Evaluace a autoevaluace jako pomocník manažera školy V
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Evaluace a autoevaluace jako pomocník manažera školy V
1,0 (1 hodnocení)
Příspěvek je další ze série článků s názvem Evaluace a autoevaluace jako pomocník manažera školy. V následujícím textu je popsáno jak provádět analýzu a vyhodnocení výsledků dat, které jste získali některou z autoevaluačních metod. Také se zde probírá jak provádět na základně těchto výsledků opatření, které vedou k zamýšlenému cíli.
Vyhodnocení a analýza výsledků (C)
Jak vyhodnocovat získaná data?
Vyhodnocení a interpretace získaných dat a informací hrají v procesu autoevaluace jednu z klíčových rolí. Je důležité zvolit vhodný způsob přístupu k vyhodnocování informací.
Nejprve bychom si měli vyhodnotit, zda data, která jsme získali, splnila zamýšlený cíl, tedy zda jsou pro nás potřebná a uchopitelná, zda jsou relevantní a validní. Pokud například použijeme metodu „dotazník“ a zvolíme nevhodné otázky, kterým respondenti nebudou rozumět, pravděpodobně nezískáme příliš objektivní a vypovídající skutečnost a interpretace těchto výsledků může být zcela zavádějící. Proto předpokladem pro kvalitní vyhodnocování použití kvalitní a vhodné metody a správný metodologický postup.
Všechna získaná data doporučuji rozdělit na tři základní skupiny – skupinu kladného výsledku dat, skupinu záporného výsledku a skupinu průměrného stavu. Takto zjistíme poměr počtu respondentů hodnotících kladně, záporně a průměrně a zároveň máme konkrétní informaci o tom, které prvky a jak byly hodnoceny. Uvedené rozdělení nám také usnadní rychlou orientaci ve výsledcích a je základem pro další práci s daty.
Pokud nevyužíváme elektronické metody evaluace, které disponují automatickým vyhodnocováním dat (jednotkovým, procentuálním, grafickým…), můžeme si sestavit tabulku, která nám umožní se přehledně zorientovat:
Tabulku naleznete v Příloze 7 – Základní rozdělení získaných dat.
Pokud pracujeme s kritérii a máme je pro jednotlivé oblasti definovány, srovnáváme dosažené výsledky s těmito kritérií a definujeme jejich míru naplněnosti.
Interpretace výsledků
Pokud máme získaná data sumativně zpracována, můžeme přejít k jejich interpretaci.
Nejdříve oceňujme silné stránky a hledejme příčiny toho, co způsobuje, že jsou tyto prvky hodnoceny kladně. Je dobré ve všech případech analyzovat pozadí, tedy co stojí za úspěchy či neúspěchy. V kladných případech nás to může poučit a nasměrovat k řešení méně úspěšných prvků. Také bychom si měli uvědomit, co musíme podporovat, aby se uspokojivý stav udržel.
Následně se zabývejme tím, jak změnit stav nepříznivého hodnocení. Zde je mimořádně důležité analyzovat příčiny. V některých případech se nám zdají být příčiny jasné, i když je sami respondenti nedefinovali. V takových situacích ještě doporučuji ověření našich domněnek, byť jen s kolegy formou rozhovoru. Příčiny nám musejí být zcela jasné. Přesná analýza příčin je podmínkou dobře zvolených opatření, která vedou ke zlepšení stavu.
Návrh a realizace opatření (D)
Člověk (tým), který zkoumal danou oblast a vyhodnotil výsledky, by měl navrhnout opatření, která povedou k cílovému stavu. Jejich realizace však závisí na schválení od kompetentních osob.
Opatření musí být taková, aby řešila skutečné příčiny a vedla k zamýšlenému cíli.
Při volbě opatření a návrhu řešení si zodpovězme několik základních otázek:
Řeší příčiny?
Co způsobí a ovlivní?
Koho se budou týkat?
Jsou taktní a přiměřená?
Jaké mohou mít vedlejší efekty?
Kdo je podpoří? Kdo bude proti nim vystupovat a proč?
Kdy se očekává efekt?
Jak poznám, že splnila svůj cíl?
Nezapomínejme na to, že je důležité vysvětlit těm, kterých se týkají, proč budou realizována a jaký mají smysl. Nebojte se o tom diskutovat. Pokud nebudou všeobecně přijímána, mohou mít více negativních dopadů než pozitivních. Snažme se vyhnout direktivním příkazům, spíše pečujme o to, aby byla těmi, kterých se to týká, „vzata za své“.
Mysleme také na to, že je důležité vytvořit správné podmínky a dobře připravit správnou půdu pro zasazení změn. Je také důležité zachovat pravidlo přiměřenosti. Nechtějme všechno rychle a teď, dejme tomu potřebný čas. Na druhou stranu je nenechme zaspat.
Pokud je potřeba udělat více zásahů najednou, můžeme si je rozdělit na dvě části. Na důležitá opatření a naléhavá opatření. Volme ta, která jsou naléhavá, před těmi, která jsou důležitá.
Hodnocení úspěšnosti opatření (E)
Dalším nezbytným krokem a principem autoevaluace je vyhodnotit úspěšnost (či neúspěšnost) provedených opatření. Ověřit, zda učiněné kroky splnily svůj cíl. Toto se ve většině případů děje se značným odstupem. Můžeme požít stejnou metodu, kterou jsme analyzovali současný stav, nebo metodu odlišnou.
