Kognitivní realismus podle Barbary Oakley

Pokud jste už zapomněli, co dělá profesorka Oakland University Barbara Oakley, vzpomeňte si na kurz Learning How to Learn, který patří k nejnavštěvovanějším MOOC kurzům všech dob a učí učit se. Barbara nám ukazuje, že je třeba při zavádění konstruktivních metod výuky stát nohama na zemi. Je sice nepopiratelným faktem, že poznání si musí každý vytvářet ve své hlavě sám, ale je mnohdy mnohem efektivnější, když jsou žáci vedeni k tomu, aby si určité základy do dlouhodobé paměti přenesli hotové a na nich pak teprve stavěli (katedrála/palačinka). Svůj přístup přitom opírá o výzkumy ověřená fakta kognitivní vědy (fungování mozku) [1].

Podle Barbary je didaktická teorie konstruktivismu, která je široce uplatňována v mnoha zemích, definována tak, aby se nedalo prokázat, že je chybná. Proto je velice nesnadné její vliv změnit. Skutečnost, že si mozek vytváří vlastní reprezentace, neříká nic o tom, zda toto budování probíhá lépe s větším, či menším množstvím vedení. To je empirická otázka. Důkazy drtivě hovoří pro větší, ne menší vedení alespoň u začátečníků.

Dnes je to tak, že když si žáci vyučovaní prostřednictvím objevování a bádání nevedou dobře, koncepce nikdy nenese vinu. Hledají se viníci jinde. Učitel ji neimplementoval správně. Test měřil špatnou věc. Podpora byla nedostatečná. Prostředí nebylo připravené. Reforma neměla dostatek času.

Dojde-li konečně zpět k posílení řízení výuky (zpracované příklady, jasná vysvětlení, strukturovaná praxe) a žáci se zlepší, toto zlepšení se připisuje „řízenému bádání“ a dostanou konstruktivistickou nálepku.

Je to „začarovaný kruh“. Výzkumné závěry, které podporují menší vedení, jsou postupně reinterpretovány jako mandáty k úplné minimalizaci frontálního výkladu. Výzkumníci doporučují „řízené poznávání“ či „podporu objevování“ – ale odborníci z praxe většinou slyší pouze často používané termíny jako „aktivizace“, „bádání“, „orientace na žáka“. Učitelé, kteří vysvětlují, promptně opravují chyby a zajišťují, aby se žáci skutečně učili, mají často pocit, že dělají něco špatně.

Je těžké to napravit. Takto zakořeněný rámec přežívá, protože byl doslova zabetonován. Otevřená „inovativní vzdělávací prostředí“ se budují s obrovskými náklady, a jakmile jsou nasazena, ztěžují poskytování výkladu a sledování aktivit žáků. Výuka zaměřená na samostatné objevování se v těchto prostorech jeví jako efektivnější, protože učitelé mají potíže s přímým kontaktem s žákem.

Přežívá též proto, že pedagogické fakulty po celá desetiletí učily konstruktivismus jako základ. Pro pedagogy, kteří se těmto myšlenkám věnovali celou svou kariéru, změna kurzu znamená připustit, že to, co dlouho dělali, mohlo selhat.

A teď do toho přišla AI, která situaci ještě více komplikuje, protože kopíruje většinový přístup. Modely jsou trénovány na odborných textech, jejichž autoři většinou považují konstruktivní výuku za zlatý standard. Požádejte AI o radu ohledně výuky a ta se automaticky zaměří na aktivní učení a postupy zaměřené na žáka. Postupem času se to, co AI navrhuje, začne jevit jako to, co dělá každý a co se od vás prostě očekává.

Řešením je podle Barbary tzv. kognitivní realismus. Jedná se o přístup, který vychází z existujících fakt o tom, jak mozky kódují, konsolidují a vyhledávají informace. Tyto poznatky ovlivňují, jaké výukové postupy mohou být úspěšné, a nutí teoretiky je akceptovat. Musí je zohledňovat též didaktické koncepce, které je proto třeba revidovat.

Kognitivní realista může uznat, že bádání má za specifikovatelných podmínek hodnotu. Že explicitní instrukce buduje znalosti, které umožňují pozdější vhled a osobní rozvoj. Že různé postupy vyhovují různým tématům, různým úrovním předchozích znalostí a různým vlastnostem žáků. Co kognitivní realismus nemůže akceptovat, je tvrzení, že některá didaktická teorie nemusí být podložena vědeckými důkazy.

Klíčovým závazkem je falzifikovatelnost. Pokud propagujete určitou výukovou metodu, měli byste být schopni předem říci, jaké výsledky by sloužily jako důkaz proti ní. Pokud vás žádný myslitelný výsledek nedokáže přimět ke změně názoru, děláte chybu.

Asi bude třeba se zamyslet, zda nejsme na nesprávné cestě. Neznamená to dělat hned závěry. Prvním krokem je si přiznat, že dominantní rámec vzdělávání fungoval po celá desetiletí bez kontroly chodu – a že ti žáci, kteří za to platí, se nemohou dočkat dalšího cyklu změny.

Barbara Oakley – Uncommon Sense Teaching

Poznámka: Pro nás konstruktivisty je velice užitečné své názory konfrontovat s někým, kdo věci vidí jinak. Nemám problém Barbaře přiznat, že současný cyklus vývoje pedagogiky směřuje od konstruktivismu zpět k instruktivismu. I to, že je dobré se zamýšlet nad tím, jak nejnovější poznatky neurovědy ovlivňují výukové postupy (Mluv svobodně, mysli kriticky). Problém mám s tím, když se volá po daty řízeném vzdělávání zaštítěném vědou. Mnoho let jsme tento přístup kritizovali kvůli neschopnosti systému změřit naplnění výukových cílů. Celkem slušně dokážeme měřit jen faktické znalosti. A tak se může snadno stát, že budeme zase jen připravovat žáky na testy. To byl přece ten hlavní důvod zavádění projektově a badatelsky orientovaných metod před 30 lety. Je zřejmé, že optimum je někde uprostřed v rovnováze. Rozhodně neuvěřím ani tomu, že se méně zdatní žáci už nemohou dočkat, až se jim řekne, co přesně se mají naučit.

Literatura a použité zdroje

OAKLEY, Barbara. The Teaching Method That Can't Fail (and Why That's the Problem) [online]. 2026. [cit. 2026-03-04]. Dostupné z: https://substack.com/home/post/p-187807163.