Malované město

Následující obsahová kostra edukačního projektu Malované město, kterou zde reprezentuje průvodní slovo jeho lektora, je pojata tak, aby ji bylo možné adaptovat i na jiné místní poměry a na shodně orientovaný koncept muzejněpedagogického zaměření. Část jejího znění vyznačená tučným typem písma pojímá konkrétní věcná fakta, která je nutno uzpůsobit reáliím toho či onoho města a prostředí, v němž jsou související úvahy uskutečňovány; náplň zbývajícího textu si více či méně uchovává univerzálnější rysy obecnosti a nevyžaduje proto znatelnější modifikaci.

Nejde tedy jen o rámcovou konstrukci, ale nabízí se zde konkrétní řešení, jak pedagogicky pojednat nesnadno uchopitelný námět, k jehož realizaci napomáhají kromě frontálního výkladu také historické či umělecké muzejní exponáty.

Zbývá tedy jen iniciovat takto zaměřenou spolupráci školy a muzea, třeba přímo v podobě, jakou znázorňují stěžejní body tohoto ideového programu:

Vydejme se prostřednictvím výstavy nazvané Malovaný Frenštát na pomyslnou procházku několika zdejšími městskými zákoutími. Nebude to město dnešní podoby, ale takové, jaké možná ještě z mládí pamatují vaši prarodiče. Právě oni mohou mít v paměti dodnes uložen obraz jejich města, který se v dřívějších dobách jen pozvolna vyvíjel a svým charakterem se pojil k prvkům stavebnictví propojujícím napříč celá staletí. Dramatické proměny posledních desetiletí spojené především s érou tzv. normalizace, které zásadně pozměnily tvář města, již jen poskrovnu připomínají tuto po věky nepřerušenou architektonickou tradici a její zvláštní krajový ráz.

Tu a tam se však v místních uličkách setkáváme ještě s posledními pozůstatky staré zástavby, které jsou již jen ojedinělými ostrůvky zašlých časů města a vzácnou připomínkou starobylých momentů a podob jeho obývání. Vypravme se tedy po spojité časové linii do doby před pomyslnými sto i více lety a představme si zaniklé vzezření některých městských částí zbavené nánosu novodobého a mnohdy necitlivého budování.

Frenštát je i dnes městečko neveliké a i v této minulé epoše se rozkládal na stejné ploše (zhruba jedenáct kilometrů čtverečních), jako je tomu i v současnosti, avšak s přibližně polovičním počtem obyvatel. Na samotném začátku 20. století obývalo město necelých šest tisíc obyvatel v téměř osmi stech domech. Tento počet představoval takřka poloviční populaci města, než jaká se oficiálně uvádí v současnosti, a již tato skutečnost sama o sobě do značné míry určovala jeho celkovou poklidnou atmosféru a plynulý tep jeho života. To můžeme zajisté usuzovat, vezmeme-li v úvahu také skutečnost, že více než polovina z celkové rozlohy katastru tvořila pole, přibližně další pětinu tvořily louky a pouze asi desetinu představovaly zahrady, pastviny a lesy.

Vyvstává nám tedy v mysli idylický obrázek města obklopeného zelení a přírodními krásami vnějšího pohorského prostředí, což je patrné například na zde vystaveném panoramatickém obrazu Frenštátu od významného místního malíře Břetislava Bartoše. My však svou pozornost zaměříme spíše do samotného srdce města, které zajisté představuje frenštátské náměstí.

SRDCE MĚSTA

Samotné náměstí, které má na první pohled obdélníkový tvar o ploše přes čtyři tisíce čtverečních metrů, má ve skutečnosti své strany mírně různoběžné. Pokud bychom se na něj podívali z ptačí perspektivy nebo třeba i měřítkem podrobnějšího plánu města, byla by tato skutečnost ihned patrná. V jeho centru umístěná kašna zobrazující boha římské mytologie Neptuna toto podobenství o srdci města přiléhavě symbolizuje.

