Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Kdo je Čech?
5,0 (2 hodnocení)
Koho můžeme označit za Čecha? Je to člověk, který plynule mluví česky? Je to ten, kdo v dospělosti pije pivo? Je Čechem člověk, který se v Česku narodil, ale celý život žije v jiné zemi, nebo snad ten, kdo se v ČR nenarodil, ale celý život zde prožil? Lze vůbec vymezit jasná kritéria, podle kterých Čecha poznáme?
Čas: 30 minut
Postup:
1) Začneme otázkou: Když někdo emigruje nebo se přistěhuje –kdy podle vás přestane být Čechem a kdy se jím naopak stane?
Zadáme žákům, aby se nad otázkou zamysleli zatím jen sami pro sebe (je možné i zadat, aby si každý svou odpověď napsal do sešitu – stačí jen dvě či tři věty).
Vysvětlíme žákům, že budeme říkat určité výroky a oni budou odpovídat pomocí škálové řady = v prostoru třídy se žáci rozestoupí na škály ANO/NE (odpověď ANO vyznačíme na jednom konci třídy, odpověď NE na druhém konci) podle toho, co si myslí.
Necháme vždy několik žáků zdůvodnit své stanovisko (ideálně tak, aby byly zastoupeny názory z obou konců škály). Poté pokračujeme dalším výrokem.
Metodická poznámka: Na tyto výroky neexistuje jediná správná odpověď, jde o to zamyslet se, jak vnímám identitu svou a identitu jiných lidí. Dbáme na to, aby žáci mluvili za sebe: „Toho člověka beru jako Čecha, protože… Toho člověka beru jako Čecha, když… Toho člověka nepovažuju za Čecha, protože…“
Metodická poznámka: Pokud máme ve třídě žáka, který spadá do nějaké níže uvedené škatulky (např. jeho rodiče pochází z jiné země), dbáme na to, aby měl možnost promluvit sám za sebe. Nepřipouštíme rozporování jeho vnímání sebe sama. Stejně tak ale neznamená, že když se tento člověk cítí/necítí jako Čech, že všichni ostatní lidé ve stejné situaci to budou cítit stejně – u každého člověka jde o individuální případ.
Metodická poznámka: Cvičení může být pro někoho matoucí, až frustrující, cílem je ale žáky přimět k zamyšlení, za jakých okolností koho považují za Čecha a z jakých předpokladů přitom vychází. V současném globalizovaném světě, kdy mnoho lidí postupně žije ve více státech, má stále více lidí rodiče různých národností apod. Je vhodné přemýšlet, zda a jak se mění naše vnímání národnosti člověka (i když jde o nelehké téma).
Výroky:
Myslím si, že Čech je ten:
kdo se vystěhoval a žije už 40 let v cizině,
kdo má jednoho rodiče Čecha a druhého třeba Francouze,
kdo má oba rodiče Čechy a narodil se a žije v cizí zemi (třeba ve Španělsku nebo USA),
kdo má oba rodiče cizince, ale narodil se a žije v ČR,
kdo má české občanství,
kdo mluví česky,
koho ostatní označují za Čecha,
kdo se cítí být Čechem.
2) Po ukončení škály se žáků zeptáme:
Existují nějaká kritéria, podle kterých je možné říci, kdo je Čech? Jaká?
Záleží na tom, z čeho vycházíme, když o někom řekneme, že je Čech.
Kritériem by pro někoho mohlo být české občanství (viz doplňující informace níže). Můžeme ale zvažovat i hledisko národnosti, se kterou se člověk ztotožňuje sám za sebe (a v tomto případě není možné objektivně zvenčí stanovit, kdo je, či není Čech).
