HIMMELLAUDON! aneb dějiny psané písněmi

Turek jede od Skalice,
šabla se mu blýská,
utikéme všecí bratři,
ať nás nepotříská.

Turek jede po dědině,
šabla se mu blyščí,
ramenama pohybuje,
s hlavy mu krev piščí.

Nebojím se ani Turka,
ani toho Švédy.
Vylezu si na skalinu,
nabiju si kédy.

Jak já budu kédovati
na ty moje kédy,
bude Turek střečkovati,
bude konec vojny.

Slova písně nás však zavádějí do daleko starších dějin než by se podle její, nám nijak cizí, melodie mohlo zdát. Vždyť kdo si dnes povšimne a vzpomene, kdo to byl například ten „Švéda“, který se nám nenápadně vkradl do předposlední sloky naší písně? Vězte, že tato zmínka nás přenáší do dávných bojů konce třicetileté války, do doby před více než třemi stoletími. Je s podivem, že s tažením obávaných švédských vojsk se skutečně setkáváme jen v nemnoha moravských písních. Přitom víme, že tento ničivý, kořistnický živel dobyl ve své době vlastně všechna moravská města, až na jedno – ano, právě Brno odolalo, jak napovídá také bojovná nálada naší písně. Avšak na většině našeho území se v oněch dobách rozhostily bezútěšné poměry, jaké v obrysech vystihuje dodnes dochovaný popěvek: „Přijde Švéd, zebere lidi, rozbije okna, odnese olovo, uleje z něho kulu, zabije s ní lidi, modli se, děco, modli se.“

Švéd však není jediný příslušník cizokrajného národa, který se v písni objevuje – naopak téměř ve všech slokách opakovaně narážíme na onoho Turka. Již z toho je patrné, že právě Turci se do neblahé paměti Moravy zapsali ještě hlouběji než hroziví Švédové. Jejich první vpády na naše území proběhly již na přelomu 16. a 17. století a na tehdejší mapě Moravy je hranice území dobytá Turky komentována jejím autorem (Pavlem Fabriciem) slovy: „Prosím Boha, aby ji ochránil od turecké moci.“ Jejich drancování bylo zprvu úspěšně potlačeno a vystřídáno již zmiňovanými Švédy. Poté – ve druhé polovině 17. století – však turecká hrozba nabyla své nejmocnější a nejničivější síly. Počet vypleněných dědin a městeček vystoupal do stovek, tisíce lidí byly pobity a další tisíce odvlečeny. Vzájemné boje pokračovaly až do samotného konce století, kdy v mnoha moravských městech musely být postaveny obranné oddíly mušketýrů a dragounů, aby společně čelily zhruba 200 tisícové turecké armádě. To proto se o těchto nechvalných tureckých epizodách našich dějin dochovala řada písňových dokladů. Jedna z písní, přestože je moravského původu, se zpívávala na slovenské straně, Turky ve značné míře obléhané.

Dostał som já kona sivovraného,
od pana císara darovaného,
moj konýček sa ľaká,
vydzí Turka z daľaka,
ach Bože, Rozbože, vojna veľiká.

Oj už ten náš tambór na buben bubnuje,
a ten náš jeneráł komandýruje,
aľo, chłapci, aľomarš,
vemte svoju patronaš,
a brante sa, dzeci, napomýnám vás.

Nad životy odvedenců, jejichž ústa tuto píseň kdysi poprvé vyřkla, a nad jejich strastiplným posláním bděl již jen svatý Jiří, v prostém lidu uctívaný patron a ochránce všech bojovníků. Nebyl to však jen nemilosrdný úděl vojáka, který se musel i pod jarem provoněným blankytným nebem střetnout s tureckými šiky a prožít všechny úzkosti a nástrahy nelítostného boje na život a na smrt. V řadě písňových balad se setkáváme s vyprávěním o dívce, která se v přestrojení za chlapce sama vydává do bojiště, aby pomohla svému otci, který nemá žádného syna. Dozvídáme se dokonce i o dívce, která se ocitla pod hrozbou manželského svazku s tureckým pánem, a než takovouto existenci, volila raději dobrovolnou smrt.

 [: postřetla tam Turky,
podala jim ruky. :]

Hned domů běžala,
rukama čapkala.

