Manifesto 25: plán nápravy vzdělávání

John Moravec je nám již dobře známý americký odborník českého původu zabývající se budoucností vzdělávání (Education Futures). Snaží se nastartovat hnutí na podporu transformace vzdělávání zohledňující vývoj světa v souvislosti s technologiemi. V roce 2015 vydal za tímto účelem první manifest (Manifesto 15). Sám říká: „Od té doby se požadavky staly hlasitější, ale změnilo se jen velmi málo. Zastaralé koncepce vzdělávání nadále nedokážou splnit požadavky naší současnosti i budoucnosti.“ [1] A tak přichází s dalším manifestem (Manifesto 25) zdůvodňujícím potřebu změn v následujících 25 bodech.

1. Budoucnost je již tady – jen není příliš rovnoměrně rozložena
Tento známý citát Williama Gibsona z roku 1998 vystihuje naši situaci ve školství. Zaostává za ostatními odvětvími, protože se zaměřuje na minulost spíše než na budoucnost. Nové „revoluční“ postupy představují jen ojedinělé lokální iniciativy. Abychom dosáhli smysluplné změny, musíme se z tohoto roztříštěného úsilí poučit, sdílet zkušenosti a podstupovat nezbytná rizika, aby v naší praxi převládl progresivní přístup.

2. Školy 1.0 nemohou učit děti 3.0, 4.0, 5.0, ...
Jinými slovy, školy navržené pro průmyslový věk nemohou uspokojit potřeby digitální, propojené éry. Běžná povinná školní docházka je založena na zastaralém modelu z 19. století, který formoval občany s potenciálem stát se poslušnými továrními dělníky a byrokraty. V postindustriální a stále více digitální éře by to již nemělo být konečným cílem vzdělávání. Musíme předefinovat a vybudovat si jasné pochopení toho, k čemu vzděláváme, proč to děláme a komu naše vzdělávací systémy slouží. Musíme podporovat studenty, aby se stali inovátory schopnými využít svou vlastní představivost a kreativitu k dosažení přínosu pro společnost. Děláme to proto, že dnešní výzvy již nelze řešit se starým myšlením. Všichni jsme spoluzodpovědní za vytváření budoucnosti.

3. Děti jsou také lidé
Se všemi žáky musí být zacházeno jako s lidskými bytostmi s uznávanými, univerzálními lidskými právy a povinnostmi. To znamená, že musí mít aktivní slovo v rozhodování o svém vzdělávání, včetně toho, jak jsou jejich školy spravovány, jak a kdy se učí, i v dalších oblastech každodenního života. Žáci všech věkových kategorií musí mít svobodu vyhledávat vzdělávací příležitosti a přístupy k učení, které jsou pro ně vhodné, pokud jejich rozhodnutí neomezuje svobodu ostatních činit totéž (upraveno z materiálů EUDEC).

4. Školy musí být útočištěm nadstandardního bezpečí a mimořádného respektu
Sociálně-emoční a sociální inteligence musí být v centru pozornosti, nad rámec výsledků testů a rigidních akademických postupů, a musí podporovat empatii, sebeuvědomění a konstruktivní řešení konfliktů. Autentické spojení s ostatními v bezpečném prostředí je příležitostí k rozvoji vlastní odolnosti, kterou žáci potřebují k orientaci v rozmanitých perspektivách a k prosperitě v propojeném světě. Tato schopnost je základem osobního růstu a kolektivního pokroku.

5. Autentické učení vychází ze svobody, nikoli z nucení jít po předem stanovené cestě
Tradiční výukový model shora dolů – od učitele k žákovi – potlačuje zvědavost a snižuje vnitřní motivaci, čímž redukuje učení na cvičení zaměřená na dodržování předpisů. Místo toho musíme přijmout široké, kolaborativní přístupy, které si cení vzájemného učení a sdílené odpovědnosti. Pedagogové musí vytvářet prostředí, kde se žáci mohou rozhodovat, co dělat, s vědomím, že selhání je přirozenou součástí procesu učení (nikoli cílem). Úkolem učitele je pomoci zajistit, aby se žák rozhodl správně.