Jeho pomyslnou aortou, životodárným vodovodním systémem, započíná i naše krátké putování. Vodovod byl ve městě vybudován v polovině 19. století a jeho výstavba byla z dnešního hlediska přinejmenším inspirativní a poučná: V určený den byl vyslán z každého stavení dělník, který vykopal předem vyměřený a propočítaný díl vodovodního vedení, čímž  byl vodovod vybudován během jednoho jediného dne. Zajisté se jednalo o velice důležitou událost časového údobí života města, do něhož se prostřednictvím naší představivosti vracíme. Nás však více než historie tohoto podzemního – byť důležitého – dění zajímá, jaká situace panovala na samotném povrchu, touto důmyslnou soustavou zásobovaném a vyživovaném.

Přestože jsme dnes z pochůzek centrem města zcela přivyklí různobarevné změti moderních zděných fasád, měli bychom si uvědomit, že dříve byly všechny domy na náměstí dřevěné a obohacené tzv. loubím. Typické strukturování tohoto loubí je dodnes alespoň svým charakterem zachováno na jedné ze čtyř stran náměstí, avšak představme si zde spíše domy s vysokými sedlovými střechami přesahujícími vlastní budovu v její čelní části asi o 4 metry, které byly podepřeny masivními dřevěnými pilíři.

Domy, které dosahovaly větší šířky, pak měly sedlové střechy hned dvě vedle sebe. Mezi těmito střechami byly vytvořeny jakési žlaby k odvádění dešťových srážek, kterými se při prudších lijácích chrlily proudy vody doslova jako vodopádem až daleko na ulici či přímo na prostranství náměstí.

Původně dřevěná byla také stará frenštátská radnice či spíše obecní dům, který byl postaven koncem 18. století. V této podobně zde stál až do konce 19. století, kdy byl zbořen, aby na jeho místě mohla vyrůst nová radnice, která svůj původní historizující vzhled zachovává až doposud.

V blízkosti náměstí se však nachází další důležitá stavební dominanta, v jejíž paměti jsou uchovány příběhy celých věků a která nám tak má o podobě starého Frenštátu mnohé co říci; mluvíme o „dolním“ kostelu sv. Martina. Nenechme se však mást jeho zděnou konstitucí, jelikož v dávné minulosti byl zajisté také dřevěný; musel ovšem spolu s celým náměstím v polovině 17. století vyhořet, aby mohl být znovu vystaven do své nynější podoby.

Zhruba v této době byl vybudován také kostel sv. Jana Křtitele neboli kostel „horní“, avšak více než sto let trvalo, než získal svou stávající podobu, zejména dostavbou jeho věže a bočních oratoří. Není bez zajímavosti, že tuto oratoř, která byla orientována směrem k městu, s nadšením stavěli sami frenštátští občané, ale pouze do okamžiku, kdy měli začít se stavbou oratoře na opačné straně kostela směrem k příkopu; to jejich nadšení znenadání opadlo. Proto zdejší farář vyzval „pasečany“ (obyvatele okolního předměstí a přilehlých samot), kteří tuto oratoř s radostí vybudovali. Jako dík za tuto projevenou ochotu a pomoc byla tedy při bohoslužbách tato část kostela vyhrazena pouze jim.

Tento kostel měl v době svého prvotního fungování očividně štěstí na své duchovní disponujících až pronikavými manažerskými schopnostmi, jak bychom řekli dnešní terminologií. Za účelem zvýšení příjmů kostela farář prohlásil, že ti, kteří přispějí na kostel větším finančním obnosem, budou pohřbeni v kostele právě na místě, kde sám sedával a modlil se k Bohu. Mnoho bohatých občanů města je tedy pod kostelní dlažbou pochováno, kde našli vskutku důstojné a záviděníhodné místo posledního odpočinku.