Bože milý dobrý,
co sem udělala?
 
Psaní za psaním šlo,
až Kačenky došlo.
 
Tatínek čte psaní
celý zarmúcený.
 
Tatíčku můj milý,
co vy to čtete,
že nad tím plačete?
 
A jak nemám plakat,
dyž tě mám Turku dat?
 
Turku škaredému,
pohanu čirému.

Turkova nebudu,
radši z náhla umřu.
 
Dajte truhlu dělat,
dyž pojede Turek,
já budu umírat.

Avšak aby té tragiky nebylo hned v úvodu příliš mnoho, přiznejme, že tato balada má nakonec překvapivě příznivé vyústění. Turek za svou vyvolenou nevěstou přijede, ta si však lehne do truhly a svou smrt jen předstírá. Turek její domněle zesnulé tělo ozdobí klenoty a nechává jí zvonit hranu. Jakmile se pak odebere pryč, živá Kačenka vyjde z komory a provází pohledem odjíždějícího Turka s několika slovy úlevy. Jiná balada z valašsko-slováckého pomezí však již takto šťastně nekončí a vdova, která v ní vystupuje, se nechává dobrovolně zlákat na nejisté putování s Turkem do světa.

Vdovo, milá vdovo,
zanech budování,
zanech budování
a povandruj s námi.
 
Jak bych já ubohá
s vámi vandrovala,
komu bych ubohé
sirotky nechala?
 
Jedno daj bratrovi
a druhé švagrovi,
a to nemluvňátko
povandruje s námi.
 
A dy sú přijeli
prostřed bílej hory,
Turek jí povídá:
Nebral sem tě s dětmi,
než sem tě vzal samu
za poctivú ženu.

Na Turkovo naléhání pak vdova ponechá svého synáčka jeho osudu, osamoceného v divoké krajině, a loučí se s ním jímavými slovy: „Dyž bude, synáčku, větříček fúkati, tenkrát sobě mysli: Kolíbá mě máti. Dyž bude, synáčku, snížek poletovat, tenkrát bude tebe máti nakrmovat. Dyž bude, synáčku, deštíček pršeti, budeš sobě myslet: Napájí mě máti.“

Byť jde o smyšlený až bájný příběh, je i ten stopou po skutečných událostech, jakými bylo zajímání a nucený odchod našich krajanů, které se v období tureckých nájezdů na našem území odehrávalo. O tureckých peripetiích se však dozvídáme prostřednictvím písní líčících dobové okolnosti i o další stovku let později, a to například v tomto zpěvu z brněnského okolí:

Nastiňuje vítězné protiturecké tažení rakouské armády na Turky sužovaný Balkán, vedené světově proslulým generálem Laudonem, a to dokonce na samotném sklonku jeho života. Tento věhlasný vojevůdce a turkobijce, který prožil své poslední dny v Novém Jičíně, se však proslavil především ve své době rozsáhlými bojovými konflikty s Pruskem. Jak se také zpívalo v okolí Valašského Meziříčí, „Rakúský císař pán a ti pruščí páni, ti od západ słúnca vojnu započaľi.“ O tom, že byl obávaným válečníkem, svědčí i u nás dodnes užívané, původně německé zvolání vyděšených Prusů „himmellaudon!”, které znamená „Nebesa, Laudon!“. Podle očitých svědků prý po jedné z prohraných a údajně nejkrvavějších bitev celé této sedmileté války pruský král prchající z bojiště plakal. Tyto bitvy se nemohly vyhnout ani vojenskými střety těžce zkoušené Moravě a patrně ze dnů osvobozování Olomouce se nám dochovala takováto píseň:

Laudon mu odepsal,
že se ho nebojí,
že okolo něho
kolem voda stojí!
 
Ach, počkaj, Vandrburku,
jakú ti ukážu,
až přijdeš do pole,
šance ti rozhážu.

Onen „Vanderburg“ není nic jiného než lidová zkomolenina jména „Brandenburg“, označujícího právě Prusa. V okolí Brna se zase zpívávalo:

Počkéte huláni,
šak vám juž nahání,
že vám bodó lítat
hlave porubaný.

