Interpretovanými texty jsou básně Jaroslava Seiferta <i>Vrbová píšťalka</i> ze sbírky <i>Šel malíř chudě do světa</i> a Jana Skácela <i>Kulatý svět</i> ze sbírky <i>Kam odešly laně</i>. Oba naši přední lyrici se rozhodli napsat verše k výtvarným dílům jiných našich předních umělců - malířů a kreslířů Mikoláše Alše a Josefa Čapka. Všechny čtyři uvedené umělce by měli naši žáci poznat prostřednictvím jejich tvorby. Vybrané texty a pochopitelně celé uvedené sbírky, k jejichž četbě by interpretace měla přirozeně vést, jsou pro to jedinečnou příležitostí.
1.
Vztah slovesného (verbálního) umění (literatury) a umění neverbálního, resp. jen zčásti verbálního (zejména výtvarného, filmového, hudebního, scénického, televizního), je v kulturním světě něčím zcela samozřejmým. Nezřídka však v tomto spojení přichází literatura zkrátka, neboť neverbální druhy umění dokáží na sebe (obzvlášť v dnešní době, kdy většinu hodnot, bohužel i pseudohodnot, přebírá často mechanicky člověk především zrakem) upozornit výrazněji, než to dokáže prosté slovo. Jak se dnes říká, "umějí se zviditelnit". Učitel literatury nemůže tuto skutečnost nebrat v úvahu, ale na druhé straně nemusí "házet flintu do žita" a rezignovat. Ba naopak, tato realita by pro něho měla být výzvou k tomu, aby pomohl žákům nalézt pozitivnější vztah ke slovu a slovesnému umění. Oporou mu v tom mohou být umělci slova, kteří se nechali inspirovat kolegy - výtvarníky.
Kniha a obrázek patří odjakživa k sobě. Ví to každé malé dítě, ať již čte básně, romány dívčí či dobrodružné. Vztah neverbálního obrázku a verbálního textu bývá téměř ze sta procent takový, že verbální text předchází výtvarnému "doplnění" (ilustraci). Jsou však také případy, kdy je tomu obráceně. A právě sledování cesty od obrázku k textu může mít pro výuku literatury mimořádný význam, protože se žák může "vcítit" do role slovesného umělce, který se snažil "převést" obrázek do slov. O něco podobného se přirozeně mohou pokusit i sami žáci (dělají to ve škole běžně v obráceném gardu, když kreslí obrázky k textům), ale dříve než k těmto vrcholným činnostem přistoupíme, bude užitečné pozorovat, jak to dělali velcí umělci slova.
Podívejme se na dva takové básníky a dva jejich texty, které by patrně nebyly, kdyby nebylo předtím obrázků, které tvoří s básněmi nerozdělitelnou jednotu. (Přesto se někdy "barbarsky" tyto texty tisknou bez výchozích inspirativních obrázků.) My ale nebudeme barbary a pokusíme se tato umělecky dvojdomá díla (spojené nádoby o dvou ramenech) nebarbarsky vnímat, ba interpretovat.
Uvedené básně Jaroslava Seiferta a Jana Skácela s obrázky Mikoláše Alše a Josefa Čapka.
Naše volba padla na dva z našich největších básníků: nositele Nobelovy ceny za literaturu Jaroslava Seiferta a jednoho z největších moravských básníků Jana Skácela; a na dva z největších českých malířů 19. a 20. století, Mikoláše Alše a Josefa Čapka. Vybrali jsme Seifertův text Vrbová píšťalka ze sbírky Šel malíř chudě do světa (míněn je M. Aleš) a Skácelův text Kulatý svět ze sbírky Kam odešly laně.
2.
M. Aleš - J. Seifert:
Vrbová píšťalka (sbírka Šel malíř chudě do světa)
U potoka vrba stará první probouzí se zjara.
Proutek rovný jako svíčka, nůž - a je z něj píšťalička.
Ještě v trávě leží zmrazky, a už kvetou sedmikrásky.
A už to zní z měkké kory, až se zelenají hory.
Poslední led počne pukat, louka je hned samý dukát.
Proto zjara každá včela ihned ze zlata je celá.
Ještě jednou píseň krátce, už jsou ptáci na zahrádce.
Nápěv je pak čím dál sladší, provází jej píseň ptačí.
Zazněl vzlyk a v téže chvíli květy strom už obalily.
