Seznámení s obsahem studie Eleny Pasquinelli vyšlé v Scientific American, která se zabývá vlivem technologií na dlouhodobé změny fungování lidského mozku.
Elena Pasquinelli je projektová manažerka Nadace La Main à la Pâte, která pracuje na zdokonalení výuky přírodovědných předmětů ve vysokoškolském vzdělávání, a spolupracovnice Jean Nicod Institute, kognitivní vědecké laboratoře v Paříži. Nedávno publikovala v časopise Scientific American článek pod názvem „Are Digital Devices Altering Our Brains?“ [1], s jehož obsahem bych vás chtěl v následujícím příspěvku seznámit.
Autorka se v uvedeném článku zabývá protichůdnými názory na to, jak digitální technologie ovlivňují změny mozku a následné chování jedince. Někdo tvrdí, že přístroje a počítače pomáhají zvyšovat inteligenci, jiní zastávají názor, že v důsledku jejich používání spíše hloupneme. Stávají se lidé hraním počítačových her agresivnější nebo se naopak některé jejich schopnosti (např. reakční čas) zlepšují?
V krátkosti řečeno, autorka dochází k závěru, že dle výzkumníků internet v důsledku stálého vyrušování ovlivňuje naši myšlenkovou výkonnost, ale nemění zásadním způsobem náš mozek. Další výzkumy naznačují, že ačkoliv videohry a trénink mozku ovlivňují agresi a kognitivní výkonnost, rozsah tohoto vlivu je daleko menší, než bylo předpokládáno. Rizika vyplývající z používání digitálních nástrojů mohou být minimalizována tím, že naučíme lidi sebekontrole, koncentraci a kritickému myšlení.
Před deseti lety vyjádřil Nicholas Carr, autor zabývající se technologiemi, v jednom ze svých článků a posléze i knize Nebezpečná mělčina (u nás vydána v českém překladu 2017 [2]) obavy, že internet radikálně zasahuje do mozkových funkcí, a tím zjednodušeně řečeno mění náš mozek. Dokládá to mj. nálezy neurovědců, kteří prokázali, že mozek je plastičtější, než se dříve předpokládalo. Na druhou stranu, jak uvádí autorka, v roce 2010 odmítli psychologové Ch. Chabris z Union College a D. J. Simons z Universiity of Illinois Carrův názor s tím, že „neexistují žádné experimentální důkazy toho, že život s novými technologiemi zásadně mění organizaci mozku tak, aby byla ovlivněna možnost se soustředit
Archivní diskuze převzatá z rvp.cz. Přidávání nových komentářů není k dispozici.
Lukáš Hartmann8. 2. 2019
Baví mě ta situace, když na jedné straně chodím na přednášky a cvičení, které mají zaměření na práci s igitálníi technologiemi...a na druhé straně jsem na přdnáškách, kde se řeší škodlivost jejich používání. :D
Každá parta má svá data a své závěry. Pro mě z toho kouká závěr, že zlatá střední cesta, oba extrémy jsou špatně a nejsou cílem. Lidi, kteří neumí odložit mobil ani na pivu s kámošema i ti, kteří se pokřežují, jen co slyší přívlastek digtální.
Bořivoj Brdička8. 2. 2019
Celkem správné rozhodnutí. Stručně řešeno, je třeba mít ty přístroje pod kontrolou - dokázat je maximálně využít, ne naopak. Nenechat se ovlivňovat. Ono to není moc jednoduché, a tak se mnozí uchylují ke snadným řešením.
Ondřej Černý9. 2. 2019
Také to tak vidím - proto třeba nemyslím, že je rozumný striktní zákaz mobilů ve škole namísto toho, aby se žákům nabízely alternativní činnosti a zároveň se jim ukázaly užitečné možnosti využití digitálních technologií pro další sebevzdělávání nebo další přínosy v běžném životě. Základní informace o bezpečném používání a možných nebezpečích nevyjímaje. Volání, ve stylu "Zakažte nám to! Vždyť my si pak spolu o přestávkách ani nepovídáme!", co jsem zaznamenal uváděné v diskuzích dokonce od některých žáků, mi přijde jako rezignace na nácvik výše zmíněné sebekontroly. Takže jsem také pro ten "zlatý střed" - určitá pravidla, kdy technologie odložit - ano, ale zároveň je co nejvíce vhodně využívat.
