Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Příspěvek je zaměřen na pojetí vzdělávacího oboru Dramatická výchova na základní škole. Dramatická výchova rozšiřuje u žáků schopnost citlivějšího vnímání lidí kolem sebe, vede je k srozumitelnějšímu sdělování prožitků. Žáci se učí jednat v dramatických situacích, řešit konflikty a problémy, spolupracovat v tvůrčím týmu a prezentovat výsledky vlastní tvorby.
Co je cílem vyučovacího předmětu dramatická výchova? Stručně jej lze vyjádřit takto: učení se umění, uměním a o umění.
V dramatické výchově pracujeme především s lidským hlasem a tělem. Jestliže v ní chceme žáky učit umění, znamená to, že u nich budeme rozvíjet základní dovednosti, které jsou nutným předpokladem pro dramatickou tvorbu:
- psychosomatické dovednosti (slovní a mimoslovní komunikace, kultivovaný hlasový a tělesný projev jako prostředky sdělování poznatků o světě, o sobě, o druhých a jako prostředky vytváření jevištní postavy);
- herní dovednosti (schopnost přijímat fiktivní situace a fiktivní prostor a v nich dramaticky jednat);
- sociálně komunikační dovednosti, tedy komunikace, kooperace, reflexe a sebereflexe).
V oblasti dramatického umění se tyto základní dovednosti promítají do tvorby inscenace (tou nazýváme poněkud nadneseně vše, co vznikne v hodinách dramatické výchovy a je určeno divákům, byť by to byla jen krátká scénka zahraná spolužákům ve třídě) a posouvají komunikaci do roviny komunikace s diváky jako adresáty sdělení. Komunikace se ovšem neodehrává přímo, ale skrze dialog mezi jednajícími na "jevišti". Žáci se v dramatické výchově seznamují s postupy tvorby dramatického tvaru, tedy i se základy dramaturgie, režie, scénografie, scénické hudby, herecké tvorby (v rovině praktické, ve vyšších ročnících s odkazy na teorii, vždy na úrovni odpovídající jejich věku a stupni vývoje).
Říkáme-li, že chceme žáky učit uměním, máme na mysli přesahy do každodenního života; tedy to, co každý nějakým způsobem v běžném životě potřebuje a využije, i když se nevěnuje dráze profesionálního umělce. Dramatická výchova nepochybně rozvíjí a kultivuje oblast komunikace slovní i mimoslovní, a to jak v rovině sdělování, tak i v rovině naslouchání. Inscenační práce, a zejména sdělování divákům, vede k prověřování srozumitelnosti použitých prostředků i sdělení jako celku. V dramatickém umění, stejně jako v běžném životě, můžeme sledovat pouze vnější chování osob (jednání, řeč a výraz) a z něho pak usuzujeme na vnitřní prožívání. Práce s tímto principem vede žáky nejen k citlivějšímu vnímání dramatického umění, ale především k citlivějšímu vnímání a porozumění lidem kolem sebe, jejich chování a prožívání a současně k srozumitelnějšímu sdělování vlastních prožitků prostřednictvím svého chování. Jednání v herních situacích rozšiřuje schopnost zažívat, experimentovat, hledat neobvyklá řešení vznikajících situací a v běžném životě nacházet vhodný způsob chování a řešení vznikajících problémů a konfliktů. Přijetí role v herní situaci a vytváření jevištní postavy v procesu inscenační tvorby rozvíjí schopnost empatie, vcítění se do druhého a porozumění jeho chování.
Dramatické umění má v našem pojetí dramatické výchovy podobu kolektivní tvorby. Při ní se žáci učí principům komunikace ve skupině, kooperace, práce v tvůrčím pracovním týmu. Právě to považujeme za ono učení se uměním. Nejde o obdobu sociálního výcviku. Tyto zkušenosti žáci získávají kontaktem s dramatickým uměním, s dramatickým jednáním v herních situacích a jevištních situacích. Prostřednictvím vlastní tvorby a výchovy diváctví jsou vedeni k úctě k práci druhých i k jejímu poučenému hodnocení a kritickému posouzení. Nezanedbatelný vliv má dramatická výchova na budoucí žákovu orientaci v životě, kdy může využit divadla jako aktivní náplně volného času, a to nejen v pozici diváka, ale i aktivního tvůrce (členství v amatérských divadelních skupinách, návštěva otevřených tvůrčích divadelních dílen, seminářů a kurzů).
