohou účastníci srovnávat se svou vlastní a možná ještě živou zkušeností. Lidový kout (obr. 3) ilustrující fragment selské světnice s prvky rustikálního nábytku a domácího vybavení je ideálním jevištěm pro zamýšlené vyprávění.

Narození dalšího člena rodiny obrazně zasazené do tohoto prostředí bude znázorněno důležitou součástí onoho zátiší – kolébkou. Akt kolébání děťátka je příležitostí k tomu, aby se zúčastnění dozvěděli o dnes již z větší části zapomenuté praxi zpívání ukolébavky a jednu z těchto kolébavých písní se i naučili.

Mama v městě, tata v rynku,
kúpijá ti na peřinku.

Na peřinku katunovú
a čepičku samínovú.

Toto konání může být podpořeno – hlavně u dívčí části účastnictva – kolébáním malé dřevěné kolébky (obr. 4), která bývala oblíbenou dětskou hračkou a imitovala tak tento pradávný mateřský obřad svou naivní hravou formou [1]. Zúčastněné děti tak mohou samy napodobovat celý rituál ve své celistvé a autentické podobě; v této části jim může být zprostředkována zkušenost také s kolébání velké, „opravdové“ kolébky, kterou v minulosti často obstarávali právě mladší rodinní příslušníci.

Avšak právě její poměrově zmenšenou podobou se dostáváme k důležité oblasti, a tou je oblast dětských her. Dobové hračky nám do dnešních dní dokládají, jaký byl svět jejich radovánek a rozptýlení, a nastavují tak srovnávací hledisko s jeho současným charakterem. Aktéři tak mohou sami posoudit poutavost těchto rukodělných a mechanicky důmyslně zpracovaných hraček, které byly zdrojem zábavy ještě i jejich prarodičů (obr. 5 a 6).

V našem případě přibližují některé z nich svět práce a zaměstnání dospělých, který byl – a dodnes je – důležitým tématem budoucí existence dětí. Na tuto budoucnost tak byly nenásilně připravovány nejen formálním řešením těchto zdrojů zábavy a obveselení, ale také jejich obsahovým charakterem.

Jestliže se v rámci podobného programu dotýkáme rodičovské interakce s dítětem prostřednictvím ukolébavky a prakticky ji zde také navozujeme, neměli bychom vynechat rovněž důležitý element tohoto vzájemného působení, kterým je vypravování. Pohádka tak reprezentuje další místně zakořeněný žánr, který svou živou ústní formou představuje stěží nahraditelný prvek vztahu (pra)rodičů a jejich dětí dříve, ale i dnes [2]. Pro účely naší koncepce jsme zvolili část valašské pohádky parafrázované etnografem Oldřichem Sirovátkou, kterou tento autor nazval Proč kozy mají krátký ocas. V programu byla tato podradhošťská pohádka rozměrově zkrácena a zúčastněným dětem představena pod názvem Jak přišly na svět kozy. Její text, který si i přes tuto svou diminuci zachovává výraznou a vtipnou pointu, je uveden zde:

„Žil kdysi v pekle jeden starý čert a už tři sta roků dělal den co den stejnou práci: štípal na špalku polena a přikládal na oheň pod kotly. Tři sta roků, to je tuze dlouhá doba! Až se mu to zmrzelo a jednoho dne se z pekla ztratil jako pára.

Čerti ho hledali po celém pekle, myslili, že se třeba schoval někam do kouta a vyspává tam. Obrátili peklo vzhůru nohama, ale nadarmo. Milý čert zatím utekl nahoru na zem, potloukal se od vesnice k vesnici, všude se rozhlížel, jak si lidé žijí, a říkal si: Najdu si nějaké řemeslo, co se mně bude zamlouvat, a budu si žít pěkně v pokoji.

Jednou se dostal až do valašských hor. Lehl si na kraj lesa, podepřel si bradu a díval se, jak tam bača pase na stráni stádo ovcí. Čert si bručel sám pro sebe: Oho, jak se mu dobře vede! Ovečky se mu pasou samy, pěkně za ním skákají, on si je na salaši večer podojí do hrotka a má mléko a sýr, nic mu nechybí. Když zabije nějakého berana, nají se dosyta masa, a ještě má na zimu teplý kožich. To by se mně taky líbilo!

Čert si umínil, že se stane pastýřem. Ale kde vzít berany a ovce? Lámal si s tím hlavu, až ho napadlo: Počkej, vždyť já si ty zvířata udělám sám. Od čeho jsem čert a dokážu každé kouzlo?

Hned se do toho pustil a za chvíli měl první zvíře hotové. Ale když vyšlo z jeho rukou, mělo nějak jeho vlastní podobu: na hřbetě mělo tvrdé a škaredé chlupy, a ne pěknou a kudrnatou vlnu jako ovečka, na hlavě rohy a na bradě dlouhé vousiska. Inu, místo ovečky stvořil čert kozu. A povahu měla koza taky čertovskou – byla mlsná, ztřeštěná a zlostná jako čertisko.

Milý čert ji obcházel ze všech stran, prohlížel si, co to udělal, a viděl, že se mu ovečka nepodařila, jak by měla být. Škrábal se mezi rohama a povídal si: Ech, to nevadí, aspoň poznám, které jsou moje!