Jan Maršák17. 2. 2019
K otázce uvedené v titulku k tomuto článku viz též rozhovor s neurologem MUDr. Martinem Janem Stránským v Lidových novinách ze 16.2.2019 ( str.11): Mobily připravují mozek o humanitu.
Bořivoj Brdička18. 2. 2019
S panem doktorem Stránským jsem měl to potěšení probrat problematiku osobně. Používá většinou stejné výsledky výzkumů, jaké jsou citovány v mé studii:
Proč mobily ve škole zakazovat (https://spomocnik.rvp.cz/clanek/21948/).
Výsledky si upravuje tak, aby vyhovovaly zákazům. Měl jsem ten dojem, že pochopil, že jen nahrává zapřisáhlým odpůrcům technologií, kteří by je nejraději smetli z povchu země. To by bylo hezké! Vzhledem k tomu, že to nejde, je naší povinnosti (teď myslím též učitelů), naučit děti s těmi jejich mobily pracovat tak, aby je to obohacovalo, ne naopak.
Jan Maršák18. 2. 2019
Ad Bořivoj Brdička: "....je naší povinnosti (teď myslím též učitelů), naučit děti s těmi jejich mobily pracovat tak, aby je to obohacovalo, ne naopak." Pane doktore, v této obecné rovině s tím nelze než souhlasit. Zásadním problémem zřejmě bude, jak toho konkrétně a efektivně u dětí dosahovat. Navíc, děti velmi intenzívně užívají mobily i mimo školu či rodinu. A tam pak, potenciálně rizikové použití mobilů dětmi, můžeme jen stěží nějak konkrétně ovlivnit.
Bořivoj Brdička18. 2. 2019
Vím, že chci moc! Ale jsem přesvědčen, že je naší povinností se snažit ovlivnit i to, co děti dělají mimo školu a rodinu - tedy v informálním vzdělávacím prostředí. Přijde vám to možná hodně obtížné, ale dostanou-li smysluplný úkol, funguje to. Řekl bych, že od určitého věku lze působit i na jejich chápání rizik nadměrného kontaktu. Výsledky zkoumání vlastností generace Z tomu nasvědčují.
Nesmíme hned "házet flintu do žita"!
“.
Kde se vzala myšlenka, že se stáváme hloupějšími? Vychází z poznatku, jakým způsobem je přitahována pozornost uživatelů při práci s digitálními technologiemi. Různé notifikace nových zpráv v komunikačních službách, přítok nových informací o událostech, či statusech v sociálních sítích apod., to vše odvádí pozornost od jiných věcí, na které bychom se měli soustředit. Někteří uživatelé podléhají dojmu, že jsou sami schopni – nebo takové schopnosti přisuzují digitálním domorodcům – přepínat mezi jednotlivými podněty bez jakékoliv ztráty efektivity, technologickým termínem řečeno, že jsou schopni multitaskingu.
Ve skutečnosti jde však pouze o nebezpečnou iluzi výkonnosti. V roce 2009 E. Ophir ze Standfordské Univerzity a jeho kolegové prokázali [1], že multitasking na internetu vede paradoxně k menší efektivitě uživatelů při přepínání z jednoho úkolu na druhý. Jsou méně schopní přidělit svoji pozornost a jsou příliš náchylní k vyrušením. V roce 2013 S. Amato a jeho kolegové z Francie zjistili [1], že při surfování na webu jsou lidé náchylní k vytvoření mentálního předsudku známého jako „efekt prvního v řadě“ – kladou větší důraz na informace, které vidí jako první, než na ty, které vidí jako další.
Dobrou zprávou je, že není třeba přestavovat mozek na to, abychom udrželi svou pozornost. Pomoci může jednoduchá sebekontrola spočívající v tom, že věci, které způsobují naše největší rozptylování, odstraníme při práci ze svého dosahu.
