Odborný článek
Odborný článek akcentuje aktuální možnosti a příležitosti školního dějepisu v digitálním prostředí. Uvádějí se nové projekty, inspirativní přístupy a metody, které využíváním digitálních technologií umožňují v praxi školního dějepisu úzké a inspirativní propojení mezi historickou a digitální gramotností.
Co je na historii tak jedinečného? Je to nekončící řetězec otázek a pátrání po odpovědích. Vzdělání a znalost dějin jsou klíčem k pochopení mnoha věcí, které se dějí i dnes. Historicky gramotný člověk by se měl orientovat v minulosti proto, aby dokázal v současnosti přijímat relevantní opatření směřující k budoucnosti.
V českém prostředí je dějepisné vyučování postaveno dosud do značné míry na výkladu učitele, na frontálním způsobu prezentace pedagoga, při níž učitel pracuje s celou třídou najednou formou přednášky, výkladu, vysvětlování nebo rozhovoru s žáky, kteří jsou za této výukové situace více či méně pasivní.
Aktuálně jsou pro školní praxi ve výuce dějepisu k dispozici i projekty, které zpřístupňují a analyzují historické prameny a dokumenty pomocí digitálních médií (internet, dějepisné portály, DVD, CD aj.). Využívají dobových pramenů a svědectví pro starší dějiny a metodu tzv. orální historie pro moderní dějiny (písemné, zvukové a obrazové záznamy dobových svědectví žijících pamětníků dějinných událostí). Důraz se klade i na prezentaci regionálních dějin, na práci s rodinnou pamětí, na každodenní či všední „malé“ dějiny mapující běžný život lidí.
Inspirativní přístupy a metody
V Evropě se již od konce 20. století rozvíjí nové pojetí historie a školního dějepisu (New History). Vzniklo v důsledku nespokojenosti se stavem výuky dějepisu zaměřené především na prezentaci stále vzrůstajícího rozsahu historických vědomostí, převážně z oblasti politických dějin. Proti této skutečnosti byla postavena inovace historické metodologie ve vyučování dějepisu. Představuje cestu vedoucí k osvojení určité nadstavby, než je prosté získání dějinných poznatků – žáci se neučí značné množství nespojitých faktů, ale učí se historicky přemýšlet, tj. osvojovat si pomocí tvůrčích aktivních činností historické myšlení (gramotnost).
Přiměřeně věku a schopnostem se učí kritickému vyhledávání, analýze a hodnocení dějinných pramenů, dokumentů a literatury i s pomocí nových komunikačních digitálních technologií. Jsou vedeni ke schopnosti analyzovat historickou situaci, interpretovat ji pomocí historických pramenů a využívat získané, kriticky ověřené informace k řešení zadaného historického problému či příběhu. Využívání digitálního prostředí umožňuje v praxi školního dějepisu úzké a inspirativní propojení mezi historickou a digitální gramotností.
Metoda pojetí historie jako příběhu umožňuje konfrontaci tzv. „velkých dějin“ prezentovaných v učebnicích a encyklopediích a tzv. „malých dějin“, tedy dějin osobních a rodinných, které se dotýkají konkrétních rodinných příběhů a regionálních lokalit, k nimž člověka váže nějaké zvláštní osobité pouto. Zvýšená pozornost se věnuje ve školním dějepisu nyní také sociálním dějinám, kulturní historii, generačním zkušenostem, problémům národních, etnických a náboženských minorit, postavení dětí, rodičů, žen a migrantů ve společenském prostředí. Historická fakta tak dostávají v konfrontaci s příběhy konkrétní rozměr, který je často nutný pro jejich hlubší pochopení.