Nám však může být bližší české označení „Branibor“, povědomé z názvu první Smetanovy opery Braniboři v Čechách. Pokud je nám i to cizí, tak vězme, že od tohoto ne často slýchaného slova bylo odvozeno pojmenování námi tolik oblíbených brambor. Tento dnes běžný pokrm byl totiž pro nás do doby, než jsme zakusili invazi Prusů, prakticky neznámý. Je tedy jakýmsi pozůstatkem po pruských okupantech, jejichž pluky a armádní ležení jím byly hojně zásobovány. Pod vlajkou rakouské monarchie – jejíž jsme byli tehdy součástí – bojovali s Branibory i naši udatní krajané. A jak to s tou jejich udatností leckdy také bylo, vypráví například tento žertovný popěvek z Brněnska:

Majó kulke z ředekve;
Brandeburko hotěké;
pracho není, hani zrnka,
to bude vojna velká.

Opusťme však naše vyprávění o Turcích a Braniborech a vydejme se v dalším putování zase o pár let kupředu. Boji a vojenskými útrapami stíhaná Morava si vydechla jen na několik krátkých desetiletí. Éra, která následovala poté, je alespoň v její písňové tradici silně provázána s tématem napoleonských válek, především s nechvalně proslulou bitvou u Slavkova, ve které stála francouzská armáda vedená císařem Napoleonem proti spojeneckému vojsku Rakouska a Ruska. Jeden z ruských generálů, který v této „Bitvě Tří císařů“ velel a jako jeden z mála si ještě dokázal zachovat chladnou hlavu, se o jejím pro nás neúspěšném průběhu a konci výmluvně vyjádřil těmito slovy: „Už jsem viděl mnohé prohrané bitvy, ale o takové porážce jsem neměl ani zdání.“ Na straně této přemožené koalice dvou mocností opět bojovali i naši krajané, jak dokládá také jeden z dobových popěvků: „Již jedenkráť ten čas přišeł, bych já z Kroměřiža vyšeł, to před armádu francózkó hájiť korunu rakóskó.“ Ještě podrobněji dobovou situaci líčí například tato píseň:

[: Minulého dňa druhého :]
[: pobil Franzúz Rusa mnoho. :]
 
Minulého dňa třetího
ptali se jeden druhého:
Neviděl's-li bratra mého?
 
Tvůj bratříček už tam leží,
krev mu z obú boků běží.
 
Vraný kůň stojí u něho,
hrabe nožkú, lituje ho.
 
Že už pozbyl pána svého
co mu dával oves, seno.

Výrazným tématem zpěvních památek, jakou byla tato píseň, je právě ztráta mužského sourozence, potomka či milého na bojišti, na které se jednoho dne vypraví, aniž by se kdy vrátil živý zpět. Písně jsou pak jakýmsi trvalým nehmotným mementem oněch dávných rodinných dramat. Moravský mládenec však nemusel jen padnout v boji proti Francouzům, ale mohl být také vystaven hrozbě zajetí tímto nepřátelským vojskem, o čemž vypovídá následující píseň:

Jede Francúz třema koňmi,
žáden se mu neubrání;
braň se, synečku, obuškem,
já tě zastinu fěrtuškem.
 
Fěrtušek mi nespomůže,
přecej musím, milý Bože,
dám si obušek na uško,
buď už tu s Bohem, Maruško.
 
Jede synek, jede pryče,
vzal mi od srdečka klíče,
aj, od srdečka mojeho,
jede do kraja cizího.
 
U studýnky vodu brala
přežalostně naříkala;
ach, Bože, Bože, Bože můj,
kdy se mi vrátí synek můj?

Také proto muselo v těchto těžkých dobách mnoho bratrů, synů a otců osedlat koně a vydat se bojovat za svou vrchnost, bez možnosti se z této povinnosti vyplatit, byť by to stálo všechny tolary, které jejich rodiny měly uspořeny. Přestože některé verše další písně jsou vyřčeny v budoucím čase, patrně se nedalo předem tušit, že Napoleonova mistrná strategie – a to i přes skutečnost, že jeho vojsko čelilo znatelné přesile – bude mít v našich řadách za následek takové krveprolití. Její slova jsou tedy dozajista až odrazem skutečných událostí a zmínka o Turkovi je jen zlověstnou připomínkou podobně trudných okolností.

