Jak se Nepál připravuje dát všem dětem počítač

Snahu poskytnou školákům v rozvojových zemích přenosné počítače zvané XO, s níž přišla nadace One Laptop Per Child (OLPC) pod vedením známého vědce MIT Nicholase Negroponteho, nepřijímají všichni odborníci jednoznačně kladně. Existuje určitá kritika týkající se nedostatku vhodného lokalizovaného výukového software, ještě větší však je kvůli nedostatečné připravenosti škol cílových zemí integrovat tyto nové technologie do výukového procesu. Asi by to nikoho nemělo překvapit, vezme-li se v úvahu, že se jedná o iniciativu zvenčí a o země, v nichž hodně učitelů na vlastní oči počítač nikdy nevidělo.

Profesor Negroponte zjevně s podporou učitelů ani nijak zvlášť moc nepočítá. Vychází z přesvědčení, že děti, budou-li mít k dispozici osobní přenosný počítač připojený do internetu, samy najdou cestu, jak ho použít k vlastnímu prospěchu. Když už nic jiného, bude připravovaná akce přinejmenším velmi zajímavým experimentem. Někteří kritikové se domnívají, že dosti riskantním.

Není pravdou, že se do projektu zapojené země vůbec nepřipravují. Ve skutečnosti se nějaké iniciativy přece jen objevují. Zajímavý příklad takové snahy je možno sledovat v Nepálu. Ten byl do programu zařazen díky sponzorům a počítá se s ním ve druhé vlně dodávek pravděpodobně až v příštím roce. Přesto zde existuje skupina nadšenců pod vedením ředitele nepálské pobočky OLPC Shankara Pokharela, kteří se bez viditelné spolupráce s místní vládou snaží připravit plán implementace počítačů do škol. Rozhodně stojí za to se s ním seznámit trochu blíže.

Nepál v současné době realizuje záměr, podle něhož by mělo být dosaženo všeobecně povinné školní docházky do roku 2015. Díky značně komplikovaným možnostem spojení s některými vzdálenými oblastmi to vypadá, že se asi tento záměr splnit bezezbytku nepodaří. Je velmi nesnadné dostat do každé zapadlé vesničky učitele a učebnice. Není ale vyloučeno, že dovézt – nebo v některých případech spíše donést – tam počítače by se podařit mohlo. Pak nastane onen zajímavý experiment, jak si s nimi děti poradí. Každý ale asi bude souhlasit s tím, že je lepší mít počítač s výukovým programem a s distančním učitelem, než nic.

Problémů s implementací počítačů XO v nepálských školách je poměrně dost. Pan Shankar Pokharel se s pomocí centrály OLPC (všeho všudy 15 lidí) pokusil ty nejdůležitější otázky formulovat. Publikoval je prostřednictvím specializovaného OLPC Nepal Wiki serveru tak, aby se mohl každý, kdo bude ochoten, podílet na vypracování tzv. Plánu implementace (viz Zdroje). Toto jsou základní tématické okruhy:

• Způsob distribuce – začít na jednom místě a po jeho kompletním vybavení pokračovat dál, nebo postupovat rovnoměrně ve všech krajích zároveň (logisticky náročnější ale politicky přijatelnější)?
• Místní administrace – předpokládá se fyzická přítomnost systémového administrátora na každém síťovém uzlu (škola) po prvních 6 měsíců. Během této doby by mělo dojít k vyškolení vybraných místních studentů pro převzetí této funkce. Kde vzít tolik lidí a jak je zaplatit?
• Propojení Himalájí – jak co nejlevněji připojit i ty nejodlehlejší oblasti do internetu?
• Motivace učitelů – jak přimět učitele, aby zvládli ovládání počítače? Měli by být stimulováni finančně?
• Sociální kritéria – měly by mít stejný bezplatný nárok na počítače i děti z bohatších rodin chodící do soukromých škol? Kolik by měli rodiče přispívat na provoz počítačů, nahradí-li učebnice, za něž se dnes platí cca 120 dolarů ročně?
• Internetová bezpečnost – jakou nejlepší strategii ochrany dětí před nebezpečím hrozícím na internetu zvolit?
• Prevence krádeží – neumožnit legálně získat počítač XO nikomu jinému než školákům. Nebylo by navíc vhodné systémově blokovat přístup do internetu u zcizených počítačů (pomocí MAC)?
• Výukové materiály – snažit se nejprve převést do elektronické podoby tradiční instruktivní materiály, na něž jsou učitelé zvyklí, nebo se pokusit rovnou o přechod na moderní konstruktivní výukové metody?

Jak vidno, Nepál se chystá na realizaci celkem dost složité operace. Přestože je politických, logistických i personálních problémů více než dost, nejtěžší jako vždy bude najít na vše potřebné peníze. Výpočty jsou nemilosrdné. Dětí školou povinných je v Nepálu 6 milionů. Cena XO by se měla příští rok z dnešních 140 snížit na 100 dolarů. Náklady na údržbu a provoz činí dalších 40 dolarů na kus. Většina rodičů si nemůže dovolit všechny náklady hradit. Celková roční zahraniční pomoc je odhadována na cca 500 milionů, vlastní nepálský rozpočet na školství dělá 100 milionů. Zdaleka ne všechny tyto peníze mohou být použity na projekt OLPC. Do větších detailů rozpočtu raději s naší znalostí věci zacházet nebudeme. Je třeba připustit, že se ozývají i hlasy tvrdící, že za těchto finančních podmínek nelze projekt úspěšně realizovat, a hrozí tak velká ztráta.

Uvidíme! Přestože zde nastíněná cesta je zjevně velmi obtížná, není možné úspěch vyloučit předem. Ještě před velice krátkou dobou by nikoho v Nepálu jistě vůbec nenapadlo, že by jejich země mohla takovou šanci na zkvalitnění vzdělávání všech dětí dostat. Jiná možnost hned tak nebude!

zdroje: A Holiday Wish: One Laptop Per Nepali Child, OPLCNews, December 22, 2006
Wayan - OLPC Nepal Creates Content While Negroponte Dismisses It, OPLCNews, January 31, 2007
Implementation Plan, OLPC Nepal Wiki, February 14, 2007