Odborný článek
Digitalizace ve vzdělávání
Chyby při využívání technologií ve výuce
4,7 (3 hodnocení)
Článek popisuje několik nejdůležitějších chyb, kterých se učitelé dopouštějí při integraci technologií ve výuce.
Už léta hovoříme o tom, že technologie mění naši výuku, a přesto je většina z nás na úplném počátku, kde opatrně našlapuje. Prozatím je pro učitele jakékoli použití tabletů, notebooků a mobilů velkým krokem, na který jsme hrdí. Ti z nás, kteří vědí, že není cesty zpět, se však nebojí zkoušet nové a nové aplikace, hračky i různé způsoby využití. Dost často nás ale možná napadá, že jen naše a dětská radost ke skutečné změně nestačí. Dá se tedy říct, že integrujeme technologie do výuky správně? Jak to poznáme? Existuje nějaké nevhodné nebo přímo špatné užití? Abychom se dostali dál ve svých profesních digitálních dovednostech, možná by mohly poradit pohledy ostatních, odborníků, učitelů, psychologů, kteří by mohli udat směr. [1]
Jaké rady se tedy dají objevit? Na jaké chyby si dávat pozor? Tento článek by rád nabídl z dostupných názorů alespoň některé z nich, občas známé, jindy překvapivé, ale hlavně s přihlédnutím k tomu, že nic není jednoznačně černé a bílé.
Když nám vedení školy dá za úkol častěji využívat technologie, přirozeně začneme u nejjednodušších možností. Proto připravíme prezentace, necháme děti vyhledávat informace, zadáme cvičení k procvičování, jsme nadšení z elektronických učebnic. Vždyť můžou obsahovat tolik obohacení: poslechy, odkazy, videa… Patří sem i situace, kdy učitelé preferují technologie, které kontrolují učení žáků, a mnoho učitelů si myslí, že tyto postupy jsou dostačující.
Jenže technologie nabízejí mnohem větší prostor pro rozvoj člověka, neomezují se přece jen na získávání informací a procvičování. Co takhle je nechat vytvořit vlastní cvičení, sdílet ho jiným dětem a v rámci této činnosti řešit problémy jak s technologiemi, tak s informacemi.
Existuje několik modelů, které varují před pouhým nahrazováním klasických materiálů a postupů jejich elektronickou formou. Mezi nejznámější patří SAMR model, který popisuje dokonce čtyři různé úrovně. Jinou cestu navrhuje rámec digitálních dovedností, v němž bychom mohli vycházet spíše z toho, které dovednosti rozvíjet, a tak se nechat vést dál.
Na druhou stranu není třeba základní aktivity zcela odmítat. Mezi digitální dovednosti učitele určitě patří i práce s prezentacemi a pracovními listy, které sdílejí žákům a kolegům. Podobně v elektronické učebnici přečtou ukázku. I takto pojatý způsob použití je přínosný, třeba jen tím, že nemusíme všechno tisknout (viz paperless classroom). [7] Stačí např. sdílet pracovní listy QR kódem, který si děti svými mobily načtou. Přesto používat LMS nebo cloud pouze jako úložiště pro dokumenty a digitální pracovní listy je omezením toho, čeho všeho můžeme dosáhnout. Chybou tedy není takto jednoduše technologie používat, chybou je limitovat používání pouze na tyto způsoby. [2] [3]
Když se objeví nová aplikace, která baví nás i děti, jsme všichni nadšení. Takový Kahoot je doslova hitem. Jenže jen naše zaujetí nemůže být tím správným důvodem pro uplatnění v hodině. Většina učitelů pomocí něj opakuje učivo, což je vynikající, ale opět se nepostupuje k dalším úrovním, jako je tvorba nebo sdílení. Samozřejmě existují i jiné způsoby – blind Kahoot pro pochopení látky nebo nechat žáky vytvořit Kahoot vlastní, což bylo i původním záměrem autorů aplikace. I tady jsem však narazila na to, že zadání „vytvořte Kahoot“ je málo. Je třeba např. společně s žáky vytvořit kritéria vhodných otázek, ale i nabídek odpovědí, možná i diskutovat nad cíli, kterých chceme otázkami dosáhnout. [4]
Z hlediska didaktiky také musíme mít na paměti zasazení aplikace do celku hodiny, popř. celého tématu (např. využít jednu aplikaci pro brainstorming nebo naopak jinou na formativní hodnocení), zaměření na různé dovednosti, ať už např. ty digitální (Jak podpoříme sdílení práce mezi žáky?), nebo sociální (Necháme je záměrně pracovat ve skupině? Jak si skupina rozdělí práci?). Nedávejme zkrátka moc technologiím nad celou hodinou, může se pak lehce stát, že celou hodinu strávíme nad vysvětlováním přihlašování místo učení. Zkrátka je potřeba vidět technologie pouze jako nástroj k něčemu dalšímu, např. prezentacemi můžeme vyprávět příběhy, v prostředí Google Suite se naučit sdílet svoji práci atd.