Význam dramatického umění v životě současného člověka nesmírně narůstá, a to díky médiím. Přesto se o něm v základním vzdělávání dozvídají žáci naprosté minimum. Stávají se tak nekritickými konzumenty toho, co je za ně vydáváno a co nemá s uměním téměř nic společného. - Navíc média divadlo (tento svébytný druh setkávání a komunikace mezi hrajícími a divákem, který není oním konzumentem, ale aktivním partnerem) postupně vytlačují. Smyslem dramatické výchovy je ukázat žákům nezastupitelnost tohoto živého setkávání a vychovávat z nich poučené divadelní diváky. O dramatickému umění se žáci v dramatické výchově učí na "vlastní kůži", při pokusech o inscenační tvorbu. Ve vyšších ročnících se seznamují, v návaznosti na praktickou činnost, se základy teorie a historie divadla a dramatického umění vůbec. Učí se je chápat jako obraz určité doby, lidí v ní, jejich postojů, názorů, morálky.
Koncepce dramatické výchovy pro Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání vychází z výše uvedených cílů. Její obsah je založen na dramatickém umění a jeho specifice. Je rozdělen na tři části: základní předpoklady dramatického jednání, proces dramatické a inscenační tvorby, recepce a reflexe dramatického umění. Jde o rozdělení, které slouží jako základní orientace pro učitele a souvisí s charakterem použitých metod práce. Jednotlivé části se ovšem neustále prolínají a doplňují.
1. Základní předpoklady dramatického jednání
Jde o dovednosti, bez nichž se v dramatické výchově neobejdeme a kterými zároveň žáky vybavujeme pro běžný život, pro jednání v běžných životních situacích.
Psychosomatické dovednosti
Dělíme je na somatické dovednosti (schopnost využívat všechny možnosti svého hlasu a těla pro komunikaci a psychofyzické jednání) a na psychofyzické jednání (schopnosti vyjadřovat svým chováním - jednáním, řečí, výrazem- své vnitřní prožívání - poznávání, cítění a snahy). Psychosomatické dovednosti tvoří základ používání vyjadřovacích prostředků dramatického umění ve všech jeho podobách. Metodami pro získávání psychosomatických dovedností jsou především speciální cvičení (dechová, mluvní, pohybová), hry, v nichž se rozvíjí schopnost používat hlas a tělo při komunikaci a samotné herní a jevištní jednání.
Herní dovednosti
Umožňují vstupovat do herních (fiktivních) situací, jednat v nich a rozšiřovat tak své poznání, zažívání i odvahu zkoušet, experimentovat a hledat neobvyklá řešení. Tyto dovednosti jsou nezbytným předpokladem jak pro spontánní jednání v herních situacích, tak pro tvorbu jevištních situací. Herní dovednosti jsou založeny na schopnosti zapojit se do hry, přijímat a dodržovat její pravidla a role, směřovat ji k cíli, jednat spontánně a tvořivě a reflektovat v ní sebe i ostatní. Metodou rozvíjení herních dovedností je jednání v herní situaci. Termín jednání v herní situaci označuje širokou škálu metod: od běžných her s pravidly přes hry s rolemi, dramatické hry s konfliktem až po volné herní rozehrávání nabídnutých situací. Prvky herního jednání se objevují v improvizaci, kterou chápeme spíše jako tvorbu, i v jevištním jednání.
Sociálně komunikační dovednosti Představují schopnost spolupracovat ve skupině na dosažení společného cíle. V případě dramatické výchovy jsou nutným předpokladem společného jednání v herní situaci i pro kolektivní tvorbu jevištního tvaru a při této práci se také vytvářejí a rozvíjejí.
