Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Faktory ovlivňující rozvoj studia médií a jejich fungování a působení; média jako sociální a kulturní jev; myšlenkové směry a koncepce -osobnosti; mediální teorie
Tento text je součástí programu Mediální studia.
Význam mediální komunikace a zájem o některé její charakteristické rysy vede zvláště v druhé polovině 20. století k prudkému rozvoji studia médií a jejich fungování a působení. Předmostí pro rozvoj mediálních studií vybudoval zájem rozličných disciplín (zvláště sociologie a sociální psychologie, ale také historie, lingvistiky a později antropologie) o média jako sociální a kulturní jev. Za první "teorii" pokoušející se uchopit masová média a jejich působení ve společnosti bývá považována teorie masové komunikace (spojovaná především se jménem sociologa Paula Felixe Lazarsfelda).
Podstatnou roli v tomto zájmu o média sehrává právě koncepce masy a masové komunikace. Jakkoliv zaznamenáváme v 90. letech 20. století postupný odklon od pojmu masová komunikace, právě zájem o takto pojatou interpretaci mediální komunikace - tedy "masovou" ve své podstatě - se stal základem moderního studia médií a vedl k chápání médií jako svérázného kulturního projevu postižitelného dobovým kontextem a interpretovatelného v rámci specifického výkladu společnosti.
Na studiu médií a jejich role ve společnosti se v prvé řadě podílí zájem o politickou komunikaci, proto se v mediálních studiích tak často vyskytují obory opírající se převážně metodologicky o (neo)marxistickou tradici. Ty soustřeďují svůj zájem na vztah mezi uspořádáním společnosti a médii a tematizují úlohu médií v posilování prosazené distribuce moci. Od frankfurtské školy, která vnímala roli médií především kriticky, přes koncept hegemonie (inspirovaný Gramscim) a kulturální studia představovaná především birminghamskou školou (Raymondem Williamsem a Stuartem Hallem s jeho koncepcí kódování a dekódování mediálních sdělení a preferovaného čtení čitelného z podoby sdělení) až po zkoumání předpojatosti médií (media bias) a propagandy, jak je praktikuje Noam Chomsky a jak je provozovala Glasgow University Media Group, představuje tento směr soustředěný pokus odhalit podíl médií na rozdělení moci ve společnosti a na stabilizaci tohoto rozdělení.
Svébytný směr představuje Habermasova koncepce transformace veřejné sféry ve sféru pseudoveřejnou. Habermas v zásadě rozpracovává představu, že původní veřejný prostor mezi prostorem státní moci a soukromého života, kde se občané mohli stýkat a dohadovat o věcech společného zájmu, ovládla masová média, vtlačila občany do role pouhých pozorovatelů, veřejný prostor ovládla, a tím změnila v pseudoveřejný. Habermas tento výklad opírá o skutečnost, že masová média jako moderní výrobní kapitalistické podniky zaměřené na tvorbu zisku se v období zvětšujících se korporací a zřetelného sklonu k vytváření oligopolů dokážou dohodnout s představiteli politické moci lépe než zastupovat zájem veřejnosti.
Svérázný směr ve studiu médií představuje zájem o společenský rozměr technologie mediální komunikace a podíl technických možností na její podobě. Od představitelů torontské školy H. A. Innise a Marshalla McLuhana po Jacka Goodyho a Johna B. Thompsona se odvíjí tradice zájmu o média jako sociální jev, jehož technologická podstata sama o sobě má výpovědní hodnotu (bez ohledu na to, jaké obsahy jsou médiem nabízeny). Podobně významný je i přínos sémiotiky Rolanda Barthese a jeho pokračovatelů, kteří akcentovali roli médií v procesu symbolické výměny (včetně Umberta Eca, jenž si zvolil sémiotiku za nástroj kulturálně podloženého hodnocení mediovaných sdělení).
Zmíněné myšlenkové směry - a mnoho dalších - jsou jen dokladem nutnosti nahlížet na média jako na komplexní sociální jev a hledat obecnější rámec fungování médií, který by mohl být základem "mediální teorie". Nabídnuté směry uvažování o médiích mohou sloužit jako doklad toho, že mediální teorie má svoje paradigmata, která může kriticky rozpracovávat. Současný masivní rozvoj nových technologií a rychlý nástup globalizace mediálních struktur a mediálních kultur jen podtrhuje naléhavost práce na takové teorii - a současně naléhavost práce na její aplikaci, a to především v oblasti mediální gramotnosti, tedy propracování souboru postulátů a axiomaticky pojímaných poznatků, které budou mít charakter uceleného souboru prověřených zjištění.
Česká společnost byla - alespoň v meziválečném období - v tomto směru sociálněvědního uvažování jednoznačně na výši doby. Sociologové Arnošt Bláha, Emanuel Chalupný a zvláště autorský kruh časopisu Duch novin vedeného Oskarem Butterem a vycházejícího na přelomu 20. a 30. let a pedagogové působící na Vyšší škole politických nauk - což byli často tytéž osobnosti - se hlasitě zasazovali o rozvoj studia médií a o ustavení samostatného oboru, jenž by se sociálnímu rozměru existence a fungování médií soustavně věnoval (v dobových návrzích se ponejvíce pro nově vznikající obor vyskytovalo označení novinověda, akcentující především aktuálně politický význam médií). Mnohé v tomto směru vykonaly práce takových osobností, jako byli Karel Hoch, Alfred Fuchs, Jaroslav Koudelka či historik Josef Volf.
