Nová příručka ke studiu didaktiky dějepisu

V roce 2008 vydala Filozofická fakulta Ostravské univerzity Příručku ke studiu didaktiky dějepisu autorek D. Labischové a B. Gracové.[1] Ačkoli je určena především studentkám a studentům připravujícím se na pedagogickou dráhu vyučujících dějepisu, může dobře posloužit i učitelům usilujícím o modernizaci vlastní výuky.

Poslední ucelené dílo věnované didaktice dějepisu vzniklo z pera prof. V. Čapka koncem 80. let a je výrazně poznamenáno marxistickým pojetím dějin a celkovým duchem tehdejší doby. Pro potřeby současné dějepisné výuky je málo použitelné. Mezeru se snažily vyplnit publikace vydávané Asociací učitelů dějepisu ČR (ASUD)[2]. Ty se pokoušely hledat odpovědi na palčivé otázky především praktické výuky, ať už podněty z dějin didaktiky dějepisu nebo za přispění učitelské a odborné veřejnosti. Pro potřeby studentů pak vznikaly na jednotlivých fakultách připravujících učitele dějepisu drobnější práce, které měly usnadnit přípravu studentů ke zkouškám z didaktiky dějepisu.[3] Ucelenější dílo však nevzniklo. Příručka obou autorek tak významně vyplňuje mezeru v literatuře didaktiky dějepisu.

Její obsah je rozdělen do 40 krátkých kapitol a je funkčně doplněn 21 přílohami. Učitel dějepisu v praxi jistě přistoupí k četbě příručky výběrově a soustředí se na kapitoly, které obsahují nové pohledy na dějepisné vyučování a inspirativní inovativní metody. Jistě ho zaujmou kapitoly o současných trendech v dějepisném vyučování, výuce dějepisu v zahraničí a o současných cílech dějepisné výuky, které mu pomohou zorientovat se v dnešním pojetí školního dějepisu. Pojednání o dějepisném kurikulu a obsahu dějepisného vyučování mu usnadní pochopení uspořádání učiva a jeho výběr. Kapitoly o učebnicích dějepisu pomohou lépe pochopit charakter dějepisných učebnic i jejich hodnocení, které následně využije při výběru učebnic pro vlastní vyučování.

Pro učitele zvlášť zajímavá je část věnovaná formám a konkrétním metodám dějepisného vyučování. Tomu je věnována podstatná část příručky (18 kapitol). Učitel zde najde konkrétní náměty pro práci s písemným materiálem (písemnými prameny i literaturou odbornou, populárně naučnou, memoárovou, literaturou faktu atd.), s hmotnými trojrozměrnými prameny, jejichž využití v dějepisném vyučování bylo u nás dosud málo frekventované, s ústními prameny (oral history), s médii vizuálními (fotografie, historická karikatura, plakát, komiks), grafickými (mapa, časová osa, statistický kartograf) i auditivními a audiovizuálními (hudba, píseň, televize, film). Nechybějí ani náměty na využití moderních technologií ve výuce dějepisu, jako je např. CD-ROM či internet, včetně upozornění na úskalí, která využívání těchto technologií s sebou nese. V části věnované vyučovacím formám je vedle tradičních forem (individuální, skupinové, hromadné vyučování) zvlášť zdůrazněno projektové vyučování a jeho význam pro rozvíjení interdisciplinárních vazeb.