Jak na výročí aneb propojujeme historické a občanské vzdělávání
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Jak na výročí aneb propojujeme historické a občanské vzdělávání
4,0 (1 hodnocení)
Článek představuje zajímavé zamyšlení nad potenciálem výuky historických výročí, zároveň poukazuje na některé praktické aktivity s nimi spojené.
„Osmičková“ výročí vybízejí více než kdy jindy k úvahám nad směřováním české společnosti, nad soudobými dějinami a obecně nad významem minulosti pro současnost. V médiích dostávají historici v roli expertů daleko více prostoru, než je obvyklé, a veřejný prostor se dynamicky zaplňuje výstavami, koncerty, přednáškami a dalším programem odkazujícím k událostem 20. století. Škola by již z definice svého poslání v tomto ohledu neměla zůstat pozadu za ostatními institucemi. Jednou z příležitostí, které „osmičkový“ rok nabízí, je prostor pro propojování historického a občanského vzdělávání. Jak zacházet s historickými výročími, aby nepředstavovala nucenou připomínku a vyprázdněný svátek? Jaké vzdělávací cíle na tato témata navázat a jakými způsoby je představit žákům?
S tímto problémem – či raději problémy – jsem se spolu se svým kolegou historikem Michalem Sklenářem (ÚSTR) setkával při přípravě lekce „JAK SI PŘIPOMÍNÁME STÁTNÍ SVÁTKY?“ pro vzdělávací část portálu České televize TOTO100LETÍ. Tento portál obsahuje archiv videí k jednotlivým obdobím československých, resp. českých dějin a Oddělení vzdělávání Ústavu pro studium totalitních režimů pro něj připravilo vzdělávací část „TOTO100LETÍ ve škole“. Následující text je méně akademickým a více osobním ohlédnutím se zpět za zásadními volbami, které bylo třeba při přípravě lekce udělat, a také výzvou ke zhodnocení těchto zkušeností při přípravě jiných aktivit, lekcí či materiálů. Kromě této reflexivní roviny má článek ukázat na specifika propojování historického a občanského vzdělávání na úrovni vytváření vzdělávacích situací.
V kontrastu k předchozím řádkům vypadá zvolené téma státních svátků jako omyl. Neslouží zde kontext „výročního“ portálu jako nosič pro zcela nesouvisející téma, které je sice blízké autorům, ale ve skutečnosti nijak nesouvisí s výročím sta let republiky? To, že na různá výročí se snaží řada autorů i vzdělavatelů „nalepit“ lecjaké téma, se děje, nicméně v případě naší lekce je v centru pozornosti samotná kulturní praktika „připomínání“, pro kterou také někdy používáme výraz „slavení“. Státní svátky a výročí mají společné to, že jsou momentem, kdy si společnost připomíná či zpřítomňuje podstatné hodnoty. Přestože každé historické výročí je státním svátkem, jejich funkce ve společnosti je podobná.
Z této podobnosti vycházejí i naše vzdělávací cíle. Ty jsme definovali takto:
Žáci si uvědomí, jak se v současné době slaví státní svátky.
Žáci se seznámí s proměnami připomínání 17. listopadu v minulosti.
Žáci se naučí kriticky uvažovat o instituci státního svátku a jejím významu pro společnost.
„Žáci vysvětlí význam 17. listopadu pro současnou společnost. Žáci rozeznají vhodné a nevhodné způsoby připomínání 28. října.“ I tak by mohly vypadat didaktické cíle. Nahrávala by tomu řada debat o ne/splněných očekáváních z roku 1989 nebo opakující se kontroverze spojené s udělováním státních vyznamenání. I tato témata do školy patří. Pro propojení historického a občanského vzdělávání jsme ovšem zvolili klíč, který by se dal přeložit jako: „Co děláme dnes na státní svátky, co dělali lidé v minulosti a jaké další možnosti si umíme představit“. Důraz na kulturní praktiku „připomínání“ umožňuje propojit minulost s přítomností, aniž bychom ji museli ohýbat do násilných paralel, které vytvářejí hodnocení současnosti a predikce budoucího vývoje na základě jednoduchých analogií založených na dekontextualizovaném užití minulosti, nebo zůstávat na abstraktní rovině státnosti a politických idejí. Díky rozsáhlému archivu České televize jsme tak mohli vybrat sérii videí zachycujících různé skupiny lidí, při různých aktech připomínání a soustředit se na to, jaká je symbolika, motivace a význam těchto aktů.