V souvislosti s oběma zdejšími kostely si však můžeme připomenout nejen bohoslužební či pohřební okamžiky jejich fungování, ale také chvíle svatební, které nám autenticky přibližují například slova místní svatební písně:

[: Ty frenštatske zvony ony pěkně zvoňa :]
[: a už ti synečku tu voničku shoďa :]
[: Shoďa ti voničku, aj dajú jalovec, :]
[: něbuděš synečku, něbuděš mladěněc. :]
[: Shoďa ti voničku, aj dajú ženičku, :]
[: už si ju poveděš domů za ručičku. :]

Právě ony sakrální stavby se stávají převažujícím elementem výtvarných zobrazení, které dokumentuje výstava Malovaný Frenštát. Jestliže se vždy nejedná přímo o ústřední motiv dané malby či grafiky, je některá z nich často zachycena coby druhotný avšak určující znak výtvarného zpracování, které právě tímto prvkem nabývá svého nesporného geografické zasazení.

Od horního kostela je co by kamenem dohodil do budovy, ve které se nyní nacházíme také my a kde původně nebylo nynější muzeum, ale byla zde umístěna obecná a měšťanská škola chlapecká s obecnou školou dívčí. V budově této školy se po jistou dobu nacházel i byt jejího ředitele, jehož kuchyně později sloužila spolku sv. Ludmily, který zde v zimních měsících připravoval stravu pro přespolní mládež. Před budovou školy byl tehdy také malý park a za budovou byla situována letní tělocvična se štěpařskou a zelinářskou zahradou. Svým původním účelům tedy tato krásná historická budova již neslouží, ale své nynější působiště zde našla instituce, která rovněž plní své částečné výchovně-vzdělávací poslání.

Naopak budova současné základní školy na Tyršově ulici sloužila původně potřebám školy tkalcovské, která však v tehdejší době pojímala pouze dvě učebny, kreslírnu, šest kabinetů, ruční a mechanickou dílnu a strojovnu. Stroje v této strojovně byly poháněny benzinovým motorem, kterým byl uváděn v činnost také dynamoelektrický stroj, jehož prostřednictvím se v celé této budově svítilo.

DUŠE MĚSTA

Ano, ač se to zdá současníkům a především jejich mladší generaci téměř neuvěřitelné, doba, kdy nestačilo k osvětlení interiéru stisknout pouze automatický spínač umístěný na zdi, nám není časově tolik vzdálená, jak by se na první pohled mohlo zdát. Také venkovní osvětlení nebylo v oné době centrálně řízeno veřejnou elektrorozvodnou sítí, jak jsme dnes zvyklí, a neumožňovalo bezproblémovou viditelnost i v pozdních nočních hodinách. Možná však právě sporý, mihotavý a lidsky hřejivý plamen svící, lamp a luceren, který byl tehdy charakteristickým prvkem domácího i městského osvětlení, představoval to, co na nás dnes působí svým příznačným romantickým nádechem. S tím je také spojena právě ona nenávratná a dojímavá atmosféra uliček a zákoutí starého města, která je výmluvně zachycena například i na exponátech výstavy.

V této souvislosti si můžeme ověřit tvrzení, že světlo je klíčovým médiem malby, zaměříme-li se, dejme tomu, na výtvarné zobrazení pitoreskního okénka malé chaloupky, které do ulice žhne pouze jemným oranžovým zábleskem petrolejové lampy. Uvážíme-li, že značné procento místních obyvatel se živilo tkalcovstvím, uvědomíme si, že tato náročná a zdlouhavá práce vyžadovala dostatečné osvětlení i do pozdních nočních hodin. Jelikož byly tkalci lidé důmyslní, napadlo některé z nich, že by mohli kolem lampy zavěsit několik skleněných baněk naplněných vodou. Tato optická soustava dokázala fyzikální zákonitostí čočky znásobit nevydatný plamen petrolejky a přisvítit tak na práci hned několika řemeslníkům.

Jestliže jsme náměstí a odtud se rozbíhající vodovodní systém symbolicky označili jako srdce města, můžeme tedy v podobném smyslu označit také městské vnější i vnitřní osvětlení jako jeho duši.

