Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Autoevaluace ve škole
1,0 (1 hodnocení)
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Článek podává návod, jak správně nastavit cíle školy tak, aby byly realizovatelné, a tím i kritéria autoevaluace.
Úvodem
Kvalita školy je v poslední době v oblasti vzdělávání velice často diskutovaným pojmem, zejména pak se zamýšlenou realizací kurikulárních materiálů. V tomto případě musíme rozvíjet koncept kvality poskytovaného vzdělávání a s tím související koncept autoevaluace, a tak pomoci odpovědět na otázku, jaká je úroveň sledované školy.
"Zákazník" (žák) obdrží vzdělávací služby, které více či méně odpovídají jeho očekávání. Tento přístup vyžaduje, aby škola neustále sledovala své vlastní způsoby dosahování stanovených cílů a usilovala o co nejlepší naplnění očekávání a potřeb svých žáků. Škola reflektuje požadavky a očekávání svých žáků, usiluje o zlepšení jejich výsledků. Očekávání "zákazníků" se často odlišují od požadavků poskytovatelů vzdělávací služby. Pokud spolupracují, definují požadavky, které naplňují jejich očekávání, pak dochází k zlepšování dosahovaných výsledků; ne všichni "zákazníci" mohou být uspokojeni, ale signifikantnímu počtu "zákazníků" by požadavky měly odpovídat jak v potřebách, tak i v očekáváních.
Autoevaluace ve škole je systematickým sbíráním, tříděním, vyhodnocováním a ohodnocováním dat podle určitých kritérií za účelem dalšího rozhodování. Autoevaluace by měla být:
Škola si vymezí oblasti, které v daném období bude hodnotit (minimálně ty, které jsou dány vyhláškou 15/2005, viz dále). Jsou to zpravidla ty oblasti, které jsou důležité pro další rozvoj školy. Souvisí obvykle s posláním a cíli školy. Škola tak demonstruje, že kvalita poskytovaného vzdělávání je pro ni důležitá a že pravidelně vyhodnocuje, jak bylo stanovených cílů dosaženo.
Ukazatele kvality (indikátory, kritéria) školy mohou volit samy, mohou být však také vytyčeny školskými úřady či jinými institucemi. Tato kritéria mohou být jak kvalitativní, tak i kvantitativní. Autoevaluační nástroje si škola rovněž volí sama. Měly by ovšem odpovídat hodnoceným položkám a vymezeným ukazatelům. Musí zajišťovat, že zjišťovaná data jsou dostatečně validní. Autoevaluační zpráva by měla být objektivní, postihovat zjištěné klady a nedostatky. Je základem příštího plánování a dalšího rozvoje školy. Škola se může rozvíjet jen tehdy, pozná-li své nedostatky a dokáže je včas napravit. Stejně tak je další rozvoj školy spojen s přednostmi školy, které dovede dále rozvíjet. Školu nemůže jako instituci rozvíjet žádná jiná instituce (školské orgány), ale škola sama musí mít eminentní zájem na dalším zvyšování své kvality.
Proč autoevaluovat
Existují dva hlavní důvody pro autoevaluaci:
Primárním účelem zodpovědnosti je zvyšování kvality vzdělávání. Autoevaluace prováděná školou se spíše realizuje, protože školy musejí poskytnout informace o svém výkonu z mnoha různých důvodů rodičům a veřejnosti, a to na určité úrovni. Školy jsou primárně zodpovědné za to, co dělají pro své žáky. Aby samy zjistily skutečné dopady, musí jim být primárním zdrojem informací vysvětlení žáků samotných, kvalita jejich práce a pokroky, kterých postupně dosáhli. Školy, které provádějí autoevaluaci, zodpovídají za svěřenou důvěru tím, že poskytují kvalitní záznamy, poskytují důkazy, že zvažované cíle jsou hodnotné, a informace o tom, jak jsou jakožto školy schopné svěřené důvěře vyhovět.
Dva snad nejdůležitější účely autoevaluace jsou určení, co a kdy se žáci učí, a stanovení kvality tohoto učení. Není možné vyučovat efektivně, není-li k dispozici trvalá zpětná vazba o tom, jak se žáci učí. Učitelé a školy jsou stále informovanější a kreativnější ve svém přístupu k autoevaluaci. Existuje mnoho vynalézavých a zajímavých přístupů, jak sledovat a monitorovat dosažené výsledky a zahrnout pohled účastníků. Ale zdá se, že se tato odbornost stále ještě příliš nesdílí. Je zde odhodlání učit se od těch dobrých, od těch nejlepších, od náročných i od novátorů.
Před každým vedením školy stojí závažný úkol: vytvořit klima, ve kterém bude personál nahlížet na autoevaluaci pozitivně. Toho lze snadněji dosáhnout tehdy, pokud byl s učiteli probrán celý plán autoevaluace a pokud měli možnost ovlivnit jak kritéria pro autoevaluaci, tak i dohodnuté způsoby použití nashromážděných informací.
Legislativa
Vlastní hodnocení školy se zavádí do škol v kontextu následujících právních dokumentů:
Vlastní hodnocení školy je:
Strukturu, pravidla a termíny stanoví MŠMT prostřednictvím výše uvedené vyhlášky 15/2005.
Paragraf 8 a 9 vymezuje:
1. Obsah vlastního hodnocení školy
Vlastní hodnocení školy je vždy zaměřeno na:
2. Oblasti vlastního hodnocení školy
Hlavní oblasti vlastního hodnocení školy jsou vždy:
3. Pravidla a termíny vlastního hodnocení školy
Paragraf 10 této Vyhlášky sděluje, že nabývá účinnosti dnem jejího vyhlášení (11. ledna 2005).
