Jak tvořit online kurzy pro středoškoláky?

Podle metodiky Školy21 patří školní systém pro podporu online výuky k základním parametrům technologicky funkční moderní školy. Zpráva Horizon Report 2020 se pak právě online vzdělávání věnuje jako jednomu z klíčových trendů v oblasti modernizace výuky. A to jak směrem k běžným studentům, kterých je na školách velká většina, tak také k těm, kteří z různých důvodů nemohli vyrazit běžnou vzdělávací cestou – ať již jsou to dospělí, kteří se vrací na střední školu po mnoha letech v práci, osoby se zdravotním hendikepem, nebo třeba sportovci s individuálním studijním plánem. Ti všichni nějakou formu online vzdělávání uvítají.

Online vzdělávání je na středních školách stále vnímané jako cosi druhotné, méně důležitého. Ta skutečná reálná výuka se odehrává ve třídách. Právě učitel v kontaktní výuce ukazuje velkou část svých dovedností a talentu. Jakou roli může mít v tomto zavedeném schématu nějaké online vzdělávání? Jakým způsobem pracovat s kurzy, které budou pro středoškoláky užitečné a funkční?

V článku budeme postupovat tak, že naznačíme základní možnosti využití online kurzů na školách, dále se pokusíme vystihnout hlavní trendy a myšlenky, které se v současnosti v této oblasti objevují. Pokusíme se tak čtenáři dát základní přehled o tom, jak online kurzy ve středoškolském prostředí zpracovávat.

K čemu se hodí online kurzy?

Asi první koncept, který v kontextu středoškolského vzdělávání musíme zmínit, je převrácená třída. Ten funguje tak, že učitel nechává výklad látky na doma a v prezenční výuce je možné se zaměřit na diskuse a cvičení. Tedy činnosti, na které běžně nemají kvůli frontálnímu výkladu příliš prostor, nebo se dávají jako typické domácí úkoly. Proč? Frontální výuka totiž nevyužívá maximální možnosti učitele, je cílená na všechny studenty současně a nedává tak prostor pro individuální kontakt. Typicky se pro podporu konceptu převrácené třídy využívá video, na kterém učitel téma vysvětlí. Přímo do třídy jsou pak dopředu nachystané podklady pro diskusi nebo týmovou práci, případně příklady.

Celý koncept převrácené třídy vychází z jednoduché úvahy nad tím, co je vlastně možné učit se dobře doma a co na dálku. Pro domácí výkladovou část hraje více faktorů – předně je to možnost si video zastavit a pustit znovu potřebnou pasáž. Salman Khan k tomu poznamenává, že jeho synovci si ho mnohem raději pouští na videu, než poslouchají naživo – když něčemu nerozumí, zastaví si ho, přehrají znovu, dohledají informace nebo se alespoň zamyslí. To je něco, co lze v online prostředí dělat poměrně snadno, ale v případě běžné výuky nikoliv. Současně učitel může počítat s tím, že jeho výklad nevyhovuje všem studentům stejně. Ke každé lekci může nabídnout podobná videa od ostatních učitelů, případně návody a další zdroje. Z učitele se tak v konceptu převrácené třídy stává kurátor, který dává k dispozici studentům materiály k jednotlivým lekcím.

Tento model předpokládá existenci nějakého prostředí, ve kterém se studenti učí online, protože e-mailem nebo jinými banálními postupy něčeho takového efektivně dosahovat nelze.

Druhou velkou oblastí je situace, kterou dobře známe z epidemie koronaviru – máme studenty, kteří jsou doma, ale musí se učit doma a potřebují k tomu nějakou systematickou podporu. Jak píše Tomáš Halík – tato událost není uhelnými prázdninami, ale příležitostí začít věci dělat jinak. V případě vzdělávání jde o právě o možný nástup online vzdělávání.