A s Francouze na Turečka,
tam mě spadne má hlavička.
 
A když spadne, bude dole,
budou po ní šlapat koně.
 
Podkověnky budou klapat,
modré oči budou plakat.
 
Má hlavička je bolavá,
od Francouzů posekaná.
 
Můj koníčku vraný, schop se,
proskoč se mnou přes ty kopce.
 
Přes ty kopce, přes ty lese,
má milá mně šátek nese.
 
Šátek nese na hlavičku,
zhojí mně ji za chvílečku.

Slavkovské bitevní pole se tak stalo hromadným pohřebištěm tisíců padlých i raněných vojáků, ale i jejich koní. Však také toto bojiště spolu s jeho blízkým okolím dodnes vydává němá svědectví o tomto nejkrvavějším střetu své doby, převážně v podobě kovových předmětů či jejich částí. Poslední slova jedné z písní je kolektivní lamentací pozůstalých, jejichž drazí zde nalezli místo posledního odpočinku: „Černá zem, černá zem, jen ty se rozpomeň, Moravca nám propusť a Francouza si vem.“ Je řada jiných písní, jako například píseň Moravo, Moravo či V širém poli strom zelený, které pak obrazně a barvitě líčí, jaká nevýslovná tragédie se tenkrát v těchto místech vlastně odehrála.

Kdybychom putovali po časové ose dále kupředu, snad bychom narazili na další písně vyprávějící poutavým způsobem o skutečných událostech, které se kdysi v historii zdejšího území udály; ale často také v cizích končinách, kdy například i naši krajané museli nasazovat své životy za rakouskou císařskou armádu při potlačování vzpoury v Maďarsku (tehdejších Uhrách), vedené Lajosem Kossuthem. Bez ohledu na to, že Maďaři v této neúspěšné revoluci bojovali za svou oprávněnou samostatnost, po jaké jsme v oněch dobách rovněž vroucně prahli, prostá píseň z těchto časů vykvetla ze srdce lidu a z jeho bázně před srážkou s ozbrojeným protivníkem. Jak dále pokračuje jedna z jejích slok z moravského Slovácka:

Vítězné potlačení této vzpoury patrně zplodilo slova další písně z téže oblasti:

Ale to je již „jiná písnička“. Viděli jsme tedy, že válčení a protivenství provázely historii našeho lidu od dávných dob až do nedaleké minulosti. Nebyl to však jen nedobrovolný a poněkud nezúčastněný zápas za „cizí vrchnost“ pramenící z politických roztržek velkých mocností. Tento lid také vnitřně dychtil stanout ve vítězné bitvě za svou vlastní svobodu a samostatnost, jak se mimochodem doslýcháme v jiné písni právě z oněch dob maďarských peripetií.

Bude vojna na Maďara,
jak na žida tak na pána,
dože, bratri, bude nás?
Dunaj bude súsed náš.
 
Až to zemanstvo pomine,
a robota také zhyne,
co si sedlák vymlátí,
toho nikdy neztratí.

Tato až prorocká slova písně, která předjímají vývoj skutečných událostí, jsou však na druhou stranu také pomyslnou předzvěstí soumraku celé této písňové tradice, jejíž zlomky zde dnes vybíráme a připomínáme. Jen nelítostným a tvrdým osudem zkoušený národ mohl vytvořit tak průzračné a cenné zpěvní hodnoty a časový okraj příběhů jeho písní tak zároveň symbolicky a nevědomky uzavírá živoucí epochu tohoto krásného kulturního dědictví. Rozlučme se s ní a „hrany jí zvoňme“ i my závěrem písně Sedláci, jonáci pocházející z Třebíčska:

Svoboda je zlatá,
poddanosť proklatá,
z toho se radujem,
že padla robota.
 
Z toho se radujó,
všickny selscí voli,
že se té proklaté
roboty zbavili.
 
Nevstane robota,
nevstane už více,
hrany jí zvonili
na staré hrabice.