Pokud jsme správně definovali předchozí příčiny a udělali správná opatření, měl by být výsledek významně pozitivní. Pokud tomu tak není, opět musíme hledat důvody tohoto stavu. Důležité je si uvědomit, že mnohé oblasti a prvky jsou provázány s jinými a jsou buď na sobě závislé, nebo se přímo či nepřímo ovlivňují. Je vhodné hledat a definovat tyto závislosti, určovat jejich míru determinace.
Meta-autoevaluace (F)
Hodnocení evaluačních procesů
Nedílnou součástí vlastní autoevaluace je její hodnocení. Termínem meta-autoevaluace se snažím vyjádřit, že vlastní hodnocení autoevaluačního procesu by mělo skýtat prvky podobné samotné autoevaluaci. Jedná se tedy o evaluaci autoevaluačního systému prováděnou evaluační skupinou.
Pokud jsme v postavení vedoucích pracovníků nebo i v postavení samotných aktérů autoevaluace, měli bychom mít potřebu získat informaci o tom, jak samotný proces probíhal, zda byly naplněny cíle, zda jednotliví aktéři zvládli přidělené úkoly a role, zda jsme získali potřebná data, zda jsme zvolili vhodné metody, jaké celkové dopady autoevaluace má na celou organizaci atd.
Je také nutné brát v úvahu potřeby účastníků těchto procesů, především těch, kteří se starají o evaluaci některého prvku či oblasti. Je důležité, aby tito lidé včas získali kvalitní zpětnou vazbu a tímto byli motivování k další činnosti. Pokud budeme hodnocení autoevaluace dlouho odkládat, může se nám stát, že se bude v těchto procesech opakovat stále stejná chyba, která nám může znehodnotit velkou část práce. Pokud s autoevaluací začínáme a nejsme v ní zběhlí, doporučuji provádět hodnocení spíše častěji, například každé pololetí. Později můžeme přecházet k delším hodnotícím obdobím a za několik let nám postačí hodnoticí interval sjednotit s uzákoněným časovým obdobím, tedy s dvěma lety.
Předpona „meta“ nás také evokuje k vyšším cílům autoevaluace, k tomu, co je nad ní. Ve škole může meta-autoevaluace také sledovat étos celé organizace a étos člověka, pracující v ní.
V první fázi se zaměříme na to, zda bylo dosaženo cílů autoevaluačních procesů v dané fázi (v určeném období). To zjistíme poměrně jednoduchým srovnáním uplynulé fáze s vytyčenými cíli. Toto srovnání doporučuji provést formou diskuse evaluační skupiny, která se shodne na obecném vyjádření „míry dosažení cílů“. Pro vyhodnocení si také můžeme vytvořit sadu kritérií, která nám přesněji ukážou, „ve které části cesty směřující k cílům“ stojíme.
Nezapomeneme na vyhodnocení příčin, které nám odhalí důvody, proč se nacházíme právě tam, kde se nacházíme. Poté si zodpovězme otázku: „Co s tím budeme dělat dále?“ Jak jsem již zdůrazňoval v úvodu, velice důležitý je vlastní proces autoevaluace. Je to právě „on“, který nás může posunout nejdále (i když výsledky vlastního hodnocení školy jsou v mnoha oblastech neuspokojivé).
Proto v třetí fázi dejme veliký důraz na zjištění, co s námi „udělal“ tento proces. Kde nás posunul či neposunul a proč? Jaký to má dopad na jednotlivé aktéry? Jakou měrou přispěl k rozvoji vztahů, komunikace, spolupráce, k budování kultury jednotlivých skupin celé organizace? To doporučuji udělat formou SWOT analýzy, dotazníkového šetření, rozhovoru nebo diskuse. Nebojme se v této otázce dát prostor pocitům, intuicím před racionálními fakty. Při této příležitosti zjišťujeme míru uspokojení potřeb a míru rozvoje seberealizace.
Výše zmíněný étos můžeme měřit právě především pocitově a intuitivně. Může nám posloužit jako barometr dobré změny. Neměřme ho však hned, ale volme delší časový odstup, jeden rok a více.
Literatura a použité zdroje
MACBEATH. Serena anebo autoevaluace škol v Evropě. Praha: Fakta, v. o. s., 2006. ISBN 0-415-23014-4.
VÁCLAVÍK, Marek. Evaluace a autoevaluace - teorie, praxe, souvislosti. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2010. 124 s.
GAVORA, P. Úvod do pedagogického výzkumu. Brno: Paido, 2000. ISBN 80-85-931-79-6.
BACÍK, F; KALOUS, J; SVOBODA, J. Úvod do teorie a praxe školského managementu II. Praha: Univerzita Karlova, 1995. 160 s. ISBN 80-7184-025-4.
Článek se zabývá problematikou hodnocení získaných dat, čímž by mohl být pro čtenáře přínosným. Nicméně vlatsní zpracování je velmi rozvleklé a rozbíhající do zbytečných detailů, aniž tyto čtenáře pomohou v hlubším pochopení dané problematiky.
