Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Základní školy se v současné době čím dál častěji dostávají do situací, kdy musí pro žáky se specifickými vzdělávacími potřebami zajistit do třídy asistenta pedagoga. Ne vždy však získají asistenta na potřebný počet hodin nebo dostatečné množství financí. Zároveň je asistent pro řadu pedagogů novinkou a oni nevědí, jak nastavit spolupráci či jak si poradit, když asistent onemocní.
Obrátili jsme se na paní ředitelku Jitku Topičovou ze Základní školy a mateřské školy regionu Karlovarský venkov, jež má velké zkušenosti se začleňováním dětí se zdravotním postižením a se zajišťováním asistentů pedagoga tak, aby pokryli vzdělávací potřeby svých žáků. Škola, která má v současné době 58 dětí se specifickými vzdělávacími potřebami, může být inspirací či příkladem, jak lze v podobně obtížných situacích postupovat. Kromě zajištění asistentů jsme se dozvěděli mnohé o tom, jak taková inkluzivní škola v Karlovarském kraji funguje.
Paní ředitelko, jaké jsou Vaše zkušenosti se zajištěním finančních zdrojů na asistenty pedagoga? Získáváte finanční prostředky z krajských normativů nebo i z krajských rezerv?
Naše zkušenosti se zajištěním finančních zdrojů na asistenty pedagoga jsou celkem dobré, protože Karlovarský kraj v tomto ohledu vychází školám vstříc. Ve škole máme asistenty již téměř 6 let a nyní jich máme 8. Asistenti jsou částečně financováni z prostředků krajských normativů, tzn. že my uvádíme počet žáků se specifickými vzdělávacími potřebami a v tabulce krajských normativů máme uvedeno navýšení financí na tyto žáky. Částka však nepokryje veškeré náklady na asistenty, a tam pak krajský úřad přispívá ze své rezervy. Nevýhodou je, že financování závisí na tom, jak velkou rezervu krajský úřad má. Vzniká tím pro všechny školy nejistota. Hlavním důvodem je, že je tato oblast ze strany MŠMT výrazně podfinancovaná. Navíc systém přidělování financí se kraj od kraje liší.
Pokud prostředky z krajského úřadu nepokryjí celý plat asistentů pedagoga, jaký je další postup?
Pak musím buď asistenci danému žákovi snížit, nebo zajistím finanční prostředky z vlastního rozpočtu a mzdu doplatím. Rozhodně se neobracím na rodiče a nežádáme je o to, aby plat asistentovi hradili. Jednak se domnívám, že to není v souladu se zákonem, jednak ani nevím, jak by se to účetně ošetřilo.
Co byste doporučila školám? Kam se mohou obracet, když již vypršel termín žádosti o asistenta pedagoga na krajském úřadě? Například v případě, že žák nastoupí v průběhu školního roku?
Krajský úřad obvykle avizuje, do kdy je možné podávat žádosti. Mohu mluvit jen o vlastní zkušenosti z našeho kraje. Když žák nastoupí uprostřed školního roku a má nárok na asistenta, tak dáme vědět krajskému úřadu a oni nám v nejbližším období finance zapracují. Nejjednodušší situace je taková, když úřad přesune finance ze školy, ze které žák přechází na naši školu – peníze jdou za žákem. Nevím, zda se jedná o běžný postup i v jiných krajích. Domnívám se, že ohledně žádostí o financování je také důležité, jak je ze strany školy nastavená komunikace s úřadem.
Jak řešíte situaci, kdy asistent pedagoga onemocní? Zkušenosti některých rodičů jsou takové, že školy navrhují, aby si dítě nechali doma.
Naše škola se snaží rozvíjet děti hlavně po sociální a emoční stránce. Vedeme je k tomu, aby byly schopné si vzájemně pomoci. Učitel je tedy schopen (do určité míry a na určitý čas) výuku zorganizovat tak, aby asistenta nepotřeboval.
Ve třídách na základní škole s tímto problém nemáme. Horší situace nastává v mateřské škole, protože momentálně máme chlapce s těžším kombinovaným postižením. Ve třídě je asistent pedagoga, který funguje i jako osobní asistent. Za takové asistenty se obtížně hledá náhrada, protože nelze přijmout jen tak někoho. Řešíme to tedy tak, že jsou ve třídě společně dvě paní učitelky. Nebo hledáme pomoc mezi rodiči, protože čas od času nám maminky samy nabízí výpomoc. Pak je nutné s nimi sepsat alespoň čestné prohlášení, že přebírají zodpovědnost za svěřené dítě.
Zkušenosti rodičů jsou i takové, že jim ve škole nebo školce řeknou, že tam jejich dítě vezmou třeba jen na 4 hodiny, protože asistenta mají ve třídě jenom na dopoledne. Pokud rodiče chtějí, aby tam dítě bylo celý den, musí asistenta doplatit. Je v takovém případě požadavek oprávněný? Jak byste tuto situaci řešila Vy?