Pokynů k tomu, jak postupovat, bylo publikováno hodně. Pěkný plakátek nabízí Lucie Rohlíková a její tým, jiná doporučení pak publikoval Bořivoj Brdička. National Online Safety pak nabízí zajímavé plakátky s doporučeními pro studenty, učitele i rodiče. Práce s celou touto trojící je zásadní, pokud má být vzdělávání úspěšné. Samozřejmě u středoškoláků ustupuje role rodičů částečně do pozadí. Klíčové ve všech kontextech ale je nepřetížit online výuku – představa, že se budou studenti učit šest nebo sedm hodin denně online, je nereálná a není ani fyziologicky dlouhodobě možná. Klíčové je přemýšlet nad tím, co je skutečně důležité, a hledat nástroje, které umožní kombinovat předávání vzdělávacího obsahu a zpětné vazby.

Právě zpětná vazba je pro studenty zásadní – není možné jen zadávat úkoly a čekat, že si je někdo bude dělat doma, aniž by na ně dostával nějakou odpověď – ať již ve formě hodnocení, rady, motivace, opravy, nebo čehokoli dalšího. Objem úkolů, které musí učitel zvládnout, je velký, takže ne vždy existuje šance na skutečně dobré formativní hodnocení. V tomto ohledu je ale možné zmínit výhodu technologií – pokud například testy opraví nějaký systém automaticky, pak získá učitel časový prostor na formativní hodnocení například u esejí nebo projektů.

U online řešení zajišťujících komplexní výuku je nutné myslet na to, aby disponovala dostatečným množstvím funkcí (co ale vlastně potřebujeme?) a je také důležitá koordinace uvnitř školy – není možné, aby každý učitel využíval vlastní prostředí, do kterého se budou studenti separátně přihlašovat. Na druhé straně všechny trendy dnes zdůrazňují, že jedno LMS prostředí není vůbec nutností a že s nějakým rozumným mixem nástrojů je možné a vhodné pracovat.

Třetí oblastí je podpora vzájemného učení a vzájemné zpětné vazby. Pokud jsme zdůrazňovali, že učitel ne vždy má prostor a čas na zpětnou vazbu, která by byla kvalitní, obsáhlá a formativní, tak studenti tento čas mít mohou. Výzkumy obecně zdůrazňují pozitivní efekty, které jsou se vzájemnou zpětnou vazbou (pokud je dobře nastavená) spojené. Rozvoj schopnosti získávat i dávat zpětnou vazbu je pro kompetence k učení poměrně důležitý.

Online prostředí tedy může efektivně sloužit nejen pro nějaké obecné učení, ale může být cíleně zaměřené na různé možnosti dávání si zpětné vazby a případně vrstevnické učení. Ne vše musí vždy učit učitel – pokud si dokáží pomoci studenti samotní, je to pozitivní pro jejich schopnosti porozumět určitému problému, ale opět se vrací ke kompetencím k učení a řešení problému.

Technologie v tomto ohledu mohou sehrávat velkou roli – sáhnout lze po nástrojích, jako jsou Annotate, Peergrade, Kaizena či Formative. V offline prostředí se s touto oblastí pracuje podstatně hůře a méně pohodlně než v případě online.

Poslední oblastí, o které bychom se rádi stručně zmínili, je využití technologií jako nástrojů pro učení. Úvaha totiž nemusí být vedena jen směrem, co je lepší učit online a offline, ale také tím, co z učení za nás mohou převzít různé aplikace a nástroje. Důvody pro takovou úvahu jsou dva – obecně nabídnou mnohem lepší individuálnější přístup a současně mohou být interaktivnější a zajímavější, než třeba video nebo běžná výuka. Ale i zde platí, že dobrého učitele nahradit nelze – je ale možné mu změnit organizaci práce a výuky tak, aby svůj učitelský čas mohl věnovat do nealgoritmizovaných věcí.

Příkladem takových nástrojů může být třeba Duolingo na výuku cizího jazyka, Umíme česky na procvičování pravopisu nebo Codecademy na výuku programování. Ve všech třech příkladech je zřejmé, že oproti běžné výuce nabízí velkou službu navíc. A současně dávají prostor učiteli věnovat se tomu, kam tyto nástroje nedosáhnou.