Slibný vývoj v českém prostředí bohužel utlumila desetiletí druhé poloviny 20. století, jež obecně rozvoji sociálních věd nepřála a zájem o fungování médií ve společnosti si usurpovala a karikovala v podobě tzv. teorie žurnalistiky. Autoritářský režim založený na monopolizaci moci jednou politickou stranou chápal média jako účinný nástroj prosazování vlastních představ a hodnot a soustřeďoval jejich studium především na zkoumání cest ke zvýšení jejich efektivity. Zvláštní význam přitom přisuzoval žurnalistice (odtud také ponejvíce pravděpodobně pramení současné neopodstatněné a neodůvodnitelné asociování ustavujících se mediálních studií s přípravou budoucích novinářů, které je metodologicky těžko obhajitelné). Mediální problematika v té době nemá vlastní oborové zázemí a dostává se spíše nahodile do zorného pole jiných disciplín. Jisté oživení představuje druhá polovina 60. let 20. století, kdy se řada vědců (Vladimír Lamser, Jaromír Janoušek) pokouší rozvíjet koncept sociální komunikace a v jeho rámci i propracovat teoretické uchopení veřejné, resp. masové komunikace.
Ve světě se mezitím postupně osamostatňuje sociálněvědní disciplína, která si média a komunikační procesy s nimi spojené bere za předmět svého zájmu, jak bylo naznačeno výše. Emancipační proces studia médií vyčleňuje tento mladý obor ponejvíce z rámce sociologických bádání a postupem času si formuluje vlastní metodologická východiska. Na rozdílném metodologickém půdorysu (sociologickém, politologickém, historickém, lingvistickém či uměnovědném) se ustavují různé směry studia soustřeďující se na studium mediální produkce, institucionálního vývoje médií, mediovaných sdělení, utváření publik či možných účinků médií.
Studium médií přinášelo a přináší nejen pozoruhodné hypotézy o předpokládaných účincích médií na nejrůznějších úrovních od vlivu na jednotlivce po vlivy na celou společnost, ale nabízí i některá prokazatelná zjištění - například pokud jde o faktory ovlivňující podobu mediovaných sdělení. Sdělení, jež jsou médii nabízena (ať se jedná o zpravodajství nebo o televizní seriál), jsou výsledkem zažitých výrobních postupů, které vyžadují určitou odbornou průpravu a vstupují do prostředí, jež s nimi spojuje určité očekávání. Mají velmi nestejnorodý charakter.
Arnošt Inocenc Bláha (1879 - 1960), český sociolog, filozof, etik a pedagog. Vystudoval kat. teologii, moderní filologii, filozofii a sociologii. Profesor sociologie Masarykovy univerzity v Brně. Zabýval se reflexí teorie vědy o novinách, sociologickou analýzou novinářství ve společnosti. Patřil k prvním pedagogům vykládajícím vědu o novinách na vysokoškolské úrovni a k zakladatelům tohoto oboru u nás. Dílo: Město. Sociologická studie (1914), K psychologii doby (1922), Sociologie sedláka a dělníka (1925), Sociologie inteligence (1937), Sociologie (1947, 1968). | |
Emanuel Chalupný (1879 - 1958), sociolog a filozof. Vystudoval práva a filozofii, profesor sociologie Masarykovy univerzity v Brně a Svobodné školy politických nauk v Praze. Soustředil se na psychologicko-sociální analýzu novinářů, ukázkově v monografii o Karlu Havlíčkovi. Dílo: Havlíček (1908), Sociologie I - V (1916 - 1935), Národní filosofie česká I, II (1935, 1938). | |
Karel Hoch (1884 - 1962), novinář, historik, knihovník a publicista, od r. 1928 profesor Svobodné školy politických nauk v Praze. Průkopník vědy o novinách a novinářství v Československu. Dílo: Noviny (1913), Dějiny českého novinářství od 1860 (1933), Čechy na prahu moderního hospodářství (1936). | |
Arne Laurin, vl. jm. Arnošt Lustig (1889 - 1945), jeden z nejvýznamnějších novinářů a organizátorů novinářského života Československé republiky 1918 - 1938. V letech 1919 - 1921 redaktor deníku Tribuna, 1921 - 1938 šéfredaktor německy psaného listu Prager Presse propagujícího Československo mezi cizojazyčným publikem. V roce 1938 emigroval do USA, kde před koncem války zemřel. Zasloužil se o vybudování velkolepého informačního zdroje pro studium novin a novinářství, neboť díky svým rozsáhlým kontaktům s domácími i zahraničními vydavateli, knihovníky, politiky a vědci získával publikace vztahující se k této problematice. Často se jednalo o tiskoviny na našem trhu obtížně dostupné či zcela nepřístupné. Díky jeho knihovně se mohlo čsl. studium novin rozvíjet v kontaktu s výsledky zahraničního bádání. |
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.
Noam Chomsky |
Raymond Williams (1921 - 1988) |
Roland Barthes (1915 - 1980) |
Stuart Hall |
Umberto Eco |
Herbert Marshall McLuhan (1911 - 1980) |
Paul F. Lazarsfeld (1901 - 1976) |