Budeme mít místo internetu splinternet?

My pamětníci si ještě vybavujeme, s jakým nadšením jsme se na počátku 90. let minulého století připojovali do sítě sítí. Zpočátku to byla sice jen akademická záležitost a nebyl to ještě přímo internet (EARN), i tak to ale byl úžasný pocit. Za totáče jsme si mohli nechat jen zdát o tom, že bychom mohli ve vteřině komunikovat a sdílet poznatky s kýmkoli na celém světě. Přibližně do konce 90. let to vypadalo, že sdílet budeme jen informace pravdivé a užitečné.

Teprve s komercionalizací internetu (1994) došlo k jeho masivnímu rozšíření do firem, domácností i škol (NetDay96). Na přelomu tisíciletí jsme měli pocit, že právě skutečnost, že se může spojit každý s každým, nakonec dovede svět ke vzájemnému porozumění. Ne přímo ke sjednocení názorů, ale k pochopení, že to, že někdo má jiný názor, není nic špatného. Mysleli jsme si, že vše vyřeší možnost názory porovnat a ověřit zdroje informací. Ještě v roce 2005 jsme vnímali svět jako plochý prostor (Plochá třída v placatém světě), v němž se nikdo nad druhé nevyvyšuje, protože všichni mají k sobě a ke všem zdrojům informací stejně blízko (meritokracie).

Jak už to tak bývá, všechny výdobytky lidstva mají i své stinné stránky. U internetu to začalo být zřejmé koncem 10. let 21. st. (Co má společného budoucnost webu se vzděláváním). Teoreticky ten vývoj popsala profesorka José van Dijck (Od kultury konektivity k platformním společnostem). Pojem „platformní společnost“ označuje komunitu uživatelů globálních sociálních sítí. V jejich rámci bohužel dochází místo sjednocování spíše k nárůstu konfrontace. Právě snaha vyprovokovat zájem prostřednictvím kontroverzních sdělení je motorem, který uživatele vede ke sledování velkého množství zpráv, z nichž mnohé jsou záměrně zkreslené, či přímo nepravdivé (Lži se po internetu šíří snadněji než pravda). A tak jsme svědky toho, jak se celá naše společnost rozkládá, někdo je přímo ochoten lžím věřit, jiný už nevěří ničemu (Paradox mediální výchovy podle Danah Boyd).

To je voda na mlýn nepřátel demokracie. Není proto divu, že jsou to právě tyto síly, které se snaží tento rozklad dále prohlubovat. Zneužívají jeden z hlavních principů demokracie, jímž je svoboda šíření slova. Přitom ovšem nutně musí tutéž svobodu ve svém vlastním teritoriu znemožnit. Je sice pravdou, že „stokrát opakovaná lež se stává pravdou“, ale to opakování nesmí být ničím narušováno.

Proto totalitní režimy stále častěji blokují globálně fungující platformy, jejichž obsah nemohou kontrolovat, a zřizují své vlastní, na nichž zavádějí cenzuru, identifikují uživatele a jejich prohřešky trestají (Když velký bratr dostane velká data). Ukazuje se však, že toto řešení může být za určitých okolností nedostatečné. Pořád existuje možnost, jak se seznámit se „zakázaným“ obsahem, i cesty umožňující bezpečnou (šifrovanou) komunikaci lidí, které nemohou totalitní režimy zabránit.

Vynořují se zprávy, že se Rusko chystá v důsledku války s Ukrajinou a sankcím přistoupit k úplnému oddělení své sítě od zbytku světa [1]. Představit si to lze jako stažení nové, tentokrát digitální „železné opony“, přes níž neproklouzne ani bit. Je to docela jiné opatření než pouhé blokování některých služeb.

Znamená zavedení vlastní správy sítě, tj. vlastních domén a identifikace IP adres počítačů – tedy v reálu znefunkčnění globální mezinárodní služby organizace ICANN, která funguje na principu dobrovolnosti a předpokladu, že mají všechny země světa zájem na datovém spojení. Pokud by k tomuto došlo, nebylo by možné žádné spojení ani sledování zdrojů, prohlížení webů, vyhledávání informací. Internet by se změnil na splinternet a návrat by byl velmi nesnadný, závislý na politické vůli představitelů moci.

Pro Rusko je to opatření v dané situaci celkem logické. Vede k němu snaha donutit občany vnímat válku na Ukrajině zcela odlišně od zbytku světa. Pokud by k tomu došlo, má navíc v prostředí našeho internetu mimo vlastní teritorium dlouhodobě budovanou pátou kolonu, která se bude i nadále snažit jeho zájmy v prostředí, kde existuje svoboda slova, podporovat. Směrem dovnitř (do Ruska) by pak nebylo možné sdílet zprávy, sledovat ruské internetové vysílání rozhlasu či televize, nebylo by možné ani nakupovat v ruských e-shopech.

To poslední dnes Rusko díky embargu asi moc netrápí, byl by to ale jistě velký problém pro druhou velmoc, která se snaží o něco podobného, a sice Čínu. Řekl bych, že u ní zatím díky obchodu podobný vývoj nehrozí. Bude tedy nucena i nadále zaměstnávat obrovské množství cenzorů a blokovat vše, co nemá pod kontrolou. Ani čínský postup však moc nadějí do budoucna nevzbuzuje. Snaha budovat vlastní služby je cílena na ovládnutí celého internetového prostoru jako celku. Zatím je to tak, že my v dosud svobodném světě si můžeme vybrat, zda v rámci internetových platforem podpoříme čínské „komunisty“ (TikTok, Wechat, Weibo, Toutiao, …), Zuckenberga (Meta, Facebook, Instagram, WhatsApp) či Muska (Twitter). Ty ruské možná už ne.

Literatura a použité zdroje

BALLARCHIVE, James. Russia is risking the creation of a “splinternet” [online]. 2022. [cit. 2022-12-09]. Dostupné z: https://www.technologyreview.com/2022/03/17/1047352/russia-splinternet-risk/.