Národnost je navíc jen jedna z identit, kterou máme. A každý člověk ji může vnímat jinak silně, nebo jiným způsobem. Vnímání pojmu národnost se navíc mění:
během života jednotlivce (v dospívání například svou národnost neřeším, nepřemýšlím o ní, pak vycestuji do zahraničí, kde třeba nějakou dobu studuji či pracuji, a žiji a v jiné zemi pro mě začne být moje národnost důležitá, zvlášť když se mě všichni okolo stále ptají, odkud jsem),
v čase (rod x národ; starověk x středověk x moderní doba x globalizovaná společnost),
s prostorem (někde se lidé identifikují spíš s místem – Brňan, s částí země – Moravan, se státem – Čech, se světadílem – Evropan).
Doplňující informace:
Co je to národnost?
Národnost je příslušnost člověka ke skupině lidí, kteří mají společnou identitu. Tato skupina sdílí společné vlastní jméno, mýtus o společném původu, sdílené historické vědomí, prvky společné kultury, příslušnost k určitému území, solidární cítění. Používáme-li slovo „národnost“ ve všeobecném slova smyslu, pak nebývá spojováno s žádnými politickými povinnostmi nebo právy.
(Národ je skupina obyvatel sdílející společný název, historické území, společné mýty a historické vědomí, masovou veřejnou kulturu, společné hospodářství a společná, zákonem daná pravidla a povinnosti platící pro všechny její členy.)
Národnost není v současném pojetí určena zvenčí, ale člověk sám určuje, k jaké národnosti cítí přináležitost. Národnost také není uváděna do oficiálních dokumentů (v občanských průkazech i cestovních pasech se uvádí pouze občanství). K národnosti se člověk hlásí jen při sčítání lidu a hlásit se může k více národnostem (například české a moravské, slezské, české a romské, německé a slovenské, inuitské, …).
Jak se měnilo chápání národnosti od vzniku Československa do současnosti?
První československé sčítání lidu bylo provedeno v roce 1921 a považovalo mateřský jazyk za hlavní znak určující národnost. Nicméně bylo ponecháno na občanovi, jakou národnost si zvolí. Výběr byl omezen na uznané národnostní menšiny žijící v zemi. Druhé sčítání lidu bylo přísnější a určovalo národnost pouze podle mateřského jazyka. Pouze ve výjimečných případech mohli úředníci provádějící sčítání použít k určení národní identity občana jiné kritérium než jazyk.
Sčítání lidu, která proběhla po druhé světové válce, dala občanům k rozhodování o vlastní národnosti více svobody. Rozhodujícím se stala národnost, ke které se občan hlásil, bez ohledu na jazyk, kterým hovořil.
Sčítání lidu v roce 2001 povolilo občanům vybrat si více národností. Během předešlých sčítání lidu si občan mohl vybrat pouze jednu národnost, o té už ale nerozhodoval ani stát, ani žádný jiný orgán, nýbrž sám občan. Tato změna byla důkazem toho, že přinejmenším instituce začaly vnímat otázku národnosti jako něco osobního a subjektivního – podléhajícího změnám a úpravám.
Národnost náhle přestala hrát v oficiálních dokumentech roli. V dnešní době v cestovních pasech a občanských průkazech kategorie národnosti chybí. Pro komunikaci se státními institucemi zůstává důležitým pouze údaj o státní příslušnosti a národnost občana ztrácí na významu. Otázkou zůstává, jak vnímají národnost sami lidé.
Co je to státní příslušnost = občanství?
Občanství je právní termín. Občan má určité politické a sociální práva a zároveň v těchto oblastech přebírá i určité povinnosti vůči státu, jehož je státním příslušníkem. Mezi práva občana patří například ochrana a účast na politických rozhodovacích procesech, mezi povinnosti například placení daní. Viditelným dokladem státní příslušnosti je cestovní pas, jímž orgány státní moci stvrzují, že daný člověk je příslušníkem daného státu. Státní občanství může být uděleno na základě různých procesů (většinou po splnění podmínek, které jsou uvedeny v příslušném zákoně). V členských státech Evropské unie občan své státní příslušnosti být zbaven nemůže.