Dalším efektem digitálních technologií spojeným se změnou chování uživatelů má být zvyšování agresivity (konkrétně zesilování agresivních myšlenek, pocitů a chování, zároveň se snižováním empatie pro oběti) v důsledku hraní násilných videoher a počítačových her, jak se domnívá např. Americká psychologická asociace na základě souhrnu publikovaných studií z roku 2015 [1]. Výsledky pocházely jak z laboratorních výzkumů, tak ze zkoumání populace online hráčů. Tento výzkum se však potýká s mnoha omezeními, příkladem může být způsob, jak se v laboratorních studiích měří agresivita – účastníci se trestají třeba spolknutím velmi ostré omáčky, což lze jen obtížně vztahovat na běžný život. Mimo laboratoř by účastníci zřejmě také více zvažovali možná poškození, která by vyplývala z jejich chování. Studie s online hráči se oproti tomu potýká s kauzalitou – stávají se lidé hraním počítačových her více agresivní, nebo lidé s agresivní povahou hrají více agresivní počítačové hry?
Na druhé straně existují studie, které mají prokazovat, že hraní počítačových her může zlepšit reakční čas, pozornost a pracovní paměť. V roce 2014 studovali K. Blacker a kolegové z Univerzity J. Hopkinse vliv počítačové hry Call of Duty na vizuální pracovní paměť (krátkodobá paměť) a dokázali, že 30 hodin hraní zlepšilo její kapacitu [1]. Ovšem stejně jako u laboratorních výzkumů agresivity, tak i u této studie je použitá situace, pomocí které se vliv prokazoval, velmi vzdálená reálnému životu.
Přínosy mozkového tréninku nejsou prokazatelné ani v případě komerčních aktivit různých společností, které nabízejí série úkolů ke zlepšení pozornosti a paměti. Problém těchto aktivit je v tom, že zvyšují výkonnost v úkolech, které jsou trénovány, ale jejich přenos do reálného života je nepatrný. V této oblasti je řada otázek, které nejsou dosud zodpovězeny a přínosy by měly být lépe vyhodnoceny.
Raději než trénování abstraktních úkolů, které nemají vztah k realitě, lze doporučit pravidelně cvičit paměť na věcech, které jsou pro náš život smysluplné. „Pokud se učíte nazpaměť nákupní seznam, zkuste si vybavit recept, podle kterého budete vařit“, doporučuje autorka.
A na příkladu fake news, které se množí na sociálních sítích, ilustruje další důvod potřeby trénování myšlenkových schopností. Tyto falešné zprávy totiž využívají naši přirozenou náchylnost věřit tomu, co se nám hodí.
Autorkou uváděné argumenty bych doplnil o studii z roku 2017 J. Kableho a kolegů z University of Pennsylvania s názvem „Komerční kognitivní trénink nemá žádný efekt na mozkovou aktivitu, chování nebo myšlenkový výkon“ [3] – jedná se o randomizovaný, kontrolovaný pokus testující komerční adaptivní myšlenkový trénink versus kontrolní trénink zahrnující neadaptivní, necílené hraní počítačových her u zdravých mladých dospělých. Tento pokus nenalezl žádný efekt cvičení mozku na mozkovou činnost během rozhodování, ani žádný efekt na vnímání odkladu nebo citlivost k riziku. Tyto výsledky tak vyvrací hypotézu, že kognitivní trénink ústí v neuronální změny, které mají dostatečnou sílu na to, aby změnily chování.
Se závěry Eleny Pasquinelli je možné souhlasit. Vypadá to, že přímý vliv technologií na mozek v podobě neurologických změn není prokázán. Uživatele technologií je žádoucí naučit sebekontrole, koncentraci a kritickému myšlení.
Literatura a použité zdroje
PASQUINELLI, Elena. Are Digital Devices Altering Our Brains? [online]. 2018. [cit. 2019-01-01]. Dostupné z: https://www.scientificamerican.com/article/are-digital-devices-altering-our-brains/.
CARR, Nicholas. Nebezpečná mělčina: jak internet mění náš mozek : analýza stavu lidské psychiky v době digitální. Praha: Dauphin, 2017. ISBN 978-80-7272-780-3.
KABLE, Joseph. No Effect of Commercial Cognitive Training on Brain Activity, Choice Behavior, or Cognitive Performance [online]. 2017. [cit. 2019-01-01]. Dostupné z: http://www.jneurosci.org/lookup/doi/10.1523/JNEUROSCI.2832-16.2017.