6. Společně ve výuce i při učení
Vzdělávání vzkvétá, když se každý stane učitelem i žákem zároveň. Oproštěním se od umělých věkových škatulek se školy mohou vyvinout v živá centra (ekosystémy otevřených znalostí a sítí), kde si děti, rodiče, starší lidé a členové komunity vyměňují dovednosti, poznatky a kreativitu. Starší žáci mentorují mladší vrstevníky a zároveň získávají nové perspektivy, zatímco rodiče a vedoucí představitelé komunity přinášejí znalosti z reálného světa obohacené zvědavostí dětí. Tento dynamický a reciproční proces generuje mezigenerační moudrost, posiluje sociální vazby a umožňuje všem utvářet smysluplnou budoucnost.

7. Učení probíhá v ekosystémech, nikoli v nezávislých rámcích
Fixní rozvrhy a oddělené učebny redukují vzdělávání na transakční proces a ignorují jeho celoživotní, propojenou povahu. Formální vzdělávání by mělo být jen jednou z částí širší sítě, která zahrnuje rodinu, komunitu, pracoviště i online prostředí. Propojením těchto částí stíráme hranice mezi formálním a informálním učením a umožňujeme volný pohyb znalostí a dovedností. V takovém prostředí se žáci učí přizpůsobovat se různým rolím, pracovat napříč generacemi a přijímat poznatky z nečekaných zdrojů. Vzdělávání osvobozené od rámcového omezení podporuje zvědavost i sebevědomí a připravuje žáky na prosperitu v neustále se vyvíjejícím světě.

8. Dokonalost je třeba hledat ve spojení svobodné volby a sebedůvěry
Když žáci a pedagogové dosáhnou jak svobodné volby (svobody utvářet si vlastní cestu), tak sebedůvěry (víry v to, že mohou uspět), vzdělávání překračuje tradiční cíle a dosahuje svého maximálního účelu: posílení jednotlivců k vedení naplňujícího a smysluplného života. Školy by měly tuto rovnováhu aktivně pěstovat tím, že propojují učení řízené volbou s neustálými příležitostmi k budování a prokazování kompetencí.

9. Pedagogové jsou tvůrci, spolupracovníci a inovátoři, nikoli kolečka ve stroji
Redukce učitelů na implementátory zastaralých metod omezuje žáky a negativně ovlivňuje budoucnost vzdělávání. Aby bylo možné reagovat na požadavky dynamického a propojeného světa, musí být pedagogové oceňováni jako jednotlivci s jedinečnými potřebami, aspiracemi a tvůrčím potenciálem. Transformace vzdělávání znamená umožnit pedagogům, aby se stali spolutvůrci, vybavit je důvěrou, nástroji a zdroji pro podporu inovací. Jejich uznání jako profesionálů a partnerů je nezbytnou součástí prosperujícího vzdělávacího prostředí, které rozvíjí zvědavost, přizpůsobivost a odolnost.

10. Neoceňujme, co měříme; měřme, čeho si ceníme
Hodnocení by mělo žáky posilovat, ne vyvolávat strach. Posedlost rozhodným testováním podporuje úzkost a redukuje vzdělávání na mechanické memorování, čímž odsunuje kritické myšlení a řešení problémů na vedlejší kolej. Kult testování se stal zavádějícím arbitrem úspěchu a šíří škodlivou kulturu srovnávání a úzkosti z nedostatečného výkonu po celém světě. Tato fixace podkopává skutečné inovace a slibné nápady jsou odmítány kvůli obavám z měření výsledků. A co hůř, školy produkují vedoucí pracovníky, kteří nejsou dostatečně vybaveni pro kritickou interpretaci dat. Musíme zrušit povinné plošné testování a přesměrovat zdroje na iniciativy, které podporují autentické učení a smysluplný, vícerozměrný růst.

