Jak pracovat s chybou

Nedávno jsem se v článku Okamžitá, či zpožděná zpětná vazba? zabýval přístupem k chybě (či přesněji zpětné vazbě) z hlediska bezprostřednosti, s jakou je poskytována. V rámci zmíněného článku bylo udílení zpětné vazby rozebíráno pouze z pohledu rychlosti, bez jakékoli diferenciace typu či povahy chyby. Jsou ale opravdu všechny chyby stejně přínosné pro rozvoj znalostí? Jaký význam mají v procesu učení různé chyby? Lze uměle vytvářet situace, ve kterých by člověk chyboval, a tím efektivně rozvíjel své znalosti? To jsou otázky, které nás v souvislosti s chápáním významu chyb při učení jistě také zajímají. Možná bychom se mohli seznámit s tím, jak se na tuto problematiku dívá Eduardo Briceño, spoluzakladatel a ředitel společnosti Mindsetworks.

Významem chyby pro vzdělávací proces se psychologové a akademici zabývají již několik století. První pokusy práce s chybou lze v moderní historii psychologie pozorovat již u behavioristů a jejich programovaného učení. Crowderovo adaptivní řízení dokonce pracovalo i s povahou chyby samotné. Tato forma práce s chybou však byla orientovaná čistě na determinaci úrovně znalostí ohledně daného tématu. Kognitivistická teorie propagující učení založené na utváření mentálních struktur kombinací nových a starých poznatků se rovněž nepouštěla do důkladnějších analýz chyb. Chyba při tvorbě zmíněných struktur měla vždy nežádoucí charakter a řešením byla její okamžitá korekce. Z tohoto pohledu lze Eduarda Briceña považovat za konstruktivistu, neboť učení vnímá jako aktivní proces, v němž dochází k interakci s okolím. Pouze tehdy má jeho klasifikace chyb smysl (viz [1]).

Podle Briceña náš přístup k chybám není daný a lze ho rozvíjet. Jinými slovy, každý má potenciál si z vytvořených chyb odnést množství poznatků, ačkoli ne každá chyba prezentuje stejný potenciál pro náš kognitivní rozvoj. Je tedy třeba rozlišovat mezi chybami, které pro nás mohou být velmi prospěšné, a těmi, ze kterých lze vytěžit jen málo užitečných poznatků pro naši budoucnost. Obecně je však třeba vést žáky k pozitivnímu vztahu k chybám. Jedině tak v nich lze posilovat touhu zkoušet nové věci a riskovat. Briceñova klasifikace chyb vypadá takto:

1. Chyby z nadsazení (Stretch mistakes)

K těmto chybám dochází v momentě, kdy se pokoušíme rozšířit znalosti nad rámec našich současných schopností. Příčin jejich vzniku může být mnoho. Nevhodně zvolená metoda k dosažení zvoleného cíle, soustředění se na nesprávný aspekt problému či příliš náročně zvolený cíl, pro jehož dosažení zatím nemáme dostatečné schopnosti. Všechny podobné problémy by mělo jít vyřešit snížením úrovně složitosti. I zjednodušený úkol by však měl stále představovat výzvu a dodržovat pravidla Vygotského Zóny nejbližšího vývoje.

Tento typ chyb považuje Briceño za bezvýhradně pozitivní a nevyhnutelný, pokoušíme-li se naučit něčemu novému a náročnému. Přirozeně nechceme chyby záměrně vytvářet, ale při řešení obtížných úkolů se tak jistě stane. Proběhnuvší proces je třeba následně reflektovat a identifikovat momenty, které vedly k neúspěchu.

1. Prozření (Aha-moment mistakes)

K druhému typu chyb dochází v momentě, kdy dosáhneme stanoveného cíle, a pak zjistíme, že námi dosažené řešení bylo z nedostatku znalostí nesprávné, nicméně později jsme prozřeli a uvědomili si příčinu chyby. Jako příklad uvádí Briceño situaci, kdy hasíme požár namísto vody alkoholem, aniž bychom věděli, že je hořlavý (nedostatek znalostí), namalujeme zapadající slunce žlutě, ačkoli jsme mohli zvolit oranžovou (neuvědomění si alternativ), nebo chceme pomoci někomu, kdo o pomoc nestojí (chybný předpoklad). Navodit situaci pro vznik těchto chyb lze mnohem obtížněji, než tomu je v případě první kategorie. I tento druh chyb je však pro nás velmi užitečný. Předpokladem pro využití jejich potenciálu je opět kvalitní reflexe příčin vzniku.

1. Lajdácké chyby (Sloppy mistakes)

Z dosud popisovaných chyb lze vytěžit hodnotné ponaučení související jak s cíli našeho poznávání, tak s metakognitivními procesy stojícími v pozadí. Následující dvě kategorie již Briceño považuje za méně přínosné. Do první patří chyby vznikající při vykonávání činnosti, kterou již ovládáme. Potenciál tohoto druhu chyb leží v příležitosti odpozorování chybných vzorců chování, což může vést k ponaučení. Máte tak třeba šanci zjistit, že příčinou ztráty pozornosti je únava či zdroj rozptýlení, což vám umožňuje takovou chybu příště eliminovat odstraněním příčiny. Jedná se pak vlastně o aha-moment.

1. Rozhodné chyby (High-stakes mistakes)

S posledním druhem chyb se lze setkat v případech, kdy je žádoucí se pochybení vyhýbat. Jedná se o situace, v nichž může mít chyba velmi vážné, místy i fatální následky. Z toho důvodu není radno v těchto momentech riskovat, a je proto lepší raději použít ověřené postupy a znalosti. Jako příklad uvádí Briceño činnost pracovníka jaderné elektrárny nebo přijímací zkoušky na školu (rozhodné testování). Zmiňuje, že je potřeba studenty naučit rozpoznávat situace, v nichž se riskovat nevyplatí, na rozdíl od běžných úkolů a činností orientovaných na poznávání. Nicméně i pochybení v rozhodné situaci lze reflektovat a odvodit z něj do budoucna ponaučení.

Chyby nejsou rovnocenné a poučit se z nich není samozřejmostí. Je nutná uvědomělá reflexe. Není pochyb o tom, že vnímání role chyb v poznávacím procesu je přínosem pro učitele i pro žáky.

Literatura a použité zdroje

BRICEÑO, Eduardo. Why Understanding These Four Types of Mistakes Can Help Us Learn [online]. 2015. [cit. 2017-01-27]. Dostupné z: https://ww2.kqed.org/mindshift/2015/11/23/why-understanding-these-four-types-of-mistakes-can-help-us-learn/.