Naše volba konkrétních státních svátků rozhodně nevylučuje stejný způsob práce s jinými svátky a výročími, jako je 1. máj, Den vítězství 8. května či 21. srpen. Podzimní svátky jsme zvolili ze dvou důvodů. Prvním z nich byla rozmanitá škála způsobů připomínání, které tyto svátky na sebe váží. 28. září je svátek vyzdvihující ve svém názvu státnost. Ta je skrze spojení se svatým Václavem chápána nadčasově a připomínky mají sakrální charakter (mše, pouť, uctívání ostatků). Naopak 28. říjen je vrcholem rituálů sekularizovaného státu: kladou se věnce u hrobu neznámého vojína na Vítkově, předávají se státní vyznamenání, konají se vojenské přísahy a jmenování generálů. Ústavní činitelé zde reprezentují především své úřady, méně pak sami sebe jakožto občany. 17. listopad je v této perspektivě naopak svátkem občanské společnosti. Přestože se ho účastní tíž politici jako 28. října, jejich vystupování i oblečení je méně formální, na pražské Národní třídě dělají tytéž úkony jako ostatní: zapálení svíčky, položení květiny, krátké zastavení se.
Důležitá je také historická spojitost mezi svátky 28. října a 17. listopadu. Právě u příležitosti 28. října vyšli v roce 1939 obyvatelé Prahy do ulic, aby dali najevo nesouhlas s nacistickou okupací. Následná smrt a pohřeb studenta Jana Opletala měly za následek represi namířenou vůči českým studentům. Na připomínku těchto událostí byl v Londýně roku 1941 ustanoven 17. listopad jako Mezinárodní den studentstva. Potlačení připomínky jednoho státního svátku tak vedla ke vzniku nového.
Způsob práce vychází ze zásad konstruktivistického přístupu k historickému vzdělávání. Žáci pracují s konkrétními ukázkami, které analyzují prostřednictvím odpovědí na otevřené otázky. Na otázky nejsou jediné předem dané správné odpovědi, ale žáci mohou odpovídat různými způsoby či popisovat ukázky do různé hloubky detailu. Otázky jsou pokládány tak, aby pokryly symbolický, sociální i politicky rozměr konkrétní připomínky. Minulost tak ve výuce neslouží jako ilustrace či jeden z mnoha příkladů, ale je zastoupena konkrétním materiálem, který umožňuje její poznávání.
Lekci lze rozdělit na dvě doplňující se části. První umožňuje skrze záznamy současného zpravodajství rekonstruovat hlavní podoby současného „slavení“ 28. září, 28. října a 17. listopadu. Druhá část pak představuje sondu do historie připomínání svátku 17. listopadu až na úroveň událostí z roku 1939. Žáci tak mají možnost vidět těsně poválečnou připomínku Jana Opletala a reportáže Československé televize z 50. a 70. let. Tato část přináší do lekce podstatný prvek změny. Přesněji řečeno: vědomí toho, že se způsoby připomínání téhož státního svátku mohou lišit a že tato možnost je otevřená i do budoucna. Prostor pro promýšlení, jak se zapojit do připomínání, představují aktivity navržené v závěru lekce.
Historické a občanské vzdělávání
Jestliže jsem formuloval ambici propojit historické a občanské vzdělávání, pak je třeba nejdříve si oba typy alespoň v základních obrysech vymezit. Harris (s. 188) nabízí inspirativní rozdělení obou oblastí na základě dvou kategorií: klíčových konceptů a klíčových procesů. Koncepty představují základní rámce uvažovaní a procesy zastupují dovednosti, které je třeba si osvojit. Přestože je Harrisův model postaven na studiu britského modelu vzdělávání, je pro nás užitečný pro rozlišení obou typů vzdělávání.
