Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Kreativita je jedním z klíčových témat pedagogiky a již nějakou dobu ne pouze té umělecké. Víme však, co si pod tímto pojmem máme přesně představovat? Je kreativita skutečně to, co si myslíme, že je? Pro odpověď na tyto stále naléhavější otázky je potřeba se blíže zaměřit na aktuální výklady tohoto fenoménu v teoretické diskuzi poslední doby.
Zákonitosti kreativity jsou v současnosti problémem řešeným nejen ve sféře hudby, výtvarného umění a umění obecně, ale i v širším okruhu oblastí, jako je například psychologie, pedagogika, informatika, kybernetika, ekonomie, management či přímo samostatná teorie tvorby. V tomto ohledu lze dnes souhlasit s konstatováním D. M. Petersona, jímž uvádí svou studii Creativity and the Varieties of Explicitation, a to že „okruh jevů, které nazýváme kreativními, je velice široký.“[1] Přestože je tento multidisciplinární fenomén poznáván a popisován z mnoha různých úhlů a mnoha rozličnými přístupy, zjišťujeme, stejně jako zjišťují J. E. Hummel a K. J. Holyoak ve studii Analogy and Creativity: Schema Induction in a Structure-Sensitive Connectionist Model, že „souhrnná charakteristika lidské tvořivosti zůstává nepostižitelná.“[2]
Specifický a výrazný názorový celek týkající se tvořivosti se rozvíjí právě v okolí hudebněuměleckého okruhu a pokouší se osvětlit především některé problémy spojené s dnešními výklady hudební kreativity, jako je například role a soudobé chápání kompozice a improvizace v rámci hudební tvořivosti. Snahou těchto tendencí je také blíže se zaměřit na související prvky, jako je novost, originalita či hodnota tvorby, které do tohoto tématu přímým způsobem vstupují, čímž podmiňují jeho celkový charakter a ráz nazírání na něj. Přestože tento umělecký segment tvůrčího odvětví vykazuje svá zřejmá oborová specifika, poskytuje řadu obecných či zobecnitelných závěrů pro poznávání kreativity jako takové.
Významová diferenciace mezi výrazy „kreativita“, „tvořivost“ a z nich odvozenými slovními tvary zde není kladena; například anglofonní výsek dané problematiky tak také nečiní a většinou volně zaměňuje vícero označení jako „creativity“, „productivity“, „generativity“ apod. Právě potřeba orientace převážně na britsko-americké teritorium vyvstává z poznatku, že téma kreativity není ani tuzemskou muzikologií ve větším rozsahu zpracováváno a obsáhlejší reflexe anglofonní estetické debaty o tvořivosti zde jednoznačně chybí. Tuto realitu je možné pozorovat již v okruhu specializovaných encyklopedií, které vymezení výrazu „hudební tvořivost“ nepřikládají patřičný význam.[3]
V samotném českém prostředí je problematika tvořivosti významněji reflektována zejména v hudebněvýchovné oblasti, kde má zájem o zkoumání tohoto fenoménu prokazatelnou dějinnou linii. Tuto charakteristickou pozornost pedagogiky zaměřenou tímto směrem se v obecné rovině pokouší vysvětlit É. Souriau ve své Encyklopedii estetiky, kde v rámci hesla vymezujícího výraz „kreativita“ upozorňuje, že jde o termín, „který je v současné době do jisté míry módní – převládá názor (a je taky uplatňován v pedagogice), že všichni lidé a zvláště děti jsou nadáni kreativitou…“[4] Tedy také Souriau v souvislosti s kreativitou rozpoznává zvýšený ohlas posledních doby[5], který se – ne z nelogických pohnutek – úžeji přimyká k otázkám dětského věku.
Není to však jen výraznější náklonnost k mladšímu věkovému období člověka, která sledovanou debatu charakterizuje; ukazuje se, že jedním z jejích hlavních témat jsou také společenské zřetele hudební tvořivosti a v rámci obecného pojetí kreativity nalézáme i u nás nepochybně takto zaměřené badatelské počiny. Bez ohledu na primárně psychologická východiska výzkumů tvořivosti J. Hlavsy v jeho práci Psychologické základy teorie tvorby právě zde nacházíme snahu o zachycení sociologického hlediska kreativity s důrazem kladeným na její interdisciplinární chápání. Toto hledisko bude později také příznačným prvkem úvah, které zde budou blíže pozorovány a rozebírány.
Na základě studia obecných definic Hlavsa spojuje kreativitu s „kvalitativními změnami v subjektoobjektovém vztahu, při nichž syntézou vnějších vlivů a vnitřních stavů dochází k alteraci subjektu a (prostřednictvím intenzivní a speciální činnosti) k vývoji kreativních situací a produktů, které jsou nové, progresivní, hodnotné, užitné, pravdivé a komunikovatelné, což zpětně formuje vlastnosti objektu.“[6] Do již zmiňované sféry výchovy pak Hlavsa vstupuje svou prací Psychologické metody výchovy k tvořivosti, v níž se nevyhýbá ani aspektům tvořivosti spojeným s hudbou, a to především v podobě teoretických otázek týkajících se improvizace. Hudební stránka tvořivosti se zde tedy objevuje také, avšak opět s určitými pedagogickými konotacemi.
