Jenischové ve Švýcarsku aneb Demokracie zneužívá minoritu
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Jenischové ve Švýcarsku aneb Demokracie zneužívá minoritu
1,0 (1 hodnocení)
Příspěvek obsahuje námět pro zařazení problematiky menšiny Jenischů ve Švýcarsku do vyučovacích hodin dějepisu. Aktivita je zaměřena na historii této menšiny. Přibližuje žákům problémy z jiné evropské vyspělé země.
Příspěvek vznikl v rámci projektů pořádaných o.s. Aisis.
Metodika vzdělávacího projektu Tváří v tvář historii, který hledá příčiny zášti vůči národnostním menšinám
Cíl hodiny
Žáci začnou:
chápat, jak může být v demokracii zneužita minorita
zjišťovat, jaký dopad na občany mohou mít implikace vědecké víry
zjišťovat, jak snadno se outsider může stát obětí
Historický kontext
Jenischové (existuje různý zápis tohoto označení národnostního uskupení, například Yenish) přišli do Švýcarska dříve, než byla tato země státem, a usídlili se hlavně v německy a italsky hovořících kantonech. Jejich tradičním životním stylem ovšem bylo kočování, při kterém nabízeli řemeslné práce. Někteří lidé je považují za odnož Romů, ale zdá se, že to Romové nejsou, i když trpěli stejnými nespravedlnostmi. Švýcarsko se pyšní tím, že představuje ideální demokracii, kde se všem občanům dostává spravedlivého zacházení.
Aktivity
Učitel sdělí žákům tyto informace - v roce 1926 byla pod záštitou známé švýcarské nadace Pro Juventute, jejímž cílem je vytvářet a podporovat programy na pomoc mládeži, založeno Sdružení na pomoc dětem silnice (Hilfswerk für die Kinder der Landstrasse, francouzky Oeuvre d'entraide aux enfants de la grand-route, do angličtiny lze přeložit jako Welfare Association for Children of the Road). Jejím zakladatelem a ředitelem byl dr. Alfred Siegfried. Nebyl to lékař ani psycholog, svou kariéru začal jako učitel na gymnáziu v Basileji. O místo přišel kvůli určitému incidentu spojenému s pedofilií, tuto informaci ovšem basilejské orgány nikdy nezveřejnily. Učitel žákům rozdá kopie prohlášení dr. Alfreda Siegfrieda o Jenischích, skupině kočovných švýcarských řemeslníků:
„Nomádství, podobně jako některé nebezpečné choroby, přenášejí v prvé řadě ženy... Každý, kdo chce bojovat proti nomádství účinně, musí usilovat o zničení komunitní existence kočovníků. Jakkoli to zní tvrdě, musíme učinit přítrž jejich rodinné komunitě. Jiné cesty není. Musíme říci, že jsme již dosáhli mnohého, jestliže tito lidé nezakládají rodiny, neomezeně se nerozmnožují a nepřivádějí na svět další generace degenerovaných a abnormálních dětí. Měl jsem již v péči mnoho takových hloupých chovanců, egotistických a neschopných náboženské zbožnosti..." (Výňatky jsou z prospektů vydaných v roce 1936 jako ilustrace úspěšnosti prvních deseti let práce organizace Kinder der Landstrasse).
„Brzy jsme už nemuseli děti, které potřebují péči, vyhledávat. Řada komunit nás žádala o pomoc a ochotně nám pomáhala rozbít mnoho nejohroženějších rodin. Tak, po necelém jednom a půl roce, jsme tu už měli houf 57 dětí... Kantony Tessin a Graubunden, které byly morovou ranou tuláctví postiženy nejhůře, věnovaly kantonální prostředky a v roce 1930 nám také konfederace ... poskytla desetiletou subvenci, protože si uvědomila, že je tato práce významná pro celé Švýcarsko. Nikdy jsme si nepředstavovali, že by se ze všech dětí, o které jsme pečovali, měli stát pracovití, dobří a efektivní lidé. My jsme si vytkli mnohem skromnější cíl." (Výňatky jsou z knihy Kinder der Landstrasse: Zehn Jahre Fürsorgearbeit unter dem fahrenden Volk. Zürich 1936, Zentralsekretariat Pro Juventute).