Jen díky horlivému a obětavému úsilí sběratelů a národopisných zanícenců, jakými byli například František Sušil, František Bartoš či Leoš Janáček, se nám zápisy těchto písní dochovaly až do dnešních dnů. Z hodnověrného živého podání je však již neuslyšíme; ale přeci jen jakási mlhavá stopa byla na samotném sklonku někdejší existence této lidové tradice zanechána. Byl to právě moravský skladatel Leoš Janáček spolu se svými spolupracovníky Hynkem Bímem a Františkou Kyselkovou, kteří zaznamenali několik dokladů původní zpěvnosti prostřednictvím vůbec prvního způsobu zvukového záznamu – Edisonova fonografu. Na zašlém zvuku jeho voskových válečků tak znovu ožívají naše písně o velkých bitvách a smělých bojovnících rodné domoviny, jimiž se probíráme.[1]

Znamenitý zpěvák Tomáš Kúsalík ze slováckých Lideřovic tu zpívá píseň Jenerál Vindyšgrét zachycenou v září roku 1911. Je to jakási regionální či jeho osobní obměna písně, kterou si zanotoval i Josef Švejk – hlavní postava slavného Haškova románu – když obdržel povolávací rozkaz. Oni „francouzští páni“ se však Kúsalíkovi do první sloky vkradli jaksi omylem, jelikož vojsko pod vedením generála Windischgrätze bylo v roce 1948 do Prahy vysláno rakouským císařem, aby potlačilo povstání českého lidu; povstání, které probíhalo v úzké souvislosti se zmiňovaným povstáním maďarským. Tento vlastenecký odpor našeho národa, ale i dalších slovanských národů, které byly součástí říše, byl tímto tažením rozehnán a jeho jediným pro nás příznivým výsledkem bylo právě ono zrušení roboty, které jsme připomínali posledními písněmi. V tomto vojenském duchu pak Kúsalík pokračuje písní V Brně na Štymberku.

Lidová zpěvnost si však svou vitalitu déle uchovala na Slovensku, a proto si dnes můžeme střípky jejích pozůstatků vyslechnout například z oblasti, která s Moravou blízce sousedí. Jestliže Tomáš Kúsalík zpíval o nejmladších událostech našeho vyprávění, vynikající zpěvačka Eva Gabelová ze Slaniny nad Bebravou se svou písní Smutně zvonky vyzvaňaly vrací naopak do událostí nejstarších. V „dalmackej krajině“ se v představě opět střetáváme s nelítostnými útoky tureckých nájezdníků. Truchlivý pád v těchto vzdálených končinách pak Gabelová líčí písní Něumrem na zemi. Janáčkova fascinace projevem této zpěvačky je patrná již na snížené kvalitě záznamu, která utrpěla jeho opakovanou reprodukcí.

Ze západoslovenského regionu, tentokrát však z kraje Jánošíka – z Těrchové, k nám doléhají hlasy zpěvaček zpívající píseň V tem trénčanském zámku. V poslední sloce se jim, patrně vlivem proměnlivosti jejího ústního podání, spletl Turek, Brandenburg i Francouz dohromady. Budiž těmto nevědomým ženám tato dějinná nepřesnost odpuštěna. Ona neškolenost však zajisté neubírá míru jejich citu a mateřské lásky, kterou demonstrují písní Keď sa ten Janiček na vojnu bral. V ní líčí zármutek matky z odchodu jejího syna, který musí rukovat na vojnu. Naopak o trápení otce, který nemá žádného syna a je tedy nucen do boje vyslat jednu ze svých dcer, vypráví píseň Už je vojna kazana.

Nechť v našich nitrech dlouze doznívá tato ozvěna dávných časů a v ní vyzpívaná poselství.

[1] Následují zvukové ukázka těchto písní publikované na nosiči Nejstarší zvukové záznamy moravského a slovenského lidového zpěvu: (z folkloristické činnosti Leoše Janáčka a jeho spolupracovníků). Brno: GNOSIS, 1998.

Literatura a použité zdroje

BARTOŠ, František. Národní písně moravské nově nasbírané. Brno: Matice moravská, 1889.

BARTOŠ, František. Národní písně moravské nově nasbírané. Praha: ČSAVU, 1901.

SUŠIL, František. Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými. Praha: Argo, Mladá fronta, 1998. ISBN 80-204-0757-X.

VETTERL, Karel; HRABALOVÁ, Olga. Guberniální sbírka písní a instrumentální hudby z Moravy a Slezka z roku 1819. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1994.