Právě v české hudebněpedagogické oblasti můžeme v posledních desetiletích zaznamenat několik samostatných souvisejících prací a zdá se, že její pomyslný protipól představovaný pedagogikou výtvarnou považuje kreativitu za něco zcela samozřejmého, čemu není potřeba věnovat přílišný teoretický prostor. Monografie H. Váňové[7] Hudební tvořivost žáků mladšího školního věku u nás představuje základ hudebně tvůrčí metodiky, a tedy především rovinu výchovně aplikační, která je ovšem postavena na teoretickém i empirickém studiu fenoménu hudební kreativity. Totéž lze konstatovat o práci V. Drábka[8] Tvořivost a integrace v receptivní hudební výchově, která udává téma hudební tvořivosti na školách do širších polyestetických a integrativních souvislostí a prohlubuje tak nejen jeho výchovnou platnost a dosah, ale i jeho sociální atributy. Analogické směřování pak můžeme zaznamenat také v souvisejících dílčích pracích Poledňákových[9], či L. Zenkla[10].
Podobné tendence svým postupným vývojem vedou i u nás k vymezování se vůči tradičním hudebněvýchovným orientacím a k rozšířenému vnímání stávajícího paradigmatu výchovy a vzdělávání.[11] Nejde však pouze o vytváření alternativ, ale také o navazování na odpovídající trendy hudební pedagogiky západního teritoria.[12]
Není to již jen uzavřená oblast výchovy, která v tomto okruhu otázky hudební kreativity majoritně zpracovává[13], ale je to i oblast filozofie umění či hudební estetiky, přičemž si míněná diskuze ponechává zřetelné rysy obecnosti. Anglofonní segment debaty o podstatě hudební tvořivosti naznačuje směry, které patrně lépe vystihují novou a v tuzemském kontextu prozatím nereflektovanou stránku dané problematiky.
[1] PETERSON, D. M. Creativity and the Varieties of Explicitation. In Creativity, Cognition and Knowledge: An Interaction. Wesport : Praeger Publishers, 2002, s. 139.[2] HUMMEL, J. E.; HOLYOAK, K. J. Analogy and Creativity: Schema Induction in a Structure-Sensitive Connectionist Model. In Creativity, Cognition and Knowledge: An Interaction. Wesport: Praeger Publishers, 2002, s. 181.[3] Stručný slovník hudební psychologie I. Poledňáka je u nás ojedinělým hudebněvědným lexikonem, který samostatné heslo „tvořivost“ podává, a jak lze očekávat, váže se tento odkaz především na hudebně psychologické poznatky a souvislosti. Srov. POLEDŇÁK, I. Stručný slovník hudební psychologie. Praha : Supraphon, 1984.
[4] SOURIAU, É. Kreativita. In Encyklopedie estetiky. Praha : Victoria Publishing, 1994, s. 490.[5] Srov. např. DRKULA, P. Kreativita jako požadavek doby. Psychologie dnes, 2010, č. 11, s. 22–23.[6] HLAVSA, J. Psychologické základy teorie tvorby. Praha : Academia, 1985, s. 40.
[7] Srov. např. VÁŇOVÁ, H. Hudební tvořivost žáků mladšího školního věku. Praha : Supraphon, 1989.[8] DRÁBEK, V. Tvořivost a integrace v receptivní hudební výchově. Praha : Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, 1998.
[9] Srov. POLEDŇÁK, I. Smysl a meze uplatnění kreativních přístupů v hudební výchově. In Kreativita a integrativní hudební pedagogika v evropské hudební výchově
DRÁBEK, Václav. Tvořivost a integrace v receptivní hudební výchově. Praha: Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, 1998. ISBN 80-86039-65-X.
HLAVSA, Jaroslav. Psychologické základy teorie tvorby. Praha: Academia, 1985.
HUMMEL, John E. Analogy and Creativity: Schema Induction in a Structure-Sensitive Connectionist Model. In Creativity, Cognition and Knowledge: An Interaction. Wesport: Praeger Publishers, 2002. ISBN 0-275-97680-7.
PETERSON, Donald M. Creativity and the Varieties of Explicitation. In Creativity, Cognition and Knowledge: An Interaction. Wesport: Praeger Publishers, 2002. ISBN 0-275-97680-7.
POLEDŇÁK, Ivan. Smysl a meze uplatnění kreativních přístupů v hudební výchově. In Kreativita a integrativní hudební pedagogika v evropské hudební výchově. Praha: Česká hudební společnost, 1994.
POLEDŇÁK, Ivan. Tvořivost. In Stručný slovník hudební psychologie. Praha: Supraphon, 1984.
SOURIAU, Étienne. Kreativita. In Encyklopedie estetiky. Praha: Victoria Publishing, 1994. ISBN 80-85605-8-X.
VÁŇOVÁ, Hana. Hudební tvořivost žáků mladšího školního věku. Praha: Supraphon, 1989. ISBN 80-7058-149-2.
ZENKL, Luděk. Kreativita a integrace ve službách specifických cílů hudební výchovy. In Kreativita a integrativní hudební pedagogika v evropské hudební výchově. Praha: Česká hudební společnost, 1994.
ZOUHAR, Vít. Hudební výchova bez bariér? K projektům Klangnetze a Slyšet jinak. In Acta Paedagogicae. Prešov: AFPUP, 2004. ISBN 80-8068-254-2.
ZOUHAR, Vít. Slyšet jinak: každý může být skladatelem. In Slyšet jinak ’03: tvořivost a improvizace v hudební výchově na zvláštních školách. Brno: HF JAMU, 2004. ISBN 80-85429-94-2.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.