Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Komenského příspěvek hudební teorii školní praxe – 1. část
5,0 (1 hodnocení)
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
V dílech Brána jazyků otevřená a Škola na jevišti se Komenský zabývá hudebně teoretickými otázkami s poukazem na oblast výchovy a vzdělávání. Jeho takto orientované nazírání představuje podnětné pole výukových přístupů i z pohledu aktuálních didaktických norem a standardů.
Navzdory tomu, že některé texty J. A. Komenského se svou formou přibližují spíše literárnímu charakteru beletristického díla, jak je tomu například u jeho Labyrintu světa a ráji srdce, je nepochybné, že jeho nejproslulejší prací je Brána jazyků otevřená. Dokládá to i skutečnost, že již krátce po jejím vydání v roce 1633 je překládáno téměř do všech evropských jazyků společně s několika jazykovými mutacemi mimoevropskými; to i přesto, že se zprvu jedná pouze o netradičně pojatý úvod do latinského jazyka, který obsahuje přibližně osm tisíc latinských slov. Jestliže právě ta mají být podle mínění Komenského nejvíce potřebná pro prvotní užívání latiny, vysvětluje tento požadavek i formální řešení knihy, které proniká napříč tématy přírody, člověka, řemesel a umění, až po výchovu, mravy a také víru. O neobyčejné úspěšnosti této učebnice a také o osudové ironii jejího autora, českého pobělohorského exulanta, svědčí i paradox její edice a zavádění do škol samotnými jezuity.
Stejně jako ve Světu v obrazech i zde Komenský věnuje prostor několika základním hudebním termínům, které v sedmdesátém sedmém oddělení „O muzice" shrnul do pěti z celkového počtu tisíce vět. „773. Muzikant melodie zpívá a po ohledání sobě (předpisku) na nástroje hrá. 774. Figurální zpěv jest mnohých spolu zpívání, jichž libé spolu znění vděčné jest, skřípení nemotorné (uším odporné). 775. Varhany z trub a píšťal složeny jsou, citara, loutna, harfa, kolovrátek, kobza ze strun. 776. Husličky se smyčcem smýkají. 777. Kajdy (dudy) skřípavě znějí."1 Zde se čtenář setkává se základními poznatky z oblasti nástrojové i vokální hudby koncentrovanými do stručného kvazi-slovníkového hesla. I z tohoto výčtu je patrné, že podstatou jeho metody je požadavek, aby se žádný ze zde uvedených pojmů pokud možno neopakoval a žák posléze dokázal na tato témata vést jednoduchou konverzaci. Pro nás je však pozoruhodné spíše to, že Komenský se zprostředkovaně pokouší v rámci dodržení maximální obsahové úspornosti podat věcné a charakteristické lexikální vymezení pojmu „hudba. Sleduje tak výukové cíle, které poněkud přesahují původní účel práce, kterým je jazykové studium.
Podobně shrnující přístup jednotící poslání nacházíme i v souboru českých národních přísloví, který Komenský ujednotil pod označením Moudrost starých Čechů. Nezapomíná zde ani na ta pořekadla, která se jakýmkoli způsobem vztahují a odkazují k hudbě a jejich souhrn podává v kapitole Připovídky od řemeslnictví v oddíle Od muziky: „Sladce zpívá. (t. mnoho slibuje). Nemohl jiné melodie najíti, kteráby se mu treffila. Já té notě nerozumím. Nekaždý vesel, kdo zpívá. Odzpívali mu. (t. umřel. Nebo se při pohřbu mrtvým zpívá). Není žádné tak dlouhé písně, aby neměla Amen. (všecky věci konec mají)."2 apod. Jelikož se jedná o nejobsáhlejší práci svého druhu, která čítá přes dva tisíce přísloví a ustálených rčení, vytyčuje tak Komenský další teritorium hudebního fenoménu, které je zakořeněno v jádru lidového mudrosloví.
Poměrně obvyklá a oblíbená vzdělávací praxe Komenského doby, provozování školních her, se také stala dílčím tématem jeho pedagogické tvorby. Dril účelových scénářů, prostřednictvím jejichž obsahu si žáci lépe a zábavnější formou osvojují nezbytné učivo, je pochopitelně vzdálen náplni a funkci žákovského divadla v dnešním slova smyslu, kdy zainteresovaní nastudují dramatický kus běžného divadelního repertoáru. Právě za působení v Uhrách se Komenský rozhodl vytvořit takováto jevištní představení a víme, že měl v plánu pro tyto účely zvolit některý z biblických námětů. Důvodem je nedorozumění s představenstvem školy v Šarišském potoce, proč nakonec od tohoto záměru upouští a vytyčuje si dramatizaci celého obsahu Brány jazyků. Osm didaktických her z roku 1654 s titulem Škola na jevišti tak na sebe nenechalo dlouho čekat, stejně tak jako na své tiskové vydání.
