Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Kyberšikana na vzestupu – 2. část
3,4 (5 hodnocení)
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Článek se zamýšlí nad aspekty, které zapříčiňují rychlý růst a šíření kyberšikany.
Kyberšikana v současné době představuje velký problém, který má značný potenciál růstu. Co se skrývá za jejím rychlým rozvojem? Co napomáhá šíření kyberšikany?
V předešlém článku jsme rozebírali, jak snadné je provést kyberútok, k čemuž mnohdy přispívá chování lidí ve virtuálním prostředí. Dnes se podíváme na další faktory podílející se na šíření kyberšikany:
Informační a komunikační technologie už několik let zažívají opravdový boom. Setkáme se s nimi všude, prostoupily všechny oblasti lidské činnosti. Pro mnoho lidí jsou nezbytnou součástí života – potřebují je prakticky denně, k práci, studiu či v osobním životě. Používání informačních a komunikačních technologií se stává běžným standardem. ICT se rozšiřují nebývalou rychlostí. Zajímavé jsou např. výsledky britského výzkumu, v němž respondenti zvolili sociální síť Facebook dokonce vynálezem desetiletí. ICT přitom tento výzkum doslova ovládly, jak ukazuje následující tabulka (tab. 1)
ICT přinášejí nejen užitek, ale stávají se také určitou módou a trendy „záležitostí“. Výrobci se předhánějí v nových službách či designech mobilních telefonů, v reklamách nám vnucují představu, že náš mobilní telefon vypovídá o tom, kdo jsme. Být součástí internetových sociálních skupin je v určitých kruzích také nezbytností. Těmto módním trendům podléhají kvůli nedostatečně rozvinutému kritickému myšlení, menším zkušenostem a větší submisivitě především děti a mládež. Činí jim obtíže odolat tlaku, který je na ně vyvíjen médii a mediálními stereotypy, zejména když tento tlak často ani nevnímají. Navíc jsou vystaveni náporu také ze strany vrstevníků. Být jiný, vyčlenit se z kolektivu a jít tzv. proti proudu je velmi obtížné, nejen pro děti... Ve snaze nevyčnívat a být „in“ se tak někdy stávají nedobrovolnými uživateli ICT. Možnost, že se setkají s kyberšikanou či jinou nebezpečnou komunikační praktikou, tak vzrůstá.
Tab. 1 – Desítka vynálezů desetiletí podle britského výzkumu z roku 2010
| Vynálezy desetiletí | |
| 1. Facebook (73 %) 2. iPhone (62 %) 3. Twitter (58 %) 4. MP3 (51 %) 5. Satelitní navigace (46 %) | 6. iPod (43 %) 7. YouTube (39 %) 8. HD televize (30 %) 9. Narovnávač vlasů (23 %) 10. 3D filmy (19 %) |
Virtuální realita nám nabízí ohromné možnosti – dovolí nám plnit si přání, změnit sama sebe i svůj život k obrazu svému. Někteří lidé se v tomto prostředí cítí lépe než ve skutečném světě. Vtělí se do svého virtuálního já (alter ego, avatar), zatímco o vazby na realitu ztratí zájem. Tito lidé si pak na virtuální realitu velmi rychle vypěstují závislost.
Virtuální komunikace se může negativním způsobem podílet také na reálné interakci lidí. Značně totiž nabourává představu o tom, jak probíhá komunikace mezi lidmi, jak se vytváří mezilidské vztahy a řeší problémy. Ve virtuálním světě je velmi jednoduché se s někým seznámit, komunikovat s ním tak dlouho, jak chci, a o čem chci, a v případě problémů komunikaci bez následků ukončit. Ve skutečném světě to tak jednoduše nefunguje, vše je otázkou kompromisů. Pokud se jedinec naučí jen tento snadný model virtuální komunikace, ve skutečném světě s ním pravděpodobně nevystačí. Zklamání z nevydařených reálných vztahů ho může opět dovést k počítači, kde si tyto nezdary může kompenzovat.
Technologie mnohdy vyvolávají skutečnou psychickou závislost na virtuálním prostředí. Po opuštění virtuální reality tito lidé zažívají abstinenční příznaky.
Skupina lidí závislých na virtuálním světě je potenciálně rizikovou skupinou, neboť jsou podle výzkumů nejvíce ohroženi kyberšikanou a dalšími nebezpečnými komunikačními jevy. Je to jednak proto, že v tomto prostoru tráví mnohem víc času, tudíž je větší pravděpodobnost, že se s útočníkem setkají, a za druhé proto, že virtuální realita se pro ně brzy stává vším a dopady plynoucí z kyberútoku jsou z tohoto pohledu pro ně mnohem zničující. Souvislostí mezi uživateli sociálních sítí a oběťmi kyberšikany se zabývaly také některé výzkumy – např. podle výzkumu Amandy Lenhart z roku 2007 se stalo obětí kyberšikany 39 % uživatelů sociálních sítí ve srovnání s 22 % obětí, které sociální síť nepoužívají[1].