Napřed bílé - to jsou třešně, škoda, odkvétají spěšně.
A když tón se ozval znova, štěpy vzkvetly dorůžova.
A pak zněla jako flétna, bylo na prvního května.
Obr.
Dříve než začneme pozorovat a číst Seifertův text, soustředíme se na Alšovu kresbu. Žáci hravě rozpoznají, že na nebarevné kresbě dominuje motiv vrby a dvou menších dětí - dívky a chlapce. S takovýmto hrubým popisem obrázku se ovšem nespokojíme, tak jako se s ním nespokojil J. Seifert. Alšův obrázek byl pro Seiferta inspirací k napsání básně, která není pouhou verbálně popisnou ilustrací či spíše reprodukcí Alšovy kresby. Dejme také my žákům čas a prostor k tomu, aby se rozproudila - s oporou o obrázek a výklad jeho možného smyslu - jejich fantazie. Fantazijní rozptyl žáků pak zkonfrontujeme s tvůrčí fantazií našeho předního lyrika.
První srovnání se bude dozajista týkat dominantních motivů Alšovy kresby. Oba jsou přítomny už v samotném titulu básně, a také v prvních dvou dvojverších. Seifert začíná text popisným veršem "U potoka vrba stará", který ilustruje pravou část obrázku, ovšem s přidáním motivu potoka, u něhož vrby nejčastěji rostou.
Hned v druhém dvojverší vtahuje Seifert do básně druhý hlavní motiv obrázku, především motiv chlapce. Jeho pozorování vrby si vyložil tak, že se rozhodne udělat z vrbového proutku píšťalku. Tímto dějovým motivem výrazně oživil Alšův obrázek a vytvořil si předpoklad k rozvinutí dalších jarních dějů, tentokrát ovšem už dějů přírodních. Jak ovšem už titul napovídá - ale svědčí o tom i celá řada dalších motivů v básni - Seifert rozvádí Alšovo propojení světa přírody a lidí. Zřetelným dokladem pro to jsou zejména personifikace (stará vrba se probouzí) a vůbec metaforická přirovnání motivů přírodních a lidských (ptačí písně znějí jako flétna, louka je hned samý dukát, včela ze zlata je celá ...).
Jarní motivy Seifertovy básně žáci snadno naleznou. Naším úkolem bude vést pozorování k tomu, abychom je přece jen nějak utřídili (nejen vyhledali a chaoticky vyjmenovali) a opět porovnali s výchozím Alšovým obrázkem.
Při pozorování obrázku zdůrazníme, že jde o kresbu nebarevnou a i motivicky mnohem chudší, než je Seifertova báseň. (Což ovšem Alšův obrázek nijak nediskvalifikuje.) Základní tóninu kresby bychom mohli určit jako předjaří. Svědčí o tom jak ještě neolistěná vrba, tak i teplé oblečení dětí.
Je toto předjaří přítomno i v Seifertově básni? Pozorní čtenáři naleznou v textu předjarní motivy ("ještě v trávě leží zmrazky"; "poslední led začne pukat"), které konkretizují v druhém verši obecněji vyjádřenou základní situaci: "první probouzí se zjara".
Po vyhledání již typicky jarních motivů, jehož se zúčastní všichni žáci, zadáme úkol (např. skupinám) tyto motivy podle transparentních principů roztřídit. Tato třídicí kritéria si žáci (skupiny) vytvoří buď sami, nebo jim je nabídneme my. Seifert pracuje s motivy z říše rostlinné a živočišné. Další možné dělení je podle vztahu obecného a konkrétního (louka - pampelišky, resp. dukáty; tráva - sedmikrásky; strom - třešně, štěpy; květy - bílé, dorůžova). Jen ptáci, třebaže jejich zpěv je nejvýznamnějším tématem básně, nejsou nijak blíže specifikováni. Seifertovi stačí ptačí zpěv. Ale je to zpěv personifikovaný, podobný hlasu a náladám člověka. Je to zpěv sladký, ale též vzlykavý, flétnový.