Ve světle těchto vět diskutuje třída o následujících otázkách:
Jaké jsou konotace výrazu „morová rána tuláctví"?
Čemu říká Siegfried „ohrožený"?
Víme-li, že Siegfriedův projekt začal získávat prostředky z kantonálních i federálních zdrojů, co nám to říká o postoji vlády vůči kočovníkům?
Rozdáme text s výňatky z ERRC, Roma Rights No. 4, 2000, zveřejněné pod nadpisem „Hon na Romy ve Švýcarsku: Dlouhodobá snaha o rasovou čistotu". Autorem je Laurence Jourdan a článek byl poprvé zveřejněn v časopise Le Monde diplomatique. Do angličtiny jej přeložil Barry S. Merin. Úryvky nejsou seřazeny v témže pořadí, v jakém byly publikovány v původním článku:
Ve dvacátých letech 20. století se švýcarský stát rozhodl bojovat proti všem formám marginality. Na kočovníky, charakterizované jako „sociální devianti, budižkničemové a degenerovaní", pohlíželi soudobí kriminální antropologové jako na „rozené tuláky". Jejich životní styl byl pro buržoazní společnost, přesvědčenou, že tuláctví vede ke zločinu, nepřijatelný. Tuláky bylo třeba „znormalizovat".
Jenischové, jejichž nomádství bylo těsně svázáno se způsobem, jakým si získávali obživu, kočovali v rodinných skupinách. Předávat dětem svou řemeslnou zručnost pro ně bylo důležitější než školní docházka. Orgány se rozhodly, že na jejich kulturu a způsob života zaútočí. V průběhu téměř půl století odebral Oeuvre jenischským rodičům násilně přes 600 dětí. Ty byly vytrženy ze své komunity a umístěny do dětských domovů nebo sirotčinců. Mnohé byly uvrženy do vězení nebo zavřeny do psychiatrických léčeben. Měly být přetvořeny k obrazu pevně usídlené společnosti. Byly terčem ponižování, špatného zacházení a rasismu. Zvláště intenzivně byla na Jenische pořádána štvanice v německy a italsky hovořících částech Švýcarska.
Oeuvre d'entraide des enfants de la grand-route rozvíjelo svou činnost v období mezi dvěma válkami. V ovzduší horečného nacionalismu se Evropa rozhodla, že bude podporovat morální hodnoty a chránit západní kulturu. Ekonomům dělaly starosti demografické trendy a elita spatřovala ve vysoké porodnosti dělnické třídy a „marginální" populace ohrožení kapitalistického řádu. Silný národ si nemohl dovolit, aby jej zatěžovali slaboduší sociální devianti a cizinci, kteří by mohli brzdit jeho hospodářský rozvoj. Byla to otázka „sociální hygieny", na kterou antinatalističtí eugenici dávali odpověď. Tyto předsudky sdíleli mnozí švýcarští vědci, pro něž byly tyto pohnutky hnací silou v jejich výzkumné práci. Bezostyšně využívali aktivit Oeuvre k hlásání svých teorií „dědičné podřadnosti" nomádů. Docházelo i k násilné sterilizaci, i když standardním postupem to nebylo.
V roce 1972 vytáhl tento skandál na světlo švýcarský týdeník Der schweizerische Beobachter. O rok později byla nadace Pro Juventute nucena Oeuvre zavřít. S ohledem na tuto černou stránku své historie uznala v roce 1987 Švýcarská konfederace svou morální, politickou i finanční odpovědnost za kampaň. Avšak teprve v roce 1996 zadala Spolková rada historickou studii onoho období, aby „stanovila cíle, struktury, způsoby financování a aktivity Oeuvre d'entraide pour les enfants de la grand-route" a „zjistila, jakou úlohu hrála konfederace a nadace Pro Juventute". Zjištění, zveřejněná v červnu 1998, byla zdrcující. Podle zprávy historiků se ještě v roce 1988 nacházelo v institucích kolem stovky těchto obětí vědy ve službách politiky.
Výňatek ještě jednou projdeme, abychom se ujistili, že jsou třídě výrazy a koncepce jasné. Potom žáci ve trojicích diskutují tyto otázky:
Jaké může mít země důvody pro to, aby měla v neoblibě minoritu, která se po zemi soustavně pohybuje?
