I když se hybridní (kombinovaná) forma výuky jeví v současné koronavirové době jako nejvhodnější, přesto stojí za to položit si otázku, proč má smysl učit hybridně. Tento článek přináší hned 10 důvodů.
Autor: freepik.com
V červnu tohoto roku, kdy se do škol vrátili někteří studenti, se učitelé poprvé dostali do situace, kdy museli řešit souběh distanční a prezenční výuky. Často to dopadlo tak, že dopoledne učili ve škole, odpoledne pak online.
Během podzimu by se v případě onemocnění či karantény žáků mohli dostat do podobné či dokonce složitější situace.
Pokud bude v dané třídě přítomna jen část žáků, budou učit tuto skupinu prezenčně a poté tu druhou distančně? Nebo budou streamovat či nahrávat prezenční výuku a následně ji sdílet nepřítomným žákům? Nebo začnou nepřítomným žákům zasílat pokyny zvlášť? [1]
Dříve nebo později nám dojde, že provozovat vedle sebe prezenční a distanční formu je nejen poměrně náročné, ale také neefektivní, a že nejlepším způsobem bude zavést hybridní model vzdělávání.
Hybridní model vzdělávání, kdy v rámci jedné či více výuk kombinujeme prezenční i distanční přístupy, má oproti pouhému překlápění prezenční formy do té distanční a zpět několik výhod. Lze je shrnout do 5 oblastí (charakteristik), ze kterých následně vychází 10 důvodů pro volbu hybridního (kombinovaného) přístupu. [2]
1. Pomůžeme žákům i učitelům, co z jakýhkoliv důvodů nemohou do školy, zůstat nadále aktivně účastni ve výuce.
Žáci se mohou zapojit synchronně (videohovorem do prezenční či distanční výuky) či asynchronně (pomocí LMS). Neztrácí kontinuitu ve výuce a vždy najdou vše na jednom, stejném místě. Nepřítomní učitelé pak mohou pomocí tohoto LMS prostředí vést svou výuku (asynchronně, případně synchronně) i nadále.
2) Možnost personalizace a variability
2. Nabídneme personalizovaný přístup ve formě i obsahu.
Žáci se tak mohou rozhodnout, co chtějí studovat (různé úrovně obsahu), kde to chtějí nebo mohou studovat (škola, domov), jak to chtějí a mohou studovat (vybrané nástroje a dostupné technologické vybavení) a v neposlední řadě s kým to chtějí studovat (učitelé školy, jiní učitelé, MOOC, YouTube, Khanova škola aj.).
3. Posuneme formální vzdělávání k neformálnímu a informálnímu.
Správným rozložením těchto tří složek (např. formální v prezenční výuce, neformální a informální v distanční výuce) můžeme docílit redukci vybraného obsahu na úkor rozvoje znalostí, dovedností a schopností. [3]
4. Zapojíme více učitelů.
Tam, kde nemohou učitelé vést prezenční či distanční výuku např. tandemově, by jeden mohl zastřešit tu prezenční a druhý distanční (např. zaměřenou projektově či jako doplněk nebo alternativa k prezenční). Jeden učitel tak současně figuruje ve více výukách a v různých rolích.
5. Vytvoříme prostor pro projektový přístup.
Právě projektová výuka je skvělým zprostředkovatelem propojení prezenčního a distančního modelu (viz Částečná a výběrová online výuka).
3) Podpora digitální gramotnosti a klíčových kompetencí
6. Rozšíříme digitální gramotnost žáků.
Žáci se musí naučit efektivně používat technologie nejen v distanční, ale též v prezenční výuce a pro vlastní vzdělávání.
7. Podpoříme klíčové kompetence žáků.
V souvislosti s výše uvedenými body pak zejména k učení, k řešení problémů; sociální a personální kompetence. [4]
4) Získání nezávislost a srovnání
8. Přestaneme být vázáni výhradně na prezenční výuku.
Správným nastavením online prostředí dle naší výuky a jeho provázáním s dalšími nástroji v rámci školního vzdělávacího prostředí bude úplně jedno, který den probíhá výuka prezenčně a který distančně.
9. Poznáme výhody a limity prezenční i distanční výuky.
Jsou obdobné jako u online synchronní a asynchronní výuky. A jsou do značné míry individuální. Až po jejich rozpoznání můžete dojít k nejvhodnějšímu nastavení hybridní výuky pro svou vlastní výuku.
5) Příležitost k osobnímu rozvoji
10. Sami se naučíme něco nového.
A to platí jak pro učitele, tak pro žáky. A bezesporu též pro vedení školy.
V hybridní formě vzdělávání se prezenční a distanční modely vzájemně doplňují. A právě tato komplementarita je asi nejvýstižnější charakteristikou uvedeného přístupu.
Nakonec je tedy úplně jedno, který model zrovna používáme, protože to na výsledek vzdělávání nemá až takový vliv. To, co na něj vliv má, je, jak dokážeme oba přístupy (prezenční a distanční) mezi sebou propojit, abychom získali tu nejlepší možnou kombinaci pro náš záměr a cíl.
A ještě jedna důležitá věc. Hybridní přístup je konečně potřeba začít brát jako standardní model vzdělávání (nikoliv pouze alternativu k tomu prezenčnímu), a už vůbec ne jen jako krizové řešení, např. při koronaviru.