Trendy

Pokud se podíváme do dokumentů, jako je Horizon Report 2020 od Educause (ale i další zdroje), tak v oblasti online vzdělávání můžeme nalézt následující trendy:

• Práce s daty – obecně pedagogický trend, který zdůrazňuje, že bychom v práci s online vzděláváním měli pracovat s daty, které jednotlivé systémy produkují – od analýzy známek, přes počet přečtených studijních materiálů až po pokročilá data třeba z Moodlu. Cílem by mělo být jednak pomoci studentům s problémy, ale také zlepšování celého edukačního procesu. Nebojte se také pracovat se zpětnou vazbou, ptejte se studentů, co jim vyhovuje, co jim chybí.
• Estetika – dlouho poměrně zanedbávanou oblastí byla estetická rovina kurzů a studijních materiálů vůbec. Ukazuje se, že bychom měli dělat vše proto, aby byly pěkné, graficky kvalitní, jednotné, typograficky správné atp. Důraz, který klademe na tuto stránku, je podstatný – jednak pro emocionální naladění studentů, ale také obecně pro jejich schopnost učit se.
• Kombinujte formy – velice užitečné je, pokud dokážeme u každého vzdělávacího objektu přemýšlet nad vhodnou formou. Například pokud chceme učit v PowerPointu, je možné sáhnout po videonávodu založeném na nahrávání obrazovky (např. Screencast-O-Matic, OBS studio či ShareX). Jindy se více hodí infografika nebo textová zadání či běžná videa.
• Integrace nástrojů – ještě před pěti lety se zdálo, že jedinou formou online vzdělávání jsou LMS nástroje, jako je Moodle či OpenEdX. V současné době se hodně hovoří o tom, že je vhodné kombinovat více prostředí, ale současně zajistit mezi nimi snadný průchod tak, aby student mohl z jednoho místa vhodně studovat. Například lze pracovat s rozvrhem v Google Calendar, který bude někdy odkazovat do Classroom, jindy na video setkání v Meet nebo někam zcela jinam. Ideální cestou by byla integrace přes API, ale to je běh na dlouhou trať.
• OER – téma otevřenosti zdrojů je velice podstatné a důležité. A to jak v rovině tvorby (snažíme se dělat vzdělávací objekty, které budou volně přístupné), tak v rovině zpracování. Učitel tak může do velké míry svůj kurz postavit jako

Závěrem

Online vzdělávání představuje trend, který školy rozhodně nemine. Na univerzitách se mu již nějakou dobu daří, jakkoli i zde se stále potýká s řadou problémů – od pocitu, že nejde o opravdové učení, že jde o snahu učitelů si zjednodušit běžnou práci nebo v rovině představy, že pokud nemáme nad studenty dostatečnou kontrolu, budou podvádět a vlastně se nic neučí. Domníváme se, že právě současná situace může s nástupem online vzdělávání pomoci. Často přitom jistě půjde o dílčí kroky – jednoduché využití EduPage, oprášení Moodlu nebo zavedení Google Classroom. To, co bude muset následovat, je velká diskuse o didaktické stránce celého problému, tedy otázka, jak vlastně v online prostředí dobře učit.

V článku jsme se pokusili na příkladu konkrétních přístupů ukázat, že online vzdělávání nebude jen otázkou nějakého mimořádného opatření, ale že může účinně podpořit některé významné aspekty konstruktivisticky orientovaného vzdělání – od vrstevnického učení, vzájemné zpětné vazby až třeba po efektivní online spolupráci.

To, na co bychom však nesporně neměli zapomínat, je skutečnost, že úspěšné online vzdělávání vyžaduje na straně studentů poměrně silně rozvinuté schopnosti k sebeřízení a sebeorganizaci. Možná právě tyto schopnosti bychom měli rozvíjet se zvýšenou péčí, pokud chceme, aby takový způsob učení mohl skutečně účinně fungovat.

Článek je upravenou verzí textu dostupného ve volně přístupné knize Černý, M. (2020) Design digitálního vzdělávacího prostředí. Brno: Flow.