HISTORICKÉ VZDĚLÁVÁNÍ
OBČANSKÉ VZDĚLÁVÁNÍ
KONCEPTY
Porozumění chronologii
Kulturní, etnická a náboženská rozmanitost Změna a trvání
Historický význam
Interpretace
Demokracie a spravedlnost
Práva a povinnosti
Stejnost a různost: společný život ve Velké Británii
PROCESY
Historické bádání
Používání pramenů
Komunikace o minulosti
Kritické myšlení a bádání
Obhajoba a prosazování
Informované a zodpovědné jednání
Oba typy vzdělávání mají společný důraz na kritickou práci s informacemi, dovednost je následně účinně komunikovat. Čím se naopak liší, je důraz na jednání u občanského vzdělávání. Toto jednání je charakterizováno jako „informované a zodpovědné“ a v souladu s koncepty také demokratické a zaměřené na spravedlnost. Otázka, položená v úvodu, zní ve světle tohoto rozdělení: jak propojit porozumění informacím a jejich historickou kontextualizaci s občanskou participací?
Prostor, na kterém se setkává historické a občanské vzdělávání v naší lekci, lze vymezit třemi pojmy: „veřejný prostor“, „politika“ a „změna“. Pro výuku o výročích je důraz na veřejný prostor klíčový: v něm se odehrává řada akcí, festivit či protestů, kterým je třeba rozumět a které utvářejí jeho význam v současné společnosti. Proto také v naší lekci všechny ukázky zobrazují veřejné akty ze současnosti i minulosti, přenášené státní televizí. V doslovném smyslu pojmu veřejný prostor pak hrají ústřední význam konkrétní místa, na kterých se jednotlivé akty odehrávají. Dovednost, kterou chceme v modelovém případě v žácích rozvíjet, je uvědomění si významu otevřeného veřejného prostoru a pravidel pro jeho užívání. Méně silně je pak v lekci přítomen prvek historicity veřejného prostoru – tedy rozvíjení schopnosti číst stopy minulosti v krajině a interpretovat je.
S konceptem veřejného prostoru úzce souvisí koncept politiky. Politika je zde chápána v širokém slova smyslu jakožto jakékoliv jednání, které má přesah do veřejného prostoru. Politickým aktem tak není jen kladení věnců na Vítkově, ale také účast na svatováclavské pouti, karneval na Mezinárodní den studentstva nebo účast na jakékoliv jiné výroční akci, byť by měla charakter například přednášky. Politický rozměr přináší také uvědomění si konfliktnosti připomínání minulých událostí a především význam otevřeného veřejného prostoru pro různé – byť i konfliktní – varianty připomínky. Pluralita způsobů připomínání si státních svátků je zde chápána jako samozřejmá a vítaná.
Koncept změny pak představuje dynamizující prvek, který ukazuje nejen na to, že se měnily způsoby oslav a s nimi jejich významy, ale také otevírá možnou změnu do budoucna – a tedy možnost jednání, které je namířené do veřejného prostoru s cílem spoluurčovat jeho podobu. Důležité je mít na paměti různé úrovně změny: od roviny celostátní (proměna režimu, legislativní úpravy) přes rovinu lokální (místní tradice a specifika) po úroveň aktivity jednotlivců a skupin za konkrétní věc (uznání obětí, rozšíření práv, otevření veřejného prostoru apod.).
Jak tedy na výročí ve výuce? Nemyslím, že bych v tomto textu podal úplnou odpověď, nebo že naše lekce o připomínání státních svátků je dokonalým příkladem propojení historického a občanského vzdělávání. Nicméně zkušenost, o kterou jsem se zde snažil podělit, by se dala shrnout takto: téma zaměřené na kulturní praktiku „připomínání“ umožňuje nejen prohloubit znalosti o minulosti a rozšířit interpretační schopnosti žáků, ale také nabízí řadu konkrétních materiálů, které se vztahují k současné společenské situaci. Práce s oběma typy materiálů pak vytváří kvalitní podklad pro rozvoj občanských kompetencí žáků.
Richard HARRIS, History and Citizenship: uncomfortable bedfellows, in: Ian DAVIES (ed.), Debates in history teaching, New York 2011, s. 186–196.
SENNETT Richard, Prostory demokracie: in: KRATOCHVÍL, Petr, ed. et al. Architektura a veřejný prostor: texty o moderní a současné architektuře IV, Praha: Zlatý řez, 2012 s. 18–33.