11. Nevhodné používání technologií je symptom, nikoli problém
Technologie sama o sobě není řešením, ale pokud se používá promyšleně, může odemknout nové způsoby učení a tvorby. Musíme se posunout od starých postupů a skutečně využít technologie jako nástroj transformace spíše než se posedle zabývat nejnovějšími nástroji, a přitom zanedbávat jejich potenciál vést ke změnám. Vyměnit tabule za chytré tabule nebo knihy za tablety a zároveň se držet starých výukových metod je jako stavět jadernou elektrárnu, a přitom jezdit s koňmi. To se ale pořád děje a my stále promrháváme naše příležitosti využít technologický potenciál k transformaci toho, co a jak se učíme. Školy napodobují postupy minulosti s technologiemi, zaměřují se více na správu hardwaru a softwaru než na rozvoj myšlení studentů.

12. Učení se děje, ať už se mu věnujeme, nebo ne
Většina učení je „neviditelná“. Probíhá mimo formální výuku prostřednictvím informálních, náhodných zážitků. Děje se skrze zvědavost, experimentování a neplánované aktivity, spíše jako dýchání než vědomé úsilí. Není dobré dělat z neviditelného učení viditelné. Spíše bychom se měli zaměřit na vytváření prostředí, kterému je informální učení vlastní. To znamená podporovat pracoviště, školy a komunity, které si cení objevování, poskytují příležitosti k získávání znalostí a respektují fakt, že ne každé učení je třeba měřit nebo evidovat. Tím, že dovolíme, aby učení zůstalo neviditelné, zachováváme jeho autenticitu a umožňujeme jednotlivcům růst způsoby, které jsou pro ně smysluplné. Důvěra, nikoli dohled, je skutečnou hnací silou inovací a růstu.

13. Znalosti jsou konstruovány z významu, nestačí jen přijímat informace
Když mluvíme o znalostech, často při ověřování zaměňujeme jejich existenci s daty získanými testováním zapamatovaných fakt. Aby bylo jasno: data jsou útržky, které pak spojujeme do informací. Znalosti spočívají v přebírání informací a vytváření významu na osobní úrovni. Inovujeme, když s tím, co víme, podnikáme kroky k vytvoření nové hodnoty. Pochopení tohoto rozdílu odhaluje jeden z největších problémů, kterému výuka čelí. I když jsme dobří v předávání informací, jednoduše nedokážeme spravovat znalosti v hlavách studentů, aniž bychom je degradovali zpět na informace.

14. Standardizace ničí kreativitu a inovace
Univerzální, pro všechny stejné vzdělávání mění žáky v uniformní jednotky. Fragmentace znalostí do izolovaných předmětů přehlíží složitost reálných problémů a omezuje experimentování a odvážné myšlení. Abychom podpořili skutečné inovace, musíme opustit rigidní uniformitu a přijmout adaptivní, na žáka zaměřené přístupy, které kladou důraz na otevřené bádání a interdisciplinární spolupráci. Skutečná kreativita vzkvétá pouze tehdy, když žáci mohou sledovat své zájmy, vyměňovat si rozmanité perspektivy a zapojit se do autentického řešení problémů.

15. Znalosti rostou tam, kde se překrývají hranice sítí
Vznikající pedagogika tohoto století není pečlivě plánována – vyvíjí se postupně. Učení se rozvíjí, když procházíme sítěmi a rozšiřujeme je, propojujeme individuální znalosti a vytváříme nové poznání. Sdílením zkušeností vytváříme sociální poznatky, které obohacují kolektivní vhled. Vzdělávání musí upřednostňovat vybavení jednotlivců nástroji, kompetencemi a gramotnostmi (jako je digitální gramotnost, kulturní povědomí a navigace v síti), které jsou potřebné k úspěchu v těchto propojených systémech. Prostřednictvím tohoto procesu si studenti upevňují své jedinečné talenty i znalosti a řeší nové výzvy s kreativitou a sebevědomím.

