Odborný článek
Zpráva o trochu provokativních názorech profesora pedagogiky ze Stanfordu Larry Cubana, který je dlouhodobým kritikem současných způsobů implementace vzdělávacích technologií, jež nekladou dostatečný důraz na podstatnou roli učitele.
Larry Cuban je profesorem pedagogiky na Stanford University v Kalifornii. Patří k nejznámějším kritikům nevhodné implementace technologií do vzdělávacího procesu, tj. k takzvaným techno-pesimistům (viz např. Jsou technologie pro výuku přínosem? nebo Encyclopaedia Britannica a škola 2.0). Své názory, ačkoli jsou často dosti tvrdé a někdy vysloveně provokativní, má podloženy dlouholetými praktickými zkušenostmi a skutečnými výzkumy realizovanými přímo ve školách. Jeho nejznámější knihou je Oversold and Underused: Reforming Schools through Technology z roku 2001, v níž se snaží na praktických příkladech ukázat, že dávat počítače do škol bez důkladné přípravy a systémové podpory jsou vyhozené peníze.
S profesorem Cubanem jsme se již letmo setkali v článku Některé americké školy končí s laptopy, který ukazuje, jak snadno může bezhlavé nasazování přenosných počítačů 1:1 špatně dopadnout (též viz Současné problémy s implementací vzdělávacích technologií). Ve sbírce citátů „Kudy se ubírá vývoj vzdělávacích technologií?“ z roku 2001 mám tento jeho výrok: „Dokud budou technicky zaměření tvůrci školské politiky svalovat veškerý neúspěch na učitele, ignorovat jejich nezastupitelnou roli ve třídě, a pak očekávat, že vyřeší všechny problémy, do té doby se jejich sen o počítači podporované výuce nemůže splnit.“ (The Washington Post, 27. října 1996)
Chtělo by se skoro říci, že je dobře, že naši „tvůrci školské politiky“ momentálně technologie zcela ignorují. Tak to však Larry Cuban nemyslel. Nezapomeňme, že tenkrát v druhé polovině 90. let minulého století za vlády prezidenta Clintona byla situace v oblasti zavádění technologií do škol v USA přece jen trochu jiná. Politici zdaleka neměli takové starosti, jako dnes, a tak jim přišla vhod i taková možnost zviditelnit se, jako bylo natahování drátů s internetem do škol (viz NetDay96).
O tom, že se technologie ve školách používat budou, profesor Cuban ve skutečnosti nepochybuje. Jeho dlouhodobou snahou je upozorňovat na to, že vliv samotných technologií je často přeceňován. Podle něj nehrají klíčovou roli ani politici či obchodníci dodávající do škol technické vybavení, pomůcky nebo digitální obsah, ale učitelé. Požaduje proto, a spolu s ním nyní již několik let i americké Federální ministersvo školství (Ed.gov), aby veškeré investice do vzdělávacích technologií byly doprovázeny evaluací prokazující jejich účelnost. V poslední době docela úspěšně ovlivňuje veřejné mínění prostřednictvím svého blogu „Larry Cuban on School Reform and Classroom Practice“.
Aktuálně se věnuje vybavování žáků počítači 1:1. Jeho „nahou pravdou“ nebo jinde zase „císařem v nových šatech“ je fakt, že do této chvíle nebyl nikdo schopen účelnost investic do vzdělávacích technologií nezpochybnitelně prokázat. I když zatím není příliš mnoho seriózních vědeckých studií, všechny existující (např Maine Learning Technology Initiative nebo Texas Technology Immersion Project) naznačují, že dopad využití počítačů 1:1 na výukové výsledky je nejčastěji neměřitelný. Ojedinělé případy prokazatelného zlepšení výsledků je možno zdůvodnit i jinak – např. souběžnou změnou výukových postupů.
Je zřejmé, že postoje Larry Cubana jsou trnem v oku techno-optimistům, o dodavatelích ani nemluvě. Nedávno byla publikována studie dalších dvou profesorů amerických pedagogických fakult Marka Westona (University of Colorado) a Alana Baina (Charles Sturt University) přímo reagující na Cubanova tvrzení (viz Zdroje). Přestože jsou sami zaměřením čistými techno-optimisty, nezbývá jim, než připustit, že současná snaha zavádět technologie do škol trpí mnoha nedostatky. Ve své analýze to odůvodňují tím, že ve většině případů nedochází k žádoucí změně tradičních metodických postupů směrem k inovativním. Počítače hlavně automatizují stávající postupy – jednotné vyučování v celé třídě, předávání faktických informací, nedostatečné zapojení rodičů, kvantitativní hodnocení výsledků.
Weston a Bain si představují příští vývoj školství popírající kritiku techno-pesimistů tak, že se nám podaří vybudovat ze škol tzv. „samostatné vzdělávací instituce“. Jedná se o instituce velmi podobné modelům na žáka orientovaných inovativních škol pracujících projektovými metodami, jak je známe třeba z našeho RVP. Tato idealistická představa předpokládá, že každý učitel projde procesem difuze, změní své postupy, začne pracovat týmově a technologie přirozeným způsobem integruje do svých výukových postupů. Celá škola pak začne naplňovat společnou vizi, kterou každý člen komunity (vlastně ve skutečnosti celé společnosti) přijme za vlastní (viz Difuze technologií ve škole 21. století).
Pokusíme-li se na celou věc podívat očima člověka, který již za svých 50 let působení v oboru zažil mnoho různých nepovedených pokusů o reformu školství, nemůžeme se divit, že takové vize považuje za nereálné. Ve své reakci na citovanou studii Larry Cuban uvádí: „Taková snaha vznášet se v rétorických výšinách a předestírat orosený obrázek společnosti, v níž se všichni shodnou a vybavení 1:1 najednou dokáže snadno a bezbolestně proměnit praxi škol, je vzhledem k minulým zkušenostem hodně odvážná…. Ignoruje dlouhodobě existující konflikty a předpokládá, že samotná společenská shoda může zajistit splnění požadovaných výukových cílů.“
Někoho možná zjištění, že situace u nás je v mnohém podobná vyspělým a bohatým zemím, uklidní. Přijmeme-li názor Larry Cubana, asi bychom měli na reformu školství rezignovat. Ne proto, že nevíme, jak by měla škola pro 21. století vypadat, ale proto, že nejsme schopni onu vizi realizovat. Nepřináší efekt natolik rychle, aby zajímal politiky uvažující nejdále na jedno volební období, a její prosazení navíc vyžaduje změnu postoje většinové společnosti ke vzdělání.
Nechci být poslem špatných zpráv, ale považuji za svou povinnost upozornit ty, kdo chtějí slyšet, že jsou na světě oblasti, kde si kvalitních učitelů a vzdělání společnost váží neskonale více, než u nás. Asi nám nezbude než sledovat, zda se tam potřebná reforma školství pro 21. století zdaří. Mám vážné obavy, že pro nás momentálně existuje jen jedna cesta, jež nás snad jednou může dovést až ke skutečným koncepčním změnám v oblasti využití vzdělávacích technologií. Je to ta, která bohužel vede přes zcela nezpochybnitelné poznání, že ta současná je špatná!
zdroje:
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.