Tato duše nebyla v minulosti nikterak odlišná v porovnání s duší dnešní v průběhu rozjasněné denní doby, což však nemůžeme říci o okamžicích, kdy se město zahalilo do temného závoje noci. Jelikož ulice byly v těchto hodinách ponořeny do znatelně větší tmy, než na jakou jsme dnes zvyklí, byl v dřívějších dobách do těchto jejich mnohdy tajuplných zákoutí noc co noc vysílán tzv. ponocný neboli hlásný. Ten je nám znám především jako postava řady pohádek či povědomých výtvarných vyobrazení Josefa Lady, která obvykle oznamovala každou uplynulou noční hodinu. Toto oznamování se však mohlo odehrávat například i v takto poetickém zpěvním duchu:

Chval každý duch Hospodina
i Ježíše jeho syna,
odbila devátá hodina.

Svatý, milý Floriáne,
této dědiny patrone,
chraň nás od věčného ohně.

Opatrujte světlo, oheň,
ať není žádnému škoden,
odpočiňte s Pánem Bohem.

Právě svatý Florián, zobrazovaný v oděvu římského důstojníka s praporem a vědrem, kterým hasí hořící dům, je příznačným patronem spojovaným s protipožární ochranou. Z toho je možná patrná také skutečnost, že ponocný býval rovněž důležitým strážcem a signalizátorem vzniklých požárů, jejichž hrozba byla v časech ještě původní dřevěné městské zástavby velmi vysoká.

V mnoha městech, jak dokládá i pozdně barokní socha na frenštátském náměstí, je nejčastěji plastické či někdy i plošné ztvárnění tohoto světce přítomno na veřejných místech a stalo se také typickým motivem domovních výklenkových figur či interiérových vyobrazení. Záměrům a určení těchto skulptur nasvědčuje i český nápis na oné frenštátské: „K WIETSSY SLAWIE CTI A CHWALE SWATY FLORYANE OBIETVGE TOBIE OBECZ FRAKSSTATSKA TVTO STATVI ABYSI NAS CHRANITI RACZIL DO SSKODNEHO OHNIE“. Přesto, že uvedený popěvek ponocného je pro pouhé časové oznámení již tak nezvykle rozvláčný, mohl k němu být případně připojeny i tyto další dvě sloky:

Svatá Panenko Maria,
matko naše milostivá,
pros Ježíše, svého syna!

By nám ráčil odpustiti,
nás té noci ostříhati,
od neštěstí ochrániti.

Nad ránem ponocný obsahově pozměňoval náplň svého zpěvu, kterým teď pozvolna připravoval spící obyvatele k pomalému probouzení:

Chval každý duch Hospodina
i Ježíše jeho syna,
odbila již druhá hodina.

Odbila druhá hodina,
vstávej, vstávej, duše věrná,
a poklekni na kolena!

Vstávej, již bude svítati,
máš Pána Boha chváliti,
že tě ráčil ostříhati.

Kromě toho, že ponocný takto pravidelně informoval občany města o zvolna plynoucím nočním čase, figuroval zde především jako jakýsi hlídač, který střežil veřejná prostranství města a jejich pořádek. Proto jeho nezbytnou výbavu tvořila kromě teplého oděvu vždy nějaká zbraň, jako například starodávná halapartna, kyj, nebo podle zdejších zvyklostí třeba i valaška. Takováto výzbroj se v pozdějších časech udržovala snad již jen z tradice, kdy nebezpečí vpádu vnějších zločineckých živlů do města bylo již dávnou minulostí. Aby ponocný při svém nočním putování dobře viděl, potřeboval takové svítidlo, které ve venkovním prostředí chránilo plamen svíčky před vyhasnutím; takovýmto svítidlem bývala často lucerna.

Aby svíčka v lucerně vydržela co nejdéle, musel být její plamen dostatečně malý, což zvyšovalo její životnost. Její knot byl tedy průběžně zkracován tzv. kratiknotem.

Tento nástroj, který nám tvarově připomíná dnešní nůžky, byl na rozdíl od nich vybaven jakýmsi zásobníkem, do kterého ustřihnutá část knotu odpadla. Takto zabezpečený sporý plamen sice dlouze svítil, avšak nehřál. Proto byla obvyklou výbavou ponocného – zvláště v chladných zimních měsících – také jakási butylka umístěná na jeho opasku, která zpravidla ukrývala obsah ostřejšího, tedy i hřejivého alkoholického nápoje.