Proč může vzdělání fungovat proti myšlence „vštěpování pracovní etiky"?
Jaké rozpory jsou obsaženy v koncepci, podle níž je třeba rozrušit rodinnou komunitu, aby se uchovaly morální hodnoty?
Jaké mohou být důvody toho, že „ještě v roce 1988 se v institucích nacházelo kolem stovky těchto obětí vědy ve službách politiky"?
Slyšeli jste o případech „obětí vědy ve službách politiky" také v jiných zemích? Ve kterých? Z jakých důvodů?
V červnu 1999 prohlásila Ruth Dreyfussová, členka Spolkové rady a později prezidentka Švýcarské konfederace, že „závěry historiků neponechávají žádný prostor pro pochyby. Oeuvre d'entraide pour les enfants de la grand-route je tragickým příkladem diskriminace a perzekuce menšiny, která vede jiný způsob života než většina."
Třída diskutuje, co se děje žákům jejich školy, kteří praktikují jiný způsob života než většina - jak na ně ostatní pohlížejí, jak se k nim chovají, jaké případné akce proti nim pořádají.
Učitel rozdá tento text:
První evropský zákon o sterilizaci duševně chorých osob byl přijat v roce 1928 ve Švýcarsku, ve francouzsky hovořícím kantonu Vaud. Byl sterilizován určitý počet Jenischů, ale jelikož Jenischové žili hlavně v německy a italsky hovořících kantonech, tento zákon na ně přílišný dopad neměl.
Základní články tohoto zákona znějí:
Článek 1. - Tento zákon se vztahuje na všechny osoby duševně choré, duševně nedostatečné a drogově závislé (závislé na morfinu, kokainu, alkoholu apod.), pokud jejich stav vyžaduje péči nebo představuje nebezpečí pro ostatní či pro ně samé.
Článek 28. - Osoba duševně chorá nebo duševně nedostatečná může být předmětem lékařského rozhodnutí o prevenci narození jejích potomků, pokud je shledána nevyléčitelnou a jestliže může podle všech diagnóz produkovat pouze potomky, kteří by byli idioty. K lékařskému zásahu může dojít pouze se svolením lékařské rady. Lékařská rada svolení udělí pouze po zjišťování a na radu dvou lékařů, které si vybere. Lékařská rada rozhoduje o stanovení poplatku.
Žáci ve čtveřicích probírají následující otázky a výsledek diskuse sdělí třídě:
Která skupina lidí má podle tohoto zákona právo rozhodnout, zda má být určitá osoba sterilizována?
Jaké právo odvolání má osoba, o jejíž sterilizaci bylo rozhodnuto?
Kdo přesně stanoví, kdo je to idiot a co znamená výraz „nevyléčitelný"?
Je z etického hlediska správné, aby takové rozhodnutí učinili sami dva lékaři?
Jaká je úloha lékaře v demokratické společnosti?
Jakou moc by měl stát nad jednotlivcem mít?
Jaký může mít dopad, je-li takový zákon přijat v totalitní zemi?
Každá čtveřice shrne klíčové body, na nichž se shodla.
Stupeň vzdělávání a období vzdělávání
2. stupeň
Rozvíjené klíčové kompetence
Kompetence k učení – vyhledává a třídí informace a na základě jejich pochopení, propojení a systematizace je efektivně využívá v procesu učení, tvůrčích činnostech a praktickém životě. Kompetence komunikativní – naslouchá promluvám druhých lidí, porozumí jim, vhodně na ně reaguje, účinně se zapojuje do diskuse, obhajuje svůj názor a vhodně argumentuje. Kompetence občanské – respektuje, chrání a ocení naše tradice a kulturní i historické dědictví, projevuje pozitivní postoj k uměleckým dílům, smysl pro kulturu a tvořivost, aktivně se zapojuje do kulturního dění a sportovních aktivit.
Integrace průřezových témat
OSV – Sociální rozvoj (Mezilidské vztahy), Morální rozvoj (Hodnoty, postoje, praktická etika) Multikulturní výchova – Etnický původ