Naší pozornosti by neměla ujít zvláště čtvrtá a pátá hra, jejichž zaměřením je škola. Zejména pak hra čtvrtá, ve které se v průběhu čtvrtého výstupu třetího jednání odvíjí dialog zaměřený na oblast hudební teorie3:
SEDMÝ ŽÁK. Hudební nauka učí zpěvu. Učím se jí proto, abych mohl žalmy, hymny a kterékoli duchovní písně vlastní pílí pěkně zpívat, zpěvem Boha chválit a svou duši těšit ve zbožném shromáždění i jinde.
POKRAČNÝ4. Které jsou hlavní věci hudební nauky?
ŽÁK. Klíče, tóny, noty a hudební stupnice, skládající se z toho všeho.
POKRAČNÝ. Kolikero je klíčů?
ŽÁK. SEDMERO: a, b, c, d, e, f, g.
POKRAČNÝ. Ale kolik tónů?
ŽÁK. Stejně tolik: Ut, re, mi, fa, sol, la, si.
POKRAČNÝ. Co je nota?
ŽÁK. Značka, ukazující, jak dlouho se má tón na jednom místě držet.
POKRAČNÝ. Kolikeré jsou noty?
ŽÁK. Rovněž sedmeré; největší; dlouhá ; krátká ; polokrátká ; nejmenší ; polonejmenší a osminka.
největší
dlouhá
krátká
polokrátká
nejmenší
polonejmenší
osminkaPOKRAČNÝ. Co je to hudební stupnice, ty druhý!
ŠESTÝ ŽÁK. Stoupání a klesání hlasu po linkách a místech mezi linkami nahoru a dolů.
POKRAČNÝ. Jak zní tato stupnice? Zpívej!
IPOKRAČNÝ. K čemu je dobré znáti to?
wŽÁK. Všechny nápěvy dovede přesně zpívat, kdo zpívá přesně tyto stupnice.
POKROČNÝ. Opravdu? Zazpívej mi tedy jen jmény not (ne slovy) nějaký žalm, například třicátý osmý. (Podá mu žaltář s notami.)
ŽÁK. Zazpívám.
stupnicePOKRAČNÝ. Ty druhý, zazpívej tento sedmdesátý čtvrtý!
Nabízí se tak výstižný obrázek středověké hudební metody solmizace neboli solfeggia. Žák v úvodu jmenuje všech sedm solmizačních slabik, které představují označení jednotlivých tónů, avšak základní stupnice a také obě solmizační cvičení se přidržují staršího a užšího ambitu hexachordu (tzv. hexachordum durum neboli cantus durus s tónovým rozsahem g - e) „ut" - „la". Menzurovaná melodická linie obou zde uvedených žalmů se rovněž důsledně vyhýbá sedmému stupni „si". K označení notových délek dodejme, že Komenský se přiklonil k tehdy běžně užívané terminologii. Pro úplnost lze ve spojitosti s notovými délkami uvést související výrok z jeho spisku Zpráva a naučení o kazatelství, kde připomíná, že „noty některé jsou krátké, jiné dlouhé, jiné běžné, jiné quadraty..."5 Nota krátká odpovídá v italském názvosloví notě brevis, dlouhá pak označuje totéž co longa a notou běžnou je myšlena semiminima. Odlišný význam mají ony kvadráty neboli noty kvadratické, které představují noty chorální. O nich víme, že jsou užívány v jednohlasém chorálním zpěvu, jehož rytmus je volně recitativní bez dodržení přísného metrického členění hudební fráze.
Didaktický záměr výňatku z této školní hry je zřejmý a v zásadě tu jde Komenskému o účinnější způsob memorování učební látky. Zprostředkovaně nám však také dokumentuje dobové postupy osvojování hudebně teoretických poznatků a jejich obsahové jádro. Je patrné, že vidina veřejného provedení hry tu mohla vzbuzovat zodpovědnější přístup v přípravě jak ze strany žáka, tak patrně i pedagoga. Snaží-li se však každý žák uchovat si v paměti pouze svůj krátký výstup, osvojuje si tedy jen tu část, která je mu přisouzena; efektivita daného způsobu učení se tak dnes zdá být do určité míry sporná. Po provedení své repliky je veškerá žákova účast na tomto představení skončena, nejsou-li zdroje jeho sluchových paměťových vjemů také deklamace zbývajících účinkujících. Tak či onak není zaručena u všech zúčastněných stejná míra kontaktu s učivem v celém jeho rozsahu, a tak ani požadavek, aby byli všichni učeni všemu, jak Komenský proklamuje na jiném místě.
Na tento článek navazuje jeho druhá část, která se Vám otevře zde.
1 KOMENSKÝ, J. A.: Brána jazyků otevřená. In: Vybrané spisy Jana Amose Komenského. Sv. 1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1958, s. 410.
2 KOMENSKÝ, J. A.: Moudrost starých Čechů: za zrcadlo vystavená potomkům. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1954, s. 111.
3 KOMENSKŸ, J. A.: Škola na jevišti. Praha: Komenium, 1947, s. 34-36.
4 Postava označená podle slovesa „pokračovat".
5 KOMENSKÝ, J. A.: Zpráva a naučení o kazatelství. In: Dílo Jana Amose Komenského 4. Praha: Academia, 1983, s. 92.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.