Pojetí historie jako příběhu jde ruku v ruce s dalšími používanými postupy ve výuce dějepisu, kterými jsou metody práce s přímými historickými dokumenty, které mohou představovat audiovizuální mediální materiály (obrazy, fotografie, filmy a písemné archivní materiály). Také metody orální historie – modelové využití vyprávění pamětníků rozličných dějinných událostí konfrontovaných s rodinnou orální historií a s obsahem rodinných dokumentů a archivů umožňuje žákům chápat rozličné interpretace dějinných událostí. Mají možnost si uvědomit, na čem závisí a co ovlivňuje naše chápání dějin.
Moderní a efektivní výuka dějepisu používá množství aktivizačních metod, které podporují produktivní a kritické myšlení žáků – školní dějepis má reálnou příležitost stát se pro žáky určitým dobrodružstvím, hledáním příběhů, které nikdy nejsou uzavřené a které stále přinášejí nová zjištění a konfrontace dobových faktů, jevů a procesů.
Digitální technologie se tím, že jsou schopny zpřístupnit historické prameny a dokumenty i pro potřeby školního dějepisu, do značné míry podílejí na vzniku konceptu změn ve výuce dějepisu i na zvýšení zájmu o práci s těmito archiváliemi. Podporují zároveň akcent na orální historii tím, že umožňují žákům přístup k širšímu spektru autentických dobových svědectví z různých regionů a sociálních prostředí.
Všechny moderní metody výuky dějepisu se opírají o užívání digitálních komunikačních médií (např. vyhledávání informací podle klíčového slova, využití stávajících rejstříků, adresářů, jakýchsi regest, zpřístupnění digitalizovaných archiválií). Digitální technologie, např. včetně zapojení virtuální reality, nabízejí možnosti, které zřejmě v budoucnosti zásadně změní podobu vlastní výuky. Těmto otázkám je třeba se dále věnovat jak v oblasti pedagogického výzkumu a didaktiky dějepisu, tak v přípravě dalších digitálních zdrojů pro výuku s cílem seznamovat učitele dějepisu s jejich využitím ve výuce, zejména nových dějin.
Historicky gramotný člověk by se měl orientovat v minulosti proto, aby dokázal v současnosti přijímat relevantní opatření směřující k budoucnosti. Klíčovou okolností je orientace historického vzdělávání na současnost a budoucnost. Právě tato skutečnost umožňuje propojení historické a digitální gramotnosti. Důležitou součástí dějepisu by mělo být poučené „užívání minulosti“ pro současnost. Tato komunikace minulosti se v naší kulturní situaci odehrává na digitálních platformách, v prostředí sociálních sítí.
Text informativního článku je pojat jako rozhovor učitele dějepisu a výchovy k občanství s produktovým designérem k metodě tzv. tandemového učení, ve kterém oba aktéři sledovali výstavbu smysluplné a efektivní výuky dějepisu a výchovy k občanství pomocí zvolených aktivit, nástrojů a metod digitálního designu, směřujících k osvojení a upevnění klíčových kompetencí výuky.
Ve vzdělávacím oboru Dějepis a v podpoře mediální výchovy si žáci v gymnaziálním vzdělávání osvojují digitální kompetence tím, že využívají své znalosti a dovednosti pracovat s digitálními technologiemi při vnímání a posuzování historické reality a při práci s historickými zdroji a prameny. Posilují se dovednosti v oblasti historické a mediální gramotnosti.
Vzor budování digitální gramotnosti v oblasti dějepisu a společenských věd. HistoryLab je webová aplikace pro práci s historickými prameny v dějepise. Zaměřuje se na 20. století. Nabízí učitelům a žákům bezpečné prostředí, v němž mohou tvořivě pracovat a nebát se chyby.
DVZ se věnuje poznávání historické proměny města v 19. století s pomocí online dostupných historických map, současné mapy a obrazových pramenů. DVZ lze pojmout jako procvičování dovedností práce s mapou a pramenem, ale také lze navázat šířeji na téma proměn života lidí v 19. století. Ač příklad vychází ze zkušenosti v jednom konkrétním městě, díky široké databázi historických map a obvykle dobře dostupných shrnutí regionálních dějin je rozhodně přenositelný i do jiných měst a obcí.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.