16. Tituly jsou zastaralé ze své podstaty
Mnoho statických studijních programů, navržených pro pevně stanovené obory s jasnými cíli, je zastaralých nebo zcela zbytečných ještě předtím, než studenti dokončí první ročník. Tradiční diplomy nedokážou držet krok s rychle se zrychlujícími změnami a často nezachycují hloubku reálných dovedností a úspěchů. Je třeba realizovat soustředěný posun směrem k novému, decentralizovanému systému, který si cení kreativity, řešení problémů a skutečného dopadu času stráveného ve škole. Žáci potřebují dynamické systémy uznávání kvalifikace, které se jim přizpůsobí a odmění osobní růst a aktivity, jež odrážejí neustále se měnící požadavky světa.

17. Vzdělávací systém, který toleruje nerovnosti, je spoluviníkem nespravedlnosti
Systémy nepotlačující nerovnosti selhávají. Školy se musí posunout od symbolického uznání rozmanitosti k odstranění systémových bariér. Učební programy by měly zesilovat marginalizované hlasy a zajistit, aby každý žák byl skutečně viděn, slyšen a oceněn. Rovnost a inkluze nejsou volitelnými doplňky – jsou základem spravedlivého a udržitelného vzdělávacího systému.

18. Akty globálního občanství transformují osobní zkušenosti v planetární dopad
Smysluplné zapojení do rozmanitých komunit propojuje individuální perspektivy s globálními výzvami. Vzdělávání musí vybavit žáky mezikulturní empatií a etickou odpovědností, aby se s těmito výzvami vypořádali a dokázali společně řešit problémy. To vyžaduje holisticky zaměřené gramotnosti, které propojují lokální akce s globálními řešeními a zároveň respektují individuální a kolektivní práva. Propojením osobního jednání se sdílenými nástroji umožňuje vzdělávání žákům jednat lokálně i globálně a utvářet udržitelnou a spravedlivou budoucnost.

19. Budoucnost patří nerdům, geekům, tvůrcům, snílkům a znalcům
I když ne každý se stane podnikatelem, ti, kteří si nerozvinou podnikatelské dovednosti, jsou ve velké nevýhodě. Naše vzdělávací systémy by se měly zaměřit na rozvoj podnikavosti, aby žáci dokázali využívat své znalosti k snění, tvorbě, zkoumání, učení či propagaci podnikatelských, kulturních nebo společenských aktivit. Měli by být schopni podstupovat rizika a užívat si proces stejně jako konečný výsledek, aniž by se obávali potenciálních selhání nebo chyb, které tato cesta s sebou nese.

20. Ignorování nové reality je nepřípustné
Ignorování naší sdílené reality vede k chaosu. Napadání postmodernismu překrucováním fakt a vyhýbání se odpovědnosti ohrožuje základy vzdělávání i samotné společnosti. Vyhýbat se sdílené realitě nelze, bez jejího vnímání selhává kritické myšlení, důvěra se vytrácí a spolupráce se stává nemožnou. Vzdělávání musí odhalovat zkreslení, zakotvit se v empirických důkazech a zároveň uvolnit naši představivost k řešení nových výzev. Abychom vybudovali udržitelnou budoucnost, musí být žáci vybaveni k tomu, aby odmítali vyhýbání se odpovědnosti a intelektuální odvahou se vyrovnávali se složitostí.