2. Dramatický proces a proces inscenační tvorby
Oba procesy tvoří jádro dramatické výchovy. Společné je pro ně dramatické jednání jako základní vyjadřovací prostředek a zároveň prostředek prověřování, hledání, objevování (sebe sama, druhých, okolního světa) a sdělování (o sobě, druhých, světě). Liší se však směřováním procesu a používanými postupy.
Dramatický proces
V principu v něm jde o vstupování do herních situací a jednání v nich. Smyslem jednání v herních situacích není vytvoření jevištního tvaru, ale právě nabývání nové zkušenosti, rozšiřování vlastního poznání při jednání "teď a tady".
Dramatický proces nemá diváky a nelze jej opakovat. Je založen na principu hry jako svobodné činnosti. Herní jednání je vymezeno herními pravidly, případně herními rolemi a je založeno na společném směřování, spolupráci, spontaneitě a tvořivosti. Metody používané v dramatickém procesu lze souborně pojmenovat jako herní jednání v herních situacích. Pro jejich fungování je nutné vytvořit odpovídající podmínky - atmosféru vzájemné důvěry, svobody experimentování, skupinové spolupráce a směřování. Metody, jimiž se herní situace žákům předkládají, nazýváme souborně metody navození situace a využívají vedle slovního vyjádření i prostředků jiných umění (hudby, výtvarného umění, literatury).
Součástí dramatického procesu je reflexe a hodnocení herního jednání, která využívá nejrůznějších metod: od slovní výpovědi, rozhovoru, diskuse přes divadelní vyjádření až po využití prostředků jiných umění. Jejím smyslem je zpracování zážitku ze hry, nacházení paralel v běžných životních situacích, pojmenování témat i posouzení vlastního podílu na společné činnosti. Dramatický proces přesahuje do procesu inscenační tvorby. Jednání v herní situaci může být využito jako příležitost pro získání chybějící životní zkušenosti, při tvorbě postavy i jako cesta k nalézání materiálu pro vytváření jevištních situací.
Proces inscenační tvorby
Proces inscenační tvorby je od počátku směřován k divákům. Vzniká při něm více méně pevný jevištní tvar, který může být opakován a který je určen ke komunikaci s diváky. Vnitřně se člení na tři etapy:
3. Recepce a reflexe dramatického umění
Současně s praktickou činností jsou žáci postupně seznamováni s dramatickým uměním jako svébytným druhem umění, a to nejen s uměním divadelním, ale i s dalšími dramatickými žánry (televizními, filmovými, rozhlasovými, počítačovými). Dozvídají se o nejdůležitějších etapách vývoje divadla a dramatického umění vůbec. Praktické činnosti jsou doplňovány potřebnými znalostmi základních pojmů z teorie hry a dramatu. Diváctví předpokládá přijetí divadelní fikce, porozumění prostředkům vyjadřování, pochopení chování postav, porozumění jevištnímu znaku, metafoře, seznámení se s dramatickými žánry a jejich zákonitostmi. Metodami recepce dramatického umění jsou návštěvy divadelních představení, video a audio ukázky a využití sledovanosti stejných typů televizních pořadů u žáků určité věkové kategorie. Recepce dramatického díla je východiskem k reflexi, která využívá jednak teoretických poznatků (znalost dramatických žánrů, znalosti z dějin a teorie dramatického umění), jednak možnosti si s žáky části zhlédnutých představení inscenovat a postihnout tak hlavní rysy díla. Ve vyšších ročnících se žáci učí kritice zhlédnutého dramatického díla.
Na základě stanovení obsahu předmětu dramatická výchova jsou v RVP ZV formulovány cíle, kompetence žáků po absolvování určitého stupně základního vzdělávání pro každou z uvedených tří oblastí. V nich se vždy promítají všechny tři roviny - učení umění, uměním a o umění - s důrazem na využití získaných dovedností a vědomostí v každodenním životě žáků i v budoucnosti bez ohledu na to, zda se někteří z nich stanou profesionálními umělci nebo zda uplatní získané dovednosti a znalosti v jakékoliv profesi nebo při aktivním využívání svého volného času.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.