Jeden z našich "nejzpěvnějších" lyriků slova zpěvnost a hudebnost v básni nejen tematizuje (žáci snadno vyhledají slova, jejichž význam je nějak spojen se zpěvem, či šířeji a "uměleji" s hudbou: píšťalka, píšťalička, zní to, píseň, píseň ptačí, nápěv, zazněl vzlyk, tón, zněla jako flétna), ale Seifert Alšův obrázek ozvučel, "zhudebnil", dodal mu melodii, také takovým výběrem slov, jejichž hlásková skladba (zejména hojnost a opakování plnozvučných samohlásek o, a, e a dvojhlásky ou) už sama navozuje hudební, zpěvný, melodický ráz básně. Tomuto opakování hlásek, této hláskové instrumentaci říkáme eufonie (zvukosled). Žáci mající hlubší zájem o poezii mohou tento termín znát, ale neměli bychom jím zatěžovat všechny žáky. Samotnou uměleckou podstatu zvukového sledu samohlásek by si ovšem měli uvědomit žáci všichni. Docílíme toho nejen pozorováním textu, ale zejména výrazným přednesem. Každý žák zcela bez problémů vyhledá v textu řadu příkladů: u potoka vrba stará; poslední led začne pukat; a když tón se ozval znova atd.
Je samozřejmé, že neopomeneme ani další významný prostředek zvukové (zvukomalebné, eufonické) kvality Seifertovy "písňové básně", jíž je rým. Ten nepřehlédne žádný z žáků, a my budeme mít možnost prohloubit vědomosti žáků o rýmu především v tom smyslu, že vyzdvihneme dvě z jeho základních funkcí: eufonickou (vždyť zjednodušeně řečeno je rým zvuková shoda koncových hlásek na konci veršů) a kompoziční (dvojverší jsou spojena mimo jiné sdruženými rýmy).
Po zjištění, že báseň působí velmi výrazně na náš sluch, přijdeme dalším pozorováním na to, že Seifert myslel také na náš zrak a Alšovu černobílou kresbu také vybarvil (koloroval). Nemohl ani jinak. Vždyť Alšův obrázek, v němž jsou probouzející se jaro a jeho děje jen implicitně obsaženy, rozvinul v "jarních" barvách a dějích jarní (květnové) přírody (viz závěrečný verš).
Opět nebude pro žáky obtížné vyhledat v textu "barevné" partie. V některých verších naleznou barvy pojmenované přímo, nejčastěji pomocí adjektiv nebo příslovcí (zelená, bílá, dorůžova), v jiných užil básník přirovnání nebo metafor (louka je samý dukát, včela je celá ze zlata).
Pokud žáci znají (a to by měl opět znát každý žák) základní metrické stopy českého verše (trochej, jamb, daktyl), lehce určí, že Seifert použil čtyřstopý trochej.
Po takovémto pozorování textu a jeho jednoduché charakteristice, která sledovala jak polohu tematickou, tak i hlavní složky jeho výstavby veršové (rytmické, zvukomalebné, členění do slok, obraznost, personifikace) a použité prostředky jazykové, zbývá už jen vše završit odpovědí na otázku, k čemu že Seifert tento text napsal, proč jsme jej tak soustředěně pozorovali a zamýšleli se nad jeho uměleckou výstavbou. Třebaže každý ze čtenářů a posluchačů bude mít svou vlastní odpověď, přece jen se patrně většina z nás shodne na tom, že pro oba umělce - zejména pak pro básníka Jaroslava Seiferta - se hlavním tématem stal vztah člověka a přírody, a to vztah harmonický. Toto téma je dozajista v dnešní přecivilizované době, která se chová k přírodě nezřídka brutálně a drasticky nebo prostě jen lhostejně, mimořádně aktuální.
3.
Josef Čapek - Jan Skácel:
Kulatý svět
Co kulaté je, to se koulí, brambory, mráčky, taky míč, za kopec skutálí se slunce a už tu není, už je pryč, a celý den se odkutálel, stmívá se rychle, chodí tma, a děti vracejí se domů, tam na ně čeká maminka, má pro každého hrnek mléka, noc si už šlape na paty, a jak to čerstvé mléko chutná z hrníčku, jenž je kulatý.
Obr.
V básni Kulatý svět ze sbírky Kam odešly laně řešil svůj vztah k výchozímu Čapkovu pastelu básník Skácel poněkud jinak, než podstatně starší Jaroslav Seifert. Příčiny oné odlišnosti byly zakódovány už v Čapkově obrázku.
