Mnichov 1938 v české kulturní paměti

O Mnichovu (mnichovské krizi v září 1938) lze uvažovat jednak jako o historické události, ale také, slovy francouzského historika Pierra Nory, jako o místu paměti. Zatímco v historické obci panuje už léta konsenzus o realističnosti Benešova postupu během mnichovské krize a neopodstatněnosti „mýtu zrady“ Francie a Velké Británie pramenící v důsledném rozboru situace z hlediska dějiny diplomacie a mezinárodních vztahů i rozboru vojenskopolitických okolností, v české kulturní paměti přežívá jiné pojetí této historické události.[1] Jedním z historiků, který uvažoval o Mnichovu kritickým způsobem, byl Jan Tesař. Už na začátku roku 1989 mluvil o mnichovském komplexu jako o „pseudoproblému“ a poukázal na důležité místo, které mnichovská krize v paměti české společnosti zaujímá.[2]

Tesařovy úvahy vycházejí z pozice profesionálního historika, který racionálně analyzuje dobovou situaci a na základě této analýzy dochází ke konkrétním závěrům. Předpokládá ovšem, že tento racionální postoj je vlastní i ostatním, ať už mají profesionální historické školení, nebo ne. Tento předpoklad racionálního, analytického postoje k minulosti je ale sám o sobě iracionální. Vztah k minulosti se formuje mimo vědu, v oblasti rodinné tradice, popkultury, médií. V tomto „nevědeckém poli“ si každý člověk formuje svou představu o minulosti. Vedle této individuální paměti můžeme mluvit i o paměti kolektivní, která toto „nevědecké pole“ strukturuje. Jednou z teorií umožňující nám pochopit povahu tohoto „pole“ je teorie kulturního traumatu.

Američtí historici Cathy Caruthová a Jeffrey C. Alexander definují kulturní trauma jako důležitou historickou zkušenost, která ovlivňuje chování celé společnosti a její postoj k minulosti. Alexander k tomu ovšem poznamenává, že zásadní není událost sama, ale způsob, jak je tato událost reprezentována, tj. jak je představena v médiích, popkultuře, literatuře, ale třeba i historiografii. Při formování traumatu tedy podle něj není zásadní událost sama, ale její obraz.[3]

Tyto teorie mohou být inspirující i pro školní prostředí. Vztáhneme-li je k tématu Mnichova 1938, znamená to pro učitele učit nejen o zářijové krizi, počínajíc Hitlerovou řečí v Norimberku a konče obsazením pohraničí německým Wehrmachtem, ale i o obrazu mnichovských událostí v popkultuře. Na tento apel z prostředí memory studies navazují i úvahy didaktiků dějepisu. Dánský didaktik Wulf Kansteiner popisuje obrat v didaktice dějepisu od výuky o historii k výuce o paměti. V tomto konceptu „výuky o paměti“ přitom nejde o zavrhnutí faktografie ve prospěch jakéhosi vágního vzpomínání, ale spíše o důslednější rámování faktografie. Faktografie zůstává i v tomto konceptu nezbytnou podmínkou výuky, ale daleko větší pozornost se věnuje pozici vypravěče, který fakta předkládá, a příběhu, který tato fakta vytváří.