Role ponocného jakožto strážce byla důležitější, než jak by se nám na první pohled mohlo zdát, jelikož tehdejší zabezpečení majetku a měšťanských příbytků nebylo na takové úrovni, jak jsme v současnosti běžně zvyklí. Díváme-li se dnes na některé ze starobylých městských stavení, na první pohled nás dozajista upoutají také jejich dveře, coby vstupní brána do jejich nitra, a na nich zejména jejich pozoruhodné uzamykání. Podíváme-li se na mechanismy takových dobových zámků, zjišťujeme, že již v tehdejších časech byla snaha lidí uchránit svůj majetek před všetečnou a nenechavou rukou zloděje velice důmyslná.

Takto zaopatřené dřívější příbytky lidí byly stejně jako dnes označovány svým číslem popisným a můžeme na jednom z těchto archaických číselných domovních označení porovnat jejich tvarosloví dnes a v minulosti.

Již toto dřevěné, oválné a ručně malované číslo domu k nám promlouvá ze starých časů, které však možná nejsou tak dávné, jak se nám mnohým na první pohled zdá. Cílem těchto několika jejich připomínek – ať již myšlenkových či věcných – nás mělo přenést blíže do éry, jejíž charakter dnes poznáváme většinou jen prostřednictvím jejích stop, pozůstatků, ilustrací či dosud živých osobních svědectví nemnoha zbylých pamětníků.

Zkušenosti s tímto a podobnými přístupy k mimoškolní výuce ukazují, že v jejím okruhu působí příznivě již sama okolnost změny prostředí edukace a také osoby jejího vykonavatele. Žáci a studenti vnímají návštěvu muzea nejen pohledem pasivních pozorovatelů vystavených exponátů, ale přímých účastníků vzdělávacích aktivit, v nichž je muzeum nápomocno škole. Regionální muzejní instituce má svými expozičními možnostmi a sbírkovými fondy příležitost zapojit odlišné a netradiční prostředky pedagogického působení, které nejsou v rámci obvyklého vyučovacího procesu dostupné a kterými škola nemůže běžně operovat.

V současné době sílící snahy o globálnější pojetí výchovy a vzdělávání poněkud ubírají prostor ryze lokálním tématům, která jsou však úžeji spojena s reálným životem a subjektivní zkušeností jejich účastníků. Těm by mělo být umožněno odkrývat také zákoutí jejich osobní historie a dění, které předcházelo jejich vlastní individuální existenci.

Tyto stopy se jim vyjevují prostřednictvím vícerozměrné mozaiky, která je utvářena kombinací autentických, uměleckých, informativních a didaktických prvků takto koncipované činnosti, jejíž snahou je její mnohovrstevnatý dopad a intenzivnější formativní efekt. (Tato podoba interakce by měla být co možná nejbezprostřednější; tzn. pokud je to uskutečnitelné, může být například netypická ukázka zámku III znázorněného na obr. č. 7 spojena s kvízem spočívajícím v jeho vlastním odemčení apod.)

Rozšíření projektu na následnou práci ve škole a v terénu eliminuje jeho jednorázový charakter, který by mohla podobná iniciativa jinak navozovat, a kotví její záběr do širšího obsahového kontextu. Učitel tak může na daný námět navazovat řadou dalších doplňujících činností, pro které není v rámci časově omezené návštěvy muzea prostor.

Zde se nabízí kupříkladu pole pro skupinovou práci či práci jednotlivců s textem uvedeného ideového libreta edukačního programu, která poskytuje příhodný mezipředmětový přesah stylistického či občanskovýchovného založení. Vyplnění tohoto prostoru však již spočívá v charakteristických požadavcích a intencích toho či onoho pedagoga a jim nadřazených obecnějších vzdělávacích cílech.

Literatura a použité zdroje

FELIX, Jiří. Vlastivěda moravská II.: Místopis Moravy. díl III. Jičínský kraj, Frenštátský okres. Brno: Musejní spolek, 1908.

JŮVA, Vladimír. Dětské muzeum – Edukační fenomén pro 21. století. Brno: Paido, 2005. ISBN 80-7315-090-5.