Časté problémové projevy nadaných dětí

O tom, co je to vůbec nadání, se mezi odborníky vede již dlouhou dobu diskuze, jejímž výsledkem jsou různé pokusy o definici, nikoli však shoda. Zvlášť ožehavým tématem je to, jak nadání (nezáleží jakého charakteru) u dítěte včas rozpoznat a také jak mu zajistit co nejkvalitnější péči a prostředí podnětné pro jeho rozvoj.

Na nadání můžeme nahlížet jako na „specifický soubor vloh, který je předpokladem k úspěšnému rozvíjení schopností; nejčastěji je pojem používán ve spojení s jedinci, kteří podávají nadprůměrný výkon v činnosti tělesné či duševní.“ [1] Speciálně pedagogický slovník ovšem citlivě rozlišuje pojmy nadání, nadané dítě a nadané chování; nadání chápáno jako dispozice k jistým druhům výkonu, nadané dítě je takové, které soustavně vykazuje významné výkony v nějaké hodnotné oblasti snažení, nadané chování je pak rozvinutí dispozice či potenciálu. [2] Být nadaný totiž neznamená „mít vyhráno“, v rozvíjení nadání sehrávají významnou roli takové faktory, jako je osobnost nadaného dítěte, rodinné prostředí dítěte, školní prostředí a v neposlední řadě také to, zda je jeho nadání vůbec (ideálně včas) identifikováno – pokud se tak stane, je třeba v rámci péče o nadané dítě najít způsob, jak vyjít vstříc jeho specifickým vzdělávacím potřebám, aby jeho nadání nepřišlo nazmar.

V rámci přístupu k nadaným dětem je třeba znát jejich specifika – specifika vývoje osobnosti, schopností a jejich vývoje. Jednou z charakteristik, kterou se nadané děti většinou vyznačují, je např. nerovnoměrný vývoj. Rodič i pedagog by se tedy měli snažit prohlubovat oblast, ve které dané dítě vyniká, dbát však i na rozvíjení dalších, neméně důležitých schopností a dovedností dítěte – jedině tak je podporován jeho komplexní rozvoj. [3]

Nadané dítě vyžaduje zvýšenou pozornost pedagoga už v mateřské škole, vyžaduje individuální přístup. Mimořádné nadané děti, jejichž nadání je rozpoznáno a rozvíjeno, tak při nástupu do školy umí mnohdy číst, psát i počítat. Výhodou nadaných žáků mladšího školního věku je, že se relativně snadno adaptují a využívají k řešení úkolů fantazii a představivost. S výukovými metodami se může ale občas rozcházet např. to, že velice často upřednostňují individuální práci před skupinovou, nebo to, že upřednostňují problémové úlohy před jednoduchými úlohami, které slouží k demonstraci látky ostatním žákům. Ve školním prostředí tak může dojít k mnohým potížím týkajících se projevů ve výuce (které v zařízeních předškolního typu nemusely být identifikovány), jejichž příčinou je velice často právě onen asynchronní vývoj, osobní charakteristiky nebo neadekvátní přístup ve výchovně-vzdělávacím procesu. Ráda bych se podrobněji zaměřila na nejčastější problémové projevy, se kterými se pedagog v rámci výuky nadaných žáků může setkat. [4]

Perfekcionismus

Není to pravidlem, ale nadaní žáci bývají často velice ctižádostiví a usilují o bezchybnost. Spokojení jsou tehdy, pokud splní sebou vytyčené cíle – nesrovnávají se jen s ostatními, ale především se ohlíží na to, zda dosáhli úspěšnosti, kterou si ustanovili. [4] Proto se může stát, že nejsou spokojení, i když jsou nejlepší (protože by byli spokojení např. až tehdy, pokud by byl jejich úkol/test bez chyby). Jelikož jsou k sobě také poměrně přísní, svým chybám často přisuzují neúměrně velký význam, což má negativní dopad na jejich sebevědomí (a při trvalém ovlivňování jejich sebevědomí tímto směrem si k sobě pěstují neadekvátní sebepojetí). Úkol často nedokončí, nejsou-li zcela spokojeni s jeho řešením – snaží se o dokonalé provedení práce. [3] Uvažují ve smyslu: „Není-li to na 100 %, radši ať to není vůbec.“

Na první pohled snaha, kterou by člověk ocenil, tak může nabývat negativních rysů. V kombinaci s jejich preferencí individuální práce mívají sklony sabotovat diskuzi ve skupinách, shazovat navrhovaná řešení svých spolužáků. Nebo např. neodevzdají test, protože nebyl bez chyby (a za takový test, který by byl někde archivován, by se styděli). Perfekcionismus nadaných žáků je tak třeba trochu usměrňovat – učit je tomu, že i když mají výtky k tomu, co dělá (nebo navrhuje) ten druhý, konstruktivní kritika je pro tým přínosnější než pouhé sabotování jiných návrhů. Učit je ocenit talent druhých a ukázat jim, jaké jsou výhody týmové spolupráce. Zároveň jim ukázat jinou optiku, jejímž prostřednictvím lze nahlížet na to dělání chyb – vidět v nich přínos pro budoucí práci, poučení, zkušenost. 