21. Vzdělávání, které ignoruje planetu, je vzděláváním bez budoucnosti
Vzhledem k hrozící klimatické katastrofě je jakékoli kurikulum, které zanedbává péči o životní prostředí, nedostatečné i nezodpovědné. Vzdělávání musí aktivně utvářet budoucnost žáků a svět kolem nich. Žáci by neměli životní prostředí studovat pasivně. Musí být posíleni jako spolutvůrci řešení a aktivní strážci planety. Tím, že umožňujeme žákům s dovednostmi a schopnostmi orientovanými na budoucnost podílet se na řešení velkých výzev a integrujeme gramotnosti zaměřené na planetu do dynamického a flexibilního vzdělávacího procesu, podporujeme inovace a osobní vztah k udržitelnosti, který vede k trvalému dopadu.

22. V našich školách a komunitách musíme budovat kulturu důvěry
Dokud budou naše vzdělávací systémy založeny na strachu, úzkosti a nedůvěře, bude přetrvávat potřeba řešit všechny zde uvedené problémy. Mají-li pedagogové vybudovat kolektivní kapacitu pro transformaci vzdělávání, potřebujeme angažované komunity, to znamená, že se musíme sami aktivně zapojit. Je třeba zavést novou kulturu jednání postavenou na důvěře, kde se všichni mohou zapojit do společných iniciativ a společně vytvářet novou budoucnost vzdělávání.

23. Porušujte pravidla, ale musíte vědět proč
Naše školské systémy jsou postaveny na kultuře poslušnosti, vynuceného dodržování pravidel a spokojenosti se současným stavem. Kreativita žáků, zaměstnanců i celých institucí je ze své podstaty potlačena. Než samostatně myslet je snazší nechat si říkat, co si máme myslet. Otevřené kladení otázek a budování metakognitivního povědomí o tom, co jsme vytvořili a co bychom s tím chtěli dělat, může tento institucionalizovaný neduh nejlépe vyléčit. Teprve pak se můžeme oprávněně pokoušet stávající systém změnit.

24. Aktivismus je nástroj pro odnaučování
Ať už prostřednictvím nenásilné občanské neposlušnosti, pouličních protestů, uměleckých demonstrací, nebo chytrého odporu, aktivismus zpochybňuje status quo a buduje ho znovu od základů. Učí odolnosti, samostatnosti a odvaze konfrontovat narušené systémy, včetně samotného vzdělávání. Pedagogové musí přijmout aktivismus jako základní nástroj učení a proměňovat pasivní žáky v aktivní účastníky formování světa.

25. Vše zpochybňujte
Začněte s tímto manifestem. Slepé přijetí vyvolává falešné uspokojení. Jako členové učící se komunity musíte poskytovat bezpečné prostory pro kritické zhodnocení všech myšlenek, včetně těch zde prezentovaných. Přispíváním ke kultuře kritického myšlení a otevřeného dialogu podpoříte rozvoj sebeuvědomění a budete se podílet na neustálém vývoji způsobu, jakým se učíme.

Nikdo nedokáže transformovat systém sám. Hnutí za budoucnost vzdělávání vyžaduje koalici pedagogů, studentů, rodin, tvůrců politik a komunit. Spojením našich jedinečných silných stránek můžeme demontovat zastaralé systémy, přepracovat učební programy a vytvořit prostředí, kde se bude dařit rovnosti, kreativitě a zvědavosti. Každý krok, který podnikneme, se počítá, ať už jde o přehodnocení způsobu, jakým učíme, podporu kultury důvěry ve školách, nebo prosazování změny politiky, která klade učení do centra pozornosti jako celoživotní nutnost.

Společně můžeme vytvořit vzdělávací systém, který umožní každému žákovi prosperovat v nepředvídatelném světě. Je čas jednat odvážně, kolektivně a cílevědomě.

Pokud s Johnovým Manifestem souzníte, podepište ho i vy. Nebudete sami. Možná po jeho přečtení vytušíte, proč je mezi signatáři tolik představitelů „svobodných“ škol (včetně několika našich). Pro hnutí je každý hlas dobrý.

Literatura a použité zdroje

MORAVEC, John. Manifesto 25: A blueprint for reclaiming education [online]. 2025. [cit. 2025-05-16]. Dostupné z: https://manifesto25.org/.