Jak lze získat české státní občanství?
cizinec má na území České republiky trvalý pobyt nepřetržitě po dobu alespoň 5 let nebo oprávněný pobyt na území České republiky alespoň 10 let;
musí prokázat znalost českého jazyka;
musí prokázat základní znalost ústavního systému České republiky a základní orientaci v kulturně-společenských, zeměpisných a historických reáliích České republiky;
v posledních 3 letech, které předcházely dni podání žádosti, neporušil závažným způsobem právní povinnosti, platil veřejné zdravotní pojištění, sociální zabezpečení, důchodové pojištění, zaměstnanost, daně, cla, odvody a poplatky;
musí prokázat výši a zdroje svých příjmů (posuzuje se, zda cizinec z jím udávaných příjmů je schopen vyžít), nezávislost na státní sociální podpoře nebo na systému pomoci v hmotné nouzi.
Může cizinec/cizinka získat občanství nebo trvalý pobyt na základě sňatku s občanem/občankou ČR?
Ne, sňatek sám o sobě není důvodem k udělení občanství České republiky, ani k povolení trvalého pobytu.
Dostávají děti narozené na území ČR automaticky české občanství?
Ne. Tento princip (v právnické mluvě označovaný ius soli, česky právo země) dnes již platí jen v málo zemích (např. v USA). Častěji je používán princip zvaný ius sanguinis (česky právo krve), který uděluje občanství na základě občanství rodičů. To znamená, že dítě narozené na území ČR dostane české občanství pouze, pokud má české občanství alespoň jeden z jeho rodičů.
Otázka Kdo je Čech? tedy nemá jednu jednoduchou a jedinou správnou odpověď. Jde spíše o to ujasnit si svůj vlastní postoj ke vnímání národnosti a k předpokladu, že identita člověka – moje i jiných lidí – může být proměnlivá a ne vždy je jednoznačná.
3) Při dostatku času a dostupném technologickém vybavení můžeme pro ilustraci pustit žákům krátké video „Homolkovi“
(Každý žák mluví za sebe – jak dané lidi v této situaci vnímá a vysvětlí proč. Znovu zdůrazníme, že z hlediska národnosti neexistuje správná odpověď.)
4) Zeptáme se žáků:
Co pro vás znamená „být Čechem“, případně „integrovat se do české společnosti“?
Znamená to, že piju pivo, zahradničím, umím zazpívat pět českých/moravských lidových písniček. Že na Vánoce peču deset druhů cukroví a smažím kapra, mám doma CD Karla Gotta?
Znamená to dělat to, co ostatní lidé okolo (sousedé, kolegové v práci, známé osobnosti či většina lidí, které potkávám na ulici…)?
Znamená to dělat „tradiční“ věci, i když je lidé okolo vlastně už třeba nedělají (třeba hrát na cimbál ve folklórním souboru, zdobit na Velikonoce vajíčka voskem, na 28. října pověsit do okna českou vlajku…)?
Zadáme žákům, ať si každý sepíše seznam aspoň pěti věcí, které jsou podle něj důležité pro to „být Čechem“. Pak necháme žáky, ať se rozdělí do skupin po 4 až 5 členech a své seznamy ať sdílí v rámci skupiny.
Následně žáci vyberou ze všech svých seznamů 10 bodů, které jsou podle nich důležité pro to „být Čechem“ a na kterých se v rámci skupiny shodnou.
Nakonec každá skupina představí ostatním seznam svých 10 věcí, „co považujeme za důležité pro to, být Čechem“.
(Není cílem najít 10 „správných“ odpovědí. Jde o cvičení, které umožní přemýšlet, co vnímáme jako důležité – jaké hodnoty, chování, zvyky, …).
4) V rámci závěrečné reflexe si každý žák odpoví na otázku:
Myslím si, že Čech je ten, kdo… protože…
Odpověď může buď zapsat do sešitu, nebo sdělit v rámci kruhu (posíláme předmět, například fix, a kdo jej drží, má možnost promluvit. Ostatní naslouchají a na promluvu nijak nereagují).
Výukové lekce vznikly v rámci projektu Na cestě..., realizovaného vzdělávací organizací ARPOK, o. p. s., v letech 2016–2018 za finanční podpory České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce.