Diskriminující materiály (zprávy, pořízené záznamy, fotografie apod.) se dají velmi jednoduše rozesílat dalším lidem. Tito lidé pak sehrávají jak roli diváků, tak šiřitelů kyberšikany – ať už vědomých, či nevědomých (neví nebo nepochopí, že např. zábavný videozáznam, který jim někdo poslal nebo jej našli na internetu, je výsledkem kyberšikany, a tak ho rozesílají dál). Stávají se tedy sekundárními útočníky. Původní agresor tak dosáhne mnohonásobného útoku, aniž by oběť musel opakovaně napadat. Stačí, když citlivé materiály rozešle mobilním telefonem nebo je publikuje na internetu, a o jejich šíření se pak postarají jiní. Je velmi důležité uvědomit si, že pokud nějaký materiál zveřejníme, často jej nemůžeme smazat nebo odstranit a ztrácíme kontrolu nad tím, co se s ním stane dál. Nijak nemůžeme zastavit jeho šíření a nedokáže to ani útočník.
Početnost diváků i šiřitelů kyberšikany může být značná – mohou to být stovky, tisíce i miliony lidí (viz např. kauza Star Wars Kid). Úměrně k počtu lidí tvořících diváky nebo šiřitele kyberšikany samozřejmě také roste intenzita útoku a stupňuje se dopad útoku na oběť.
Na zrychlujícím se tempu šíření kyberšikany má samozřejmě svůj podíl také akcelerace vývoje technologií a jejich služeb, které nabízejí ideální prostředí pro potenciální šíření nebezpečných komunikačních praktik. To však samozřejmě neznamená, že na vývoji technologií je něco špatného. Záleží jen na nás, jak se k možnostem, které nám nabízejí, postavíme, zda je využijeme, či zneužijeme. Informační a komunikační technologie nejsou zbraně, jsou to nástroje. Nejsou ani dobré ani špatné. Záleží jen na lidech, k jakým činnostem je používají.
Obecně platí, že schopnost přizpůsobovat se novým technologiím je bližší dětem než dospělým, neboť objevování je nedílnou součástí jejich života. Děti se s novinkami virtuálního světa seznamují rychleji než dospělí, kteří mají svůj čas vázaný na jiné aktivity, a na ono objevování jim už tolik času a energie nezbývá. Rodiče většinou nemají čas neustále zjišťovat, jaké nové služby virtuální prostředí poskytuje, jak fungují nebo jakými pravidly se řídí. O dané problematice tak mají méně informací než děti, což jim značně ztěžuje jejich pozici v oblasti prevence. O tom, co by se jejich dítěti ve virtuálním světě mohlo stát nebo jaký problém může způsobit, se tak mnohdy dovídají až ve chvíli, kdy tato situace opravdu nastane, a oni jsou nuceni hledat řešení.
Nízká informovanost dětí, rodičů a učitelů o problematice nebezpečných komunikačních jevů má za následek rizikové chování dětí ve virtuálním prostředí, potažmo tedy počet obětí. Může ale také souviset s množstvím útočníků, kteří nejsou dostatečně seznámeni s důsledky svého jednání.
To, že dnešní média negativně ovlivňují chování lidí, není nic nového. Otupují nás vůči násilí, likvidují intimitu, otevírají sexualitu, narušují soukromí lidí. V zájmu zvýšení sledovanosti nebo získání čtenářů, potažmo tedy v zájmu výdělku, často útočí na samu podstatu lidské důstojnosti.
V této atmosféře je samozřejmě velmi obtížné pěstovat u dětí etické normy. Zvlášť když si uvědomíme, že právě televize v některých rodinách děti víceméně vychovává (rodiče jsou zaneprázdněni, tráví s dětmi málo času, proto děti hledají vzory a modely pro své chování jinde). Zatímco většina dospělých snad aspoň podvědomě chápe, že např. bojové scény ve filmu nebo agresivní slovní výpady politiků nejsou běžným standardem vzájemného chování, stejně tak jako pronásledování známých osobností a veřejné propírání jejich soukromých záležitostí, děti tyto modely často přijímají za své. Pak se samozřejmě nemůžeme divit, že se k sobě ani k dospělým nechovají s patřičnou úctou. Chovají se prostě podle vzorů, které mají k dispozici.
Kyberšikana je závažným problémem, kterému je potřeba věnovat velkou pozornost. Zákaz používání mobilních telefonů a internetu nebo jejich regulace vzhledem ke kyberšikaně nic nevyřeší. Důležitou roli hraje především prevence související se zvýšením informovanosti o nebezpečích, které souvisí s používáním těchto technologií. Pokud budou děti seznámeny s riziky virtuální komunikace, budou mít mnohem větší šanci vyvarovat se případných chyb a zbytečně riskantnímu chování, které kyberšikaně a dalším nebezpečným komunikačním jevům nahrává.
[1] LENHART, M. Cyberbullying and Online Teens (výzkum, 886 respondentů). Pew Internet & American Life Project, 2007. [online]. [cit. 2010-04-22]. Dostupný na WWW: <http://www.pewinternet.org/~/media//Files/Reports/2007/PIP%20Cyberbullying%20Memo.pdf.pdf>.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.