Necháme-li žáky Čapkův a Alšův obrázek porovnat s cílem nalézt znaky příbuzné, jistě přijdou žáci na to, že na obou obrázcích jsou postavy dětí v prostředí přírodním, v jehož "pozadí" jsou ovšem i obytná stavení. (Viděli jsme, že Seifert s tímto motivem Alšova obrázku přímo nepracoval, jen nepřímo se k němu může vztahovat motiv zahrádky a sadu.)
Protože kniha Kam odešly laně vychází typograficky upravena tak, že na dvojstraně je vždy verbální text i obrázek, vnímá čtenář obě díla paralelně, resp. může porovnávat.
Jak tedy začal náš básník číst Čapkův obrázek? Co ho na něm nejvíce zaujalo? Odpověď nalezne žák hned v titulu a prvním verši. Je to "kulatost" (co kulaté je, to se koulí).
Další verše pak ukazují, že se nespokojil s tímto obecným pojmenováním a přispěchal s konkretizací oné kulatosti, tak jak mu nabídl obrázek (mráčky, kopce - zvlněný terén, pole, na nichž se patrně pěstují brambory - to si přidal, ale proč ne; náhle jeho zrak sestoupil až do spodní části obrázku, a tam Čapek namaloval kulatý míč). Zajímavé je, že zcela pominul kulatost korun stromů, jež malíř umístil v dlouhém pásu v samém středu obrazu. Ale ve skutečnosti Skácel tento motiv vůbec neopomenul.
Místo kulatosti či jiné tvarové popisnosti využil pro téma své básně ještě jeden výrazný znak Čapkova pastelu. Tímto znakem je barva. Žáci opět nepřehlédnou, že jde o barvu tmavě modrou. Celá horní polovina Čapkova obrázku je takto tónována. A básník si položil otázku, co to znamená (ve vztahu k výše připomenuté kulatosti). Propojením těchto dvou znaků (tmavě modré barvy a kulatosti) pak už snadno vytvořil, pomocí personifikovaných metaforických obrazů, verše: Za kopec skutálí se slunce ... a celý den se odkutálel. A přímo, neobrazně pak už jen doplní to, co už tuší každý vnímavý čtenář: stmívá se rychle, chodí tma. (Opět si všimneme personifikace.)
Zbývá ještě propojit motiv dětí (dolní část obrázku) a chalup (horní část), uzavřít popis smysluplným dějem a využít při tom dominantního motivu obrázku - kulatosti.
"Kulatost" využil Skácel i při výběru slov. Dával si záležet na tom, aby text působil eufonicky, proto volil slova, v nichž je mnoho "kulatých" vokálů. Žáci je lehce vyhledají (kopec, chodí, noc, domů, brambory, koulí, odkutálel, mléko a ještě jiné). Toto zjištění bude opět velmi důležité pro přednes básně, na nějž nezapomeneme.
"Kulatost" však vyložíme i z hlediska tematického. Východiskem může být titul básně. Co znamená? Jak koresponduje s motivy z druhé poloviny textu (domů, maminka, hrnek mléka)? Žáci tyto souvislosti naleznou. Na závěr už jen porovnáme titul s posledním veršem, necháme žáky diskutovat o souvislosti mezi kulatým světem a kulatým hrníčkem čerstvého mléka od maminky. Motiv maminky, který vytváří významově kontrastní rýmovou dvojici s "chodí tma", nás může upozornit i na význam rýmů v básni, na jejich sémantickou (významovou) funkci. Obdobně kontrastně jsou vytvořeny i zbývající dvě rýmové dvojice básně: míč - pryč, a zvláště (noc si šlape) na paty - (z hrníčku, jenž je) kulatý. Důležité je, že druhý motiv z tohoto rýmového páru přináší v druhé polovině básně popření tmy a noci a posiluje tak pól kladný a harmonický.
Literatura a použité zdroje
Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Praha: MŠMT, 2017.
SEIFERT, Jaroslav. Šel malíř chudě do světa. 4. vyd. Praha: Albatros, 1987. 89 s.
SKÁCEL, J.; ČAPEK, J. Kam odešly laně. (Obrázky Josefa Čapka). 1. vyd. Praha: Albatros, 1985.
HOFFMANNOVÁ, J.; HOFFMANN, B. Český jazyk. Literatura a komunikace 7. 1. vyd. Praha: SPL, 1999. ISBN 80-86287-17-3.
BRUKNER, J.; FILIP, J. Větší poetický slovník. 1. vyd. Čs. spisovatel (Klub přátel poezie), 1968.