My jsme se do podobného problému dostali se školní družinou, protože jsme měli holčičku s kombinovaným postižením – měla mentální postižení, špatně viděla a špatně se pohybovala. Problém byl v tom, že jsme dostali asistenci pouze na výuku a už jsme ji nezískali na školní družinu, protože tam asistent nemůže být financovaný z krajských peněz. Byl to problém, protože jsem musela hledat rezervy ve vlastním rozpočtu. Pokud bych peníze nenašla, byli by postiženi rodiče, protože by si dceru museli vyzvedávat hned po vyučování, což pro ně znamená zkrácenou pracovní dobu. Holčička by byla diskriminovaná, protože by se nemohla účastnit zajímavých aktivit, nemohla by navazovat kontakty s ostatními dětmi mimo třídu. Jedná se o aktivitu, kterou platíme sami, nikdo nám ji nehradí. Na tyto situace se v legislativě, v dotacích nepamatuje.
Jaká jiná podpůrná opatření, než je asistent pedagoga, využíváte pro děti se znevýhodněním? Je podle Vašeho názoru asistent vždy nutný? Občas to totiž vypadá, jako by asistent pedagoga byl pro tyto děti jakousi vstupenkou do školy.
Ve škole to máme nastavené tak, že nabízíme dětem podporu v podobě asistencí, doučování a kroužků. Zároveň vedeme děti ke spolupráci, aby uměly pomoc poskytnout, ale uměly si o ni také říci. Podporu nabízíme, ale zároveň ji dětem nevnucujeme. Je na nich, zda ji využijí. Je to tak, že některé děti samy nechtějí, aby jim byla snižována laťka a podporu nebo pomoc nechtějí automaticky přijímat.
Měli jsme dívku s dětskou mozkovou obrnou, která byla osvobozená z tělocviku, ale stejně chtěla na cvičení s ostatními dětmi chodit. Říkala: „Nechte mě to zkusit.“ Je to vedení k vlastní odpovědnosti a k určování míry podpory, kterou potřebují.
Zda je asistent pedagoga vždy nutný? Odpovím Vám tak, že my hodně pracujeme s komunitou třídy. Dbáme na to, aby schopnější žák například seděl v lavici s žákem, který je v některých předmětech slabší. Chceme, aby si děti vzájemně vysvětlovaly látku, protože tím se samy hodně učí. Jednak pomohou slabšímu žákovi, jednak si vyzkouší, jaké to je, předávat někomu své znalosti. Tím si podle Bloomovy taxonomie osvojují vyšší stupeň dovedností, navíc mají takto příležitost k jejímu procvičování. V běžné výuce se takových situací vyskytuje velmi málo.
Častým problémem je fakt, že školy dětem se znevýhodněním navrhují opakování ročníku nebo vyloučení ze školy. Jak postupujete v případech, kdy dítě se znevýhodněním v ročníku neprospívá (např. má špatně nastavené IVP), schvalujete opakování ročníku?
Považujeme se za inkluzivní školu a máme hodně individuální přístup k osobnosti dítěte. Snažíme se umožnit individuální rozvoj každého a zároveň učit děti fungovat jako tým. Podobné situace máme ošetřené systémem hodnocení. Známka na vysvědčení zahrnuje 3 položky: 1) znalosti a studijní dovednosti, 2) aktivní práci a odpovědnost, 3) postoje žáka a chování ve výuce. U nás se nemůže stát, že jedničkář, který nabourává výuku, bude mít na vysvědčení samé jedničky. Proto i dítě, které má zájem, snaží se, a přitom u něj znalosti nejsou kdovíjaké, tak snaha a pracovitost se do jeho výsledné známky započítávají, i jeho oceňujeme. Takové děti nám nepropadají. Náš způsob hodnocení je založený na klíčových kompetencích uváděných v RVP ZV.
Má na rozvoj vztahů mezi žáky Vaší školy vliv i přítomnost děti, které mají nějaké znevýhodnění? Ve smyslu pozitivního klimatu školy?
Ano, nepochybně. Ve škole to vlastně máme nastaveno tak, že výkon nevypovídá o kvalitě člověka. Někdo třeba nemá příliš dobré známky, ale ukáže se jako dobrý tmelič třídy. Děti se tak učí, že každý má svojí hodnotu a není to o tom, jestli má jedničky nebo pětky. Bohužel v naší republice nejsou emoční a sociální dovednosti vnímány jako něco, co by bylo pro život důležité.
Uvedu příklad svého syna, který je nadaný na matematiku a přírodní vědy a je hodně orientován na výkon. Chodil do třídy s nevidomou holčičkou a nebyl schopný ji akceptovat. Třídní učitelka s ním řešila jeho chování a on jí řekl: „Ale já ji nepotřebuji.“ Tenkrát chtěl jít z pátého ročníku na gymnázium a já jsem mu řekla, že s jeho přístupem k okolí ho na výkonovou školu nedám. To, že setrval na škole i na druhém stupni, bylo pro něj důležité, postupně se naučil dívku i slabší žáky přijímat. Po sociální stránce se mnohému naučil a dnes naštěstí nemá pohled na svět tak zúžený.
Článek vznikl pro www.INKLUZE.cz – portál o vzdělávání dětí se zdravotním znevýhodněním v běžných školách, který provozuje obecně prospěšná společnost Rytmus. www.rytmus.org, www.inkluze.cz
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.