Podstata autoevaluace
Základním cílem autoevaluace je hodnocení výsledků výchovy a vzdělávání, kterých škola v určitém období dosáhla. Autoevaluace umožňuje autoregulaci školy a jejího systému vzdělávání zevnitř. Škola tak poznává své silné a slabé stránky. Využívá autoevaluace ke svému vlastnímu růstu, ke stálému zvyšování kvality poskytovaných vzdělávacích služeb. S využitím kritické sebereflexe škola zvyšuje kvalitu poskytovaného vzdělávání.
V mnoha zemích hraje autoevaluace důležitější roli než vnější evaluace, která může být realizována např. inspekcí. To ale znamená vybavit učitele dovedností hodnotit kvalitu poskytovaného vzdělávání. Lze jen souhlasit se Stollem a Finkem (1996), že skutečné zlepšení přichází zevnitř a že vhodně provedená autoevaluace je "nejvyšší demonstrací skládání účtů sobě sama" 1.
Autoevaluace by měla být prováděna se souhlasem učitelského sboru a v atmosféře, kdy učitelé na autoevaluaci pohlíží pozitivně. Proto je zapotřebí konzultovat s učiteli kritéria (ukazatele), plán a metody sběru dat. Škola tak zajišťuje, že získaná data budou použita k dalšímu rozvoji školy a učitelé se nebudou cítit ohroženi autoevaluací. Stejně tak i oblasti autoevaluace by měly být předem stanoveny.
Cíl je záměr, kterého chceme v jistém časovém intervalu dosáhnout. Cíl musí být jasně a stručně formulován, specifikován. Stanovený cíl musí být také měřitelný. Tímto zajišťujeme, že cíle bylo skutečně dosaženo. Se stanovenými cíli by měli všichni zúčastnění souhlasit. Cíle musí být dosažitelné, to znamená reálně stanovené. Musí odpovídat skutečnosti a možnostem. Je také důležité stanovit časový interval, ve kterém má být stanovených cílů dosaženo. Nemůže být úspěšná autoevaluace cílů, které jsou nejasně a velmi obecně stanoveny, a ti, co je mají realizovat, nevědí, co se od nich očekává a nebo nejsou přesvědčeni o účelnosti těchto cílů. K dosažení stanovených cílů vede strategie, která indikuje jak, kým a kdy má být cíle dosaženo.
Kritéria jsou signály úspěchu, kterých je použito, abychom určili, zda cíle bylo dosaženo. Opět se v tomto pojmu projevuje nejednotnost terminologická. V nejrůznějších dokumentech, produkovaných našimi institucemi (MŠMT, ČŠI, CERMAT, ÚIV, VÚP), je pro tento pojem používáno rovněž výrazů indikátor či ukazatel kvality. V dalším textu budeme pro tento pojem využívat převážně výrazu ukazatel kvality.
Ukazatel kvality:
Autoevaluační nástroje jsou nástroje, které specifikují:
Tuto zprávu lze považovat za reflexi vývoje, který byl učiněn v určitém stanoveném časovém intervalu. Tato zpráva umožňuje diskusi, zda stanovených cílů bylo dosaženo a s jakými výsledky. Poukazuje i na ty cíle, kterých nebylo dosaženo, a sděluje, proč jich nebylo dosaženo. Dává příležitosti pro konstruktivní analýzu obtíží a formuluje strategii pro budoucí aktivity. Umožňuje tedy i pohled dopředu, umožňuje další plánování.
Základními rysy autoevaluační zprávy jsou:
Tento cyklus lze znázornit následujícími schématy:
Učitelé jsou přirození evaluátoři. Povaha a složitost učitelského povolání způsobuje, že učitelé jsou každodenně zapojeni do autoevaluačních aktivit, přezkoumávání vlastní práce a práce žáků a do změn jejich praktik. Pro povolání učitele, stejně jako pro mnoho jiných, je provádění kritické a systematické reflexe jádrem skutečné profesionality. Je to základ pro individuální i kolektivní profesní rozvoj. Autoevaluace není nic nového a neměla by být vnímána jako dodatečná zátěž.
1 Stoll, L. - Fink, F.: Changing our Schools. London, 1996, s. 169.
FISCHER, W. A.; SCHRATZ, M. Vedení a rozvoj školy. Brno, 1997.
KYRIACOU, Ch. Klíčové dovednosti učitele. Praha, 1996.
NEZVALOVÁ, D. Kvalita a její řízení ve škole. Učitelské listy č. 2, roč. 9, s. 6 - 8.
NEZVALOVÁ, D. Pedagogická evaluace ve škole. Učitelské listy č. 4, 2001 - 2002, Příloha pro ředitele. s. I - IV.
NEZVALOVÁ, D. Pedagogická evaluace ve škole. In: Eger, L.: Komunikace školy s veřejností. Plzeň, 2001.
POL, M. Plánování rozvoje školy s použitím specifického systému posuzování práce školy. Brno, 2001.
PRŮCHA, J.; WALTEROVÁ, E.; MAREŠ, J. Pedagogický slovník. Praha, 1995.
PRŮCHA, J. Pedagogická evaluace. Brno, 1996.
ROUPEC, P. Vedení školy. Autoevaluace. Praha, 1997.
RÝDL, K. Sebehodnocení školy. Praha, 1997.
STOLL, L.; FINK, D. Changing our schools. London, 1996.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.