„Denní snění“

Jak už jsem uvedla, nadaní žáci často upřednostňují problematické úlohy. Při zadání úkolů (spadajících do oblasti jejich zájmu) v hodině jsou často napřed, úkoly jim připadají příliš snadné, nepodnětné – nudí se (zvlášť když musí čekat, až úkol dokončí i zbytek třídy). [4] Pokud se naopak přednášený obsah míjí s jejich oblastí zájmu, je velice těžké dosáhnout toho, aby poslouchali a vnímali prezentovanou látku – působí apaticky, a utíkají pak do svého světa snění. Jistě – každý má (nebo měl) svůj neoblíbený předmět, nadaný žák trpící nadměrným denním sněním ovšem není schopen přinutit se k udržení pozornosti, není-li dostatečně motivován nebo zapojován do výuky. Paradoxně tak nadaný žák může mít velice rychle špatné studijní výsledky (úměrně tomu, jak moc negativní postoj k předmětu zaujímá). Je třeba proto hledat způsoby, jak si získat jeho pozornost – není výjimkou, že povede-li se vám mu „zatraktivnit“ původně nenáviděný předmět, začne v něm dítě excelovat. Nesuďme proto předčasně, že žák líný, apatický… Berme jako výzvu to, že je naším cílem vzbudit zájem náročného posluchače.

Hyperaktivita

Hyperaktivita je stav člověka, který se vyznačuje zvýšenou aktivitou, impulzivností a vznětlivostí. Může se projevovat v oblasti motorické (neklidné sezení, manipulace s předměty, rytmické pohyby) a verbální (vykřikování, skákání do řeči) – velice často v obou oblastech současně. [4] Hyperaktivita sice může souviset s ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou), u nadaného žáka však často vzniká z toho důvodu, že je pro něj výuka nedostatečně podnětná, necítí se zapojeno, nudí se.

Pokud se tedy žák ve výuce projevuje vykřikováním, vyrušováním ostatních při práci, hraním si s různými předměty či hlučením, neoznačujme zjednodušeně jeho chování jako „zlobení“, které bychom následně „řešili“ vzkazy pro rodiče a okřikováním; ale zkusme více pátrat po příčinách těchto projevů. Pokud nás žák neustále překvapuje zvídavými dotazy, snažme se v rámci možností odpovědět (nebo odkázat na zajímavý zdroj informací). Pokud to je nad časový rámec hodiny, můžeme  mu např. zadat úkol, aby si doma připravil krátký zajímavý referát. Nadaní žáci mají totiž zároveň často potřebu své znalosti prezentovat před třídou, „poučovat“. S trochou trpělivosti se nám tak postupně podaří je usměrnit, aby dokázali více respektovat, když mluví někdo druhý (což bude zvyšovat fakt, budeme-li k nim více přistupovat jako ke komunikačním partnerům a budeme přístupni k diskuzi). Zajímavějším výkladem a znalostí informačních zdrojů je také můžeme snáze přesvědčit o tom, že jim, co se týče našich znalostí v daném oboru, máme co nabídnout a že náš zájem o předmět nekončí se zvoněním upozorňujícím na konec hodiny. O to více budou respektovat nás jako autoritu. Přistupujme tedy zodpovědně k tomu, abychom si doplňovali znalosti v našem oboru a měli přehled o novinkách v něm. Náš výklad se tak zcela jistě stane záživnějším, pestřejším a „hodným pozornosti“ nadaného hyperaktivního dítěte.

Častou překážkou, na kterou jako pedagogové narážíme, máme-li ve třídě nadaného žáka, je také to, že takový žák mívá silně individuální pracovní tempo – neuznává ohraničení 45 minut. Zároveň nás před třídou může překvapit dotazy, které nás zaskočí s ohledem na jeho věk (často spadající do oblasti politiky, sexuality, ekologie, náboženství), a znejistí nás v naší reakci (protože musíme zohledňovat to, že nás poslouchá zbytek třídy). Specifickou oblastí problému je sociální a emocionální chování nadaných žáků (a sociální kontakty, které navazují), které může rovněž vykazovat jisté odlišnosti (např. to, že velice často upřednostňují společnost starších dětí, mají jiné zájmy než vrstevníci apod.). [4]

Ale právě oblast jeho sociálních vztahů, která se nám může na první pohled jevit jen jako problémová, nám může výrazně pomoci v práci s nadaným žákem, který vykazuje některé z výše popsaných problémových projevů. Pokud se totiž budeme snažit, aby dítě lépe zapadlo mezi své vrstevníky, našlo s nimi společnou řeč, cítilo se ve svém třídním kolektivu spokojenější, získáme tak v jeho spolužácích „spojence“, kteří ho mnoho věcí (které patří spíš k „příručnímu balíku vědění o životě“) naučí za nás, čímž se možná nejvíce zasadíme o jeho komplexní vývoj a připravíme ho na život, kde se kontaktu s druhými nevyhne.

Literatura a použité zdroje

HARTL, P.; HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. 1. vyd. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-303-X.

HAVINGEROVÁ, Jana Marie. Vzděláváme nadané děti. Praha: Portál, 2000.

HAVINGEROVÁ, Jana Marie; KŘOVÁČKOVÁ, Blanka. Co bychom měli vědět o nadání. Gaudeamus, 2001.

Nejčastější problémy mimořádně nadaných dětí ve škole [online]. [cit. 2014-04-13]. Dostupné z: http://nadani.zshalkova.cz/index.php?obsah=char_4.