Nadělal si jich celé stádo a na druhý den je vyhnal na pastvu. Protože chtěl, aby co nejdřív ztloustly, honil je po kopci z místa na místo za nejpěknější trávou. Tak je zkazil, a proto z koz nikdy nebude takové pěkné stádo jako z ovcí. Ovce se pasou hlavami vedle sebe a hezky bok po boku, ale kozy se rozlezou po celém pastvisku a sežerou kdeco.“ (…) [3]

Prostřednictvím podobných pohádek a vyprávění mají děti možnost proniknout hlouběji do lokální bájeslovné sféry, která zahrnuje také celou řadu zdomácnělých prvků a jim povědomých místních reálií. V tomto konkrétním případě svou náplní pohádka navozuje například zjednodušenou představu o základních stránkách zdejší pastevecké kultury. Podobně jako užité složky písňového folklóru může však být i tato verbální rovina ozvláštněna příslušným dialektovým zabarvením, což bude jen zdůrazňovat hodnověrnost uplatněného slovesného materiálu.

Rozdílnost mezi dětským životem v minulosti a dnes bude zainteresovaným dětem zřejmě nejpatrnější na faktu jejich dřívějších pracovních povinností. Děti se tak dozvídají o tom, že zvláště na venkově bylo potřeba, aby se také nejmladší rodinné pokolení účastnilo každodenních pracovních úkolů. Tato okolnost může být využita jako příležitost angažovat účastníky animačního programu do elementární a instruktivní pracovní aktivity. V podradhošťském kulturně-sociálním terénu byla tato aktivita obsahově vázána kupříkladu na tkalcovskou řemeslnou činnost, která ve zdejším kraji po staletí převládala. Každý účastník tak dostal do rukou pravou tkalcovskou dřevěnou cívku (obr. 7), na kterou se následně pokusil navinout část příze.

 Toto vinutí probíhalo za současného zpěvu „přástevního“ popěvku, který se děti předem naučily:

A i ty, Janíčku,
přijeď na koníčku,
a i ty, Jozefku,
přijeď na oščepku.

Aby ťa tam pchalo,
aby ťa tam džgalo,
místa ti nedalo,
s pece ťa shodilo.

S pece ťa shodilo,
žebra ti zlomilo,
a sem na tu přístvu
tebú dohodilo. 

Ke zvukovému obohacení této hudební aktivity je možné využít právě ony cívky, jejichž vzájemným tlučením o sebe mohou v přípravné fázi děti vytvářet charakteristický rytmický doprovod ke zpívané písni. Tento dřevitě znějící pandán jim bude přiléhavě ilustrovat akustickou iluzi jakési dávné tkalcovské „jizby“ s klapajícími částmi dřevěného tkalcovského stavu. Ve druhé fázi budou účastníci již na své cívky navinovat kousky příze (obr. 8), na jejichž koncích může být přivázána libovolná sladkost jako symbolická odměna za vykonanou práci. Osvojený popěvek bude nyní udávat pracovní tempo samotného točivého pohybu jako příklad zpěvů, které představovaly odvěký doplněk jakékoli manuální a rutinní práce.

Jiný typ povinnosti, v níž se již současníci s předchozími generacemi shodují znatelně více, je povinnost školní docházky. Avšak i přesto v této oblasti nacházíme řadu zásadních odlišností, jejichž prezentace dnešním dětem může být poutavým dílčím námětem tohoto projektu. Děti mateřských škol již mají rámcovou představu o tom, co budou jako žáci při každodenní školní docházce potřebovat. Je proto příhodné představit jim, jak vypadala dřívější školní aktovka (obr. 9) nebo břidlicová tabulka (obr. 10) s kaménkem na psaní (obr. 11).

Srovnání se současnými školními pomůckami jim pomůže posílit vědomí dobové diferenciace jejich života a života jejich předků, které je jedním z hlavních poslání podobné výchovně-vzdělávací iniciativy. Závěr takovéhoto setkání může být rámován školní aktivitou, která byla v oné, dnes již vzdálené minulosti patrně hojnější, a tou bude opět píseň. Bude vhodné zvolit takový místní zpěvní útvar, který nebude svou stavbou rozsáhlý a obsahově komplikovaný. V našem případě se znamenitě osvědčuje rozverná lidová píseň Tancujtě, myši, kai kera slyši.

Kera je chroma,
něch sedi doma.

Kera je hlucha,
něch něposlucha. 

Tzv. ozvěna každé její celé strofy reprodukovaná dětmi bude velice příhodný způsob jejího osvojování i interpretace. A tato žertovná znělka bude symbolizovat také moment rozloučení s malými návštěvníky muzea a zároveň i s časy, které nenávratně minuly, avšak mohou představovat nynější zřídlo poučení a pevnou základnu, na niž je možné navazovat naši budoucí existenci.

[1] Při zběžném dotazování, zda některé z děvčat mají kolébku pro panenku jako hračku, zjišťujeme, že překvapivě znatelné procento dětí dosud užívá tento klasický herní prvek. Při pátrání, zda dětem jejich maminka před usínáním zpívávala či dosud zpívá ukolébavku, se však kladné odpovědi dočkáváme jen v několika málo případech. Antropologický význam tohoto doslova prapůvodního konání je však nesporný a dnes stále nedostatečně doceněný. Srov. DRKULA, P. Tradiční pouto mateřského hlasu. Vesmír, 2011, č. 5, s. 296–297. ISSN 0042-4544.

[2] Skutečnost, že rodiče čtou nebo vyprávějí dětem pohádky, dosud uvádí naprostá většina z dotazovaných dětí.

[3] SIROVÁTKA, O. Jak čerti ukradli lidem smích. Praha : Albatros, 1978, s. 19–22.

Literatura a použité zdroje

SIROVÁTKA, Oldřich. Jak čerti ukradli lidem smích. Praha: Albatros, 1978.