Didaktické animace v průřezovém tématu Udržitelné prostředí
Odborný článek
Didaktické animace v průřezovém tématu Udržitelné prostředí
5,0 (2 hodnocení)
Tento článek poukazuje na potenciál animovaných skečů, které využívají komično jako didaktický nástroj. Autor seznamuje čtenáře s vlastním pokusem realizovat tuto metodu pomocí souboru původních animací (s názvem Environmentální výchova s plchem) a s možnostmi využívání tohoto výukového prostředku v otevírání teoretických úvodů učiva v rámci průřezového tématu Udržitelné prostředí. Odkaz na popisované animace je součástí textu. Článek volně navazuje na příspěvek Environmentální výchova v lavici (1. část) publikovaný na této platformě v roce 2022, kde je poprvé zmíněno použití animace Environmentální výchovy s plchem (ještě jako výukový experiment).
1. Environmentální výchova ve školní třídě
U environmentální výchovy (průřezového tématu Udržitelné prostředí) se dá předpokládat, že jako dominantní vyučovací koncept bude učiteli preferována nějaká forma terénní výuky, kdy se žáci přímým kontaktem na kognitivní i emoční úrovni konfrontují s přírodním prostředím (například badatelsky orientovaná terénní exkurze do přírody zaměřená na specifické pokusy a pozorování). Ovšem značné množství teoretických poznatků, které tvoří obsah aktuálních požadavků Rámcových vzdělávacích programů, jistě přivede u některých témat realizaci výuky také do školní třídy. Například v pořadí druhý Očekávaný výsledek učení pro druhý stupeň (žák „Prozkoumá a vysvětlí provázanost mezi klimatickou změnou, vlastním životním stylem, životem společnosti a ekonomickou činností.“; RVP ZV 2025 s. 278) představuje výzvu pro výuku teorie v podobě faktů, zavádění klíčových pojmů a zákonitostí a dá se očekávat, že se alespoň část cesty k naplnění tohoto cíle uskuteční pod střechou školní budovy.
V současnosti se však už ani u konzervativního prostředí školní učebny neočekává, že se budou teoretické poznatky předávat výhradně formou frontální výuky, která právě v oblasti environmentálního vyučování obvykle bývá málo efektivní. Existuje celá řada běžně přístupných vyučovacích forem realizovatelných v učebně, které jsou pro zavádění teoretických témat environmentální výchovy vhodnější než běžný transmisivní přístup (například konstruktivistický model učení E-U-R). Ve svém článku bych rád seznámil čtenáře s didaktickým prostředkem výukové animace, kterou používám jako úvod při otevírání teoretických témat environmentální výchovy vázaných na problematiku globálních změn klimatu. Nejedná se o ústřední vyučovací prvek, ale pouze využití pomocného výukového nástroje pro úvodní a motivační výukovou fázi.
Výukové animace představují pestrou škálu nejrůznějších výukových prostředků. Často se jedná o instruktáž, animovaný vývoj prezentace nebo názornou ukázku nějakého jevu či procesu. V tomto článku se věnuji krátkým animovaným filmům, které v podstatě zprostředkovávají výklad. Animace tohoto typu můžeme najít například v archivu pořadů České televize (ČT Edu pořad No neke! či pořad What the fact?), mistrovství v téhle oblasti dosáhli autoři některých dílů z populárně-vzdělávacího animovaného cyklu Akademie ČR NEZkreslená věda.
Jakkoli můžeme obdivovat výtvarné či dramatické zpracování těchto didaktických prostředků, je třeba si uvědomit, že se jejich použití ve vyučování (teď myslím samotné pouštění videí žákům) v jistém smyslu významně neliší od tradiční frontální formy vyučování. Jen roli učitele, u frontální výuky osoby, která dominuje vyučování, přebírá médium, zatímco žáci jen pasivně přijímají učivo. Nemůžeme tedy očekávat, že třeba i opravdu dobře zpracovaný film žáky skutečně aktivizuje. To však nemusí být zásadní problém, pokud promítaný film nepředstavuje těžiště výuky, ale například jako v našem případě jen úvod do problematiky. Co by měl ovšem dobrý didaktický film určitě zajistit, je udržení pozornosti žáka. To je ovšem problematické, když výklad zprostředkovává jediný řečník. Pozornost diváků se výrazně zvýší, pokud dojde k nějaké formě dramatické interakce (možná i konfrontace) mezi postavami filmu. A zde se můžeme učit od skutečných mistrů, kteří možná bez ambicí prosadit se na poli expertní didaktické vědy objevili neotřelý a efektivní přístup k vyučování.
3. Síla komična v edukativních skečích
Jako příklady originálního (v tomto případě pouze auditivního) didaktického prostředku, který je založen na dramatické interakci, uvádím skeče, které pro Divadlo Spejbla a Hurvínka napsal František Nepil (publikováno na dlouhohrající desce Hovory u Spejblů v roce 1977). Skeče, jakkoli se v nich nedá najít žádná systematičnost, jsou myšleny jednoznačně didakticky, tedy každý z nich se zabývá nějakým učivem, nebo přináší nový zajímavý poznatek. Forma, kterou je tento nový poznatek předáván, je obdivuhodná – vede jednoznačně přes humor a komično. Učivo je tak dětem podsouváno mimořádně subverzivním způsobem (ani si neuvědomují, že se učí). Já sám jsem se jako dítě touto metodou naučil skloňovat pády, věděl jsem, kdo napsal román Tři mušketýři, jaký je poměr velikosti Země a Slunce, či že se smyčce vyrábějí z žíní koňského ocasu. Skutečnost, že jsem byl do těchto poznatků „vmanipulován“ obzvlášť rafinovanou metodou autora, jsem si uvědomil až v dospělosti. V konstrukci skečů jsem si povšiml několika dobře fungujících postupů:
Postavy nejsou úplně chytré. Jsou „natvrdlí“, nepozorní a mají tendenci setrvávat na svých omylech, což obvykle vede k tomu, že se v příběhu často opakují důležité pojmy. Opakování je nejen důležitý didaktický proces, ale také jeden z obvyklých postupů klasické komedie (Bergson, 1994, s. 41).