Jinou nevýhodnou stránkou našeho výběru softwaru a aplikací je to, že učitelé často volí z pochopitelných důvodů ty, které dobře znají. Tak může docházet k přehlížení aplikací vhodnějších nebo alternativních. Např. využívání jediného textového editoru může v budoucnu žáky svazovat. Někdy pomáhá nechat žáky volit, jakým způsobem chtějí úkol zpracovat, situaci ale ulehčí, když můžeme dvě až tři aplikace nabídnout. [4]
Možná někteří rodiče mají pocit, že role učitele je už nadbytečná. Dokonce často slyším i z úst kolegů, že si přece děti cokoli mohou najít na internetu samy. Je ale chybou si myslet, že s počítači na stolech už učitele nepotřebujeme. V čem tedy spočívá naše úloha? Jak je popsáno výše, každá aktivita by měla být nějakým způsobem zarámována. Nikdo z nás přece nepřichází do třídy pouze s příkazem, aby si žáci učivo sami vygooglovali nebo aby si jen procvičovali. Učitel dává práci s technologiemi do kontextu celé výuky, měl by vědět, co a jak procvičit, proč zvolil určitou aplikaci, které konkrétní digitální dovednosti dětí posiluje, popř. čím technologie obohacují jeho předmět. Je si vědom toho, že každý žák má jinou úroveň znalostí předmětu i digitálních dovedností, a umí je ve správný okamžik podpořit. Umí naplánovat práci tak, aby slabší procvičovali základy, ale pro silnější žáky bude zadání výzvou. Typickým příkladem může být, když část žáků opakuje látku, ale ta rychlejší část už tvoří pro tu první nové zadání práce. [5]
Právě proto také nesmíme předpokládat, že naše děti bude práce s technologiemi zcela automaticky bavit.
I tady ovšem narazíme na hranice, jestliže veškerou práci stanoví pouze učitel. Kdy, kde, jak jsou otázky určené především pro nás, ale časem by některou z nich mohli převzít žáci. Proč tedy vždy žádat děti o vypnutí mobilů na začátku hodiny? Zkusili jste jim místo toho položit otázku, jak by telefony naopak mohly jejich učení prospět? A dokážeme si představit, že by je pak třeba použili k řešení podobných problémů i v mimoškolním prostředí? [6] [4]
Strach z kolapsu wifi, z nastalých problémů s aplikacemi, ze ztrapnění před žáky, z nevhodného chování dětí… Když zkoušíme něco nového, přirozeně nás zachvátí panika, jestliže podobné situace nastanou. Jenže komplikovanější práce prostě předpokládá komplikovanější problémy. Pokud ale chceme učit na úrovni 21. století, měli bychom si svoje obavy přiznat, a naopak využít příležitosti. Vysvětlit dětem, že problém je součástí jakékoli práce, a pokusit se jej vyřešit, dokonce i s jejich pomocí. A naprosto s klidem se opřít o některé žáky jako o techniky, než poběžíme za tím školním.
Neměli bychom se obávat toho, že technologie ovládáme méně než žáci. Na nás je, abychom uměli učit, my víme, jak technologie použít s určitým cílem, a právě to oni neumějí, v tom spočívá naše hodnota a technologie vždy budou obsahovat slepá místa.
Jedním ze strachů, kterým se nejednou necháváme ovládat, je strach z toho, že se děti budou chovat nepatřičně. To nás vede k nadmíře varování a omezování. Zkrátka vidíme příliš „ale“ místo kladů. Samotné vymezení hranic je samozřejmě nutné vždy, jenže přemírou hrozeb děti získávají pocit, že technologie jsou primárně špatné.
Proto možná i kvůli našim obavám nejednou vytváříme něco, co ohradíme zdmi třídy, zavřeme do offline složek nebo na flash disky, přestože máme mimořádnou příležitost výsledky své práce ukázat ostatním školám a spolupracovat se světem. Stručně řečeno se necháváme svým strachem svazovat místo toho, abychom ho ovládali. [3] [6]
Jsem si jistá, že tento článek by mohl dál ve výčtu pokračovat, a troufám si říci, že všichni si odnášíme z výuky s technologiemi svůj soukromý aha moment. Měli bychom však mít na paměti, že i když je tu psáno především o nedostatcích, není třeba se vinit z chyb. Každý z nás prochází vývojem, v němž si pomalu uvědomujeme limity svého počínání, a potřebujeme proto čas na pochopení všech různorodých souvislostí, které se v hodině objevují. Právě z tohoto hlediska můžeme mít pocit, že se opakovaně ocitáme teprve na začátku.
*
Článek byl finančně podpořen a vytvořen v rámci spolupráce Spomocníka na kampani Gramotnosti.pro život – Učíme v souvislostech, kterou v rámci aktivit NÚV řeší systémový projekt OP VVV Podpora práce učitelů.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.