Postavy mají sklon i triviální tvrzení interpretovat nečekaně mylně. To postaví posluchače do pozice člověka, který ví v daný okamžik víc než postava a dále se utvrzuje ve správnosti svého vědění.
K zlosti autority (Spejbla) se postavy (Hurvínek a Mánička) vrací k podružným tématům a dávají jim důležitost, což posluchače opět vede k tendenci vracet se opakovaně společně se Spejblem ke klíčovému pojmu (například k pojmu Kolumbovo vejce).
Dominující postava (Spejbl) se snadno rozčílí. Zpočátku se stylizuje do role vlídného, moudrého vychovatele s upřímnou snahou někoho něco naučit. Postupně se však podle opakujícího se schématu chytá do vlastních komunikačních pastí, jež jej postupně neodvratně přivádějí k záchvatům groteskního hněvu. To dává příběhu jistou emoční dynamičnost, která je zábavná (autorita-učitel se chová komicky) a pomáhá udržet pozornost posluchače.
Humor může představovat i jisté didaktické překážky. Pro autora je zjevně obtížné vzdát se v rámci didaktické korektnosti vtipu, který pokládá za dobrý. Například, když Spejbl připomíná Hurvínkovi aritmetické pojmy k matematické operaci dělení, zvolí následující výčet slov: „Dělitel, dělenec a výdělek“. Tohle může představovat jistou hranu, která se ovšem dá korigovat vhodným přístupem učitele. Horší je, když se v zábavných dětských příbězích vyskytují skutečné chyby, které neomlouvá ani vtip, například, když v (jinak velmi inspirativní) epizodě příběhu Miloše Macourka Mach a Šebestová, Zoologická zahrada, byl krokodýl učitelkou taxonomicky zařazen mezi obojživelníky. I tohle se dá ovšem využít ve vyučování, ale popis metody, pomocí které se dají didakticky efektivně využívat faktické chyby, které se objevují v popkultuře, by si zasloužil speciální článek.
Skutečné vyučování se ovšem nedá redukovat na skeče (byť s didaktickým obsahem) určené především k zábavě. U tvorby vlastního didaktického prostředku zaměřeného na obsah školního učiva se jimi jistě můžeme inspirovat, ale specifické didaktické cíle vedou tvorbu trochu jiným směrem. Často musíme pracovat s tím, že se neobejdeme bez značného množství důležitých, dobře definovaných pojmů a značných nároků na systematičnost. To tvorbu zábavného skeče poněkud komplikuje.
4. Environmentální výchova s plchem
Konečně se dostávám k představení vlastního didaktického prostředku, tedy souboru krátkých výukových animací, který jsem nazval Environmentální výchova s plchem. Tento koncept jsem už zmínil v článku Environmentální výchova v lavici (1. část), který byl publikován na této platformě v roce 2022, kdy jsem s ním začal experimentovat ve výuce. V té době byly v animaci pouze dvě postavy: profesorka (racionální autorita) a plch (mírně „natvrdlý“ reprezentant přírody). Později byly přidány další dvě postavy studentů, takže vytvořily takovou malou třídu. Nové postavy jsou rovněž mírně „natvrdlé“ a interagují s výkladem profesorky podle určitých schémat (například dlouhovlasý student má sklon ptát se na věci, které byly právě jasně vysvětleny, druhý student je unáhlený a prudký, zatímco plch má tendenci si uvedené informace vykládat mylně).
V tuto chvíli se soubor animací soustřeďuje na problematiku globálních změn klimatu a je určen především pro žáky druhého stupně ZŠ (popřípadě SŠ). Obsahuje upoutávku a pět videí s tématy: skleníkový efekt (vysvětlení skleníkového efektu jako dobře ověřeného fyzikálního jevu), skleníkové plyny (v čem spočívá problematičnost vypouštění některých plynů do atmosféry v kontextu skleníkového efektu), hrozby (nástin problémů, které způsobuje globální oteplování), obnovitelné zdroje energie (popis, jak pomocí současných technologií mírnit dopady energetiky na klima) a zemědělství a lesnictví (popis dopadů lesnictví a zemědělství na klimatické změny).
Na konci každého videa jsou uvedeny otázky, které rozvíjejí dané téma a vybízejí diváky (žáky) k další samostatné práci s důvěryhodnými zdroji. Pro zvýšení soustředění žáků při samotném sledování videa jsou k dispozici doplňovací cvičení, tedy pracovní listy, které během projekce žáci vyplňují (k zhlédnutí na níže uvedeném odkazu na stránku).
Animace jsou k zhlédnutí na YouTube na tomto odkazu:
5. Málo prozkoumaná didaktická metoda dramatických skečů
V závěru bych se rád vrátil k myšlence, že je třeba zábavné skeče s didaktickým obsahem brát zcela vážně jako dosud málo prozkoumanou didaktickou metodu, která má značný potenciál. Efektivní využívání komična může být pro učitele, který se rozhodl být tvůrcem didaktických prostředků, svěží novou cestou při autorském vymýšlení vlastních obsahů nebo při objevování mechanismů didaktického komična u prověřených mistrů zábavy.
Literatura a použité zdroje
BERGSON, Henri. Smích. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1994. 96 s. ISBN 80-206-0404-9.
