Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Vláda ČR schválila usnesením č. 108/2013 Národní akční plán podporující pozitivní stárnutí pro období let 2013–2017. Mezi opatření v gesci MŠMT, která z něj vyplývají, patří i tvorba vzdělávacích materiálů na jednotlivých stupních základního vzdělávání a na středních školách k tématu stáří a mezigenerační dialog a vztahy. Jedním ze strategických cílů v gesci MŠMT je stanovit a šířit vzdělávací postupy tak, aby žáci měli dostatek informací o měnících se potřebách v rámci celoživotního cyklu, byli vychováváni v úctě ke stáří a došlo k posilování mezigenerační solidarity a spolupráce.
Růst střední délky života je jedním z nejdůležitějších ukazatelů kvality života a bezprecedentní úspěch v lidské historii. Nejenže se naprostá většina lidí dožívá stáří, ale ve stáří prožije stále delší část svého života. Prodlužuje se nejen průměrná délka života, ale také průměrná doba vzdělávání nebo průměrný věk při uzavření sňatku a narození dítěte. „Stáří“ však není neměnnou kategorií. Odpověď na otázku, co považujeme za stáří, se liší nejen podle kontextu, místa a času, ale i podle věku. S rostoucím věkem máme tendenci počátek stáří oddalovat. Jinak také hodnotíme stáří vlastní a stáří „těch druhých“. Vnímání stáří i jeho počátku je tedy subjektivní a relativní a stárnutí jev a proces nejen biologický, ale zejména vztahový, individuální a společensky a kulturně podmíněný.
Přestože růst délky života je bezpochyby kladným jevem, je stárnutí a závěrečná část života nevyhnutně spojena s postupným snižováním soběstačnosti a rostoucí potřebou podpory ze strany druhých a okolí, ve kterém žijeme, ze strany rodiny, blízkých, obce, prostředí a společnosti jako celku. Přestože snížení soběstačnosti nelze automaticky ztotožňovat se stářím a pouze minimální podíl seniorů, respektive lidí v období označovaného jako stáří, potřebuje péči druhých, s demografickým stárnutím roste také počet lidí, kteří potřebují podporu ze strany rodiny a zdravotních i sociálních služeb. V případě snížení soběstačnosti jednotlivé formy péče nelze oddělovat a většinou se navzájem doplňují. Následující text obsahuje informace o některých formách podpory, které lidé pečující o blízkou osobu se sníženou soběstačností mohou využít.
Jednou z klíčových charakteristik a kritérií, kdy začíná „stáří“, je zdraví a schopnost samostatně zvládat každodenní aktivity. Pokud jsme zdraví a soběstační, kalendářnímu věku obvykle nepřipisujeme takový význam. Samotný věk není pro kvalitu a úroveň našeho zdraví rozhodující. Současné zdraví je výsledkem předchozího života, životního stylu a prostředí, zaměstnání a dalších faktorů, které jsou v naší moci méně či více, včetně zdraví našich rodičů a prarodičů. Rozdíly ve zdraví mezi lidmi se proto s věkem zvyšují a chronologický věk se v procesu stárnutí stává pro zdraví stále relativnějším ukazatelem. Populace se tak nejen z hlediska zdraví stává stále různorodější, více heterogenní, proto nelze hovořit o typickém seniorovi a typickém stáří.
Zdravotní postižení či „disabilita“ a související snížení soběstačnosti je bez ohledu na věk významná životní událost a obtížná životní situace nejen pro samotnou osobu se sníženou soběstačností, ale často i pro jejich nejbližší. Poskytování pravidelné každodenní péče blízké osobě představuje náročnou životní situaci, kterou často bez odborné podpory a podpory ze strany profesionálů nelze zvládnout. Proto je dobré získat přehled o dostupných službách a možnostech podpory a obrátit se na organizace, které se touto problematikou zabývají (přehled některých zdrojů uvádíme níže).
V České republice je zhruba 336 tisíc lidí se sníženou soběstačností, kteří v roce 2015 pobírali „příspěvek na péči“, dávku, která je poskytována lidem se sníženou soběstačností na základě jejich žádosti a posouzení zdravotního stavu posudkovým lékařem (lékařské posudkové služby spadající pod Českou správu sociálního zabezpečení). Každý desátý příjemce této dávky byl starší 90 let. Zhruba tři čtvrtiny příjemců příspěvku na péči využívají vedle různých profesionálních služeb také péči rodiny, respektive převážně péči ze strany blízkého člena rodiny.
V České republice je tak přibližně čtvrt milionu lidí, kteří každodenně pečují o své blízké se sníženou soběstačností z důvodu dlouhodobé nemoci nebo zdravotního postižení. Rodinní příslušníci pečující o blízké osoby poskytují péči zejména svým rodičům nebo rodičům svých partnerů, respektive svým dětem nebo partnerům. Ženy tvoří zhruba dvě třetiny lidí pečujících o osobu blízkou. Pečují nejčastěji o blízké příbuzné, tj. o rodiče a partnery či partnerky. Nicméně nezanedbatelný podíl, zhruba pětina pečujících ve věku 50 a více let, poskytuje pomoc nebo péči mimo svou rodinu, například příteli nebo sousedovi. Počet příjemců příspěvku na péči podle stupně závislosti ukazuje tabulka níže.
| I. stupeň závislosti | 108,8 tisíc |
| II. stupeň závislosti | 109,9 tisíc |
| III. stupeň závislosti | 75,0 tisíc |
| IV. stupeň závislosti | 43,1 tisíc |
| Celkem ČR | 336,8 tisíc |
Pozn.: Průměrný měsíční počet vyplacených příspěvků na péči (v tisících)
Zdroj: MPSV
Dostupnost péče v rámci rodiny závisí na různých faktorech, demografických i společenských, včetně migrace, možnosti kombinace práce a péče, kvalitě a míře podpory a přístupu k veřejným službám atd. Dochází k „vertikalizaci“ rodiny (více generací s menším počtem dětí) a individualizaci bydlení, což snižuje dostupnost rodinné péče. Pro vyspělé země proto vyvstává otázka, jak změnit sociální a zdravotní systémy a systémy zdravotních a sociálních služeb tak, aby poskytovaly podporu lidem pečujícím o blízkou osobu a integrované místní služby pro lidi se sníženou soběstačností v jejich vlastních domovech a „přirozeném bydlení“, tedy mimo zdravotnická zařízení a zařízení sociálních služeb. Ta by měla sloužit zejména lidem s potřebou intenzivní celodenní péče, a až v situaci po vyčerpání jiných možností podpory ve vlastním bydlení, například prostřednictvím úpravy bydlení, využití komunitní podpory a terénní a ambulantních služeb.
Poskytování rodinné péče často vede k přerušení zaměstnání nebo přechodu na práci na částečný úvazek. Rodinní pečovatelé, zejména ženy, tak čelí také vyššímu riziku chudoby v důsledku nižších mezd a přerušované pracovní kariéry, včetně dopadu nižších příjmů na výši starobního důchodu. Poskytování péče v rodině představuje také významnou zátěž pro duševní a tělesné zdraví. Dlouhodobě pečující lidé jsou více ohroženi stresem, depresí, vyhořením a dalšími zdravotními problémy. Při vyhledávání podpory či pomoci je proto pro pečovatele důležitý dostatek informací. Nejedná se jen o možnosti nabídky služeb a jejich dostupnosti, ale o komplexní poradenství, které by pečovatelům umožnilo se v systému služeb a podpory lépe orientovat a dosáhnout tak na podporu, která jim ze zákona náleží. Schéma uvedené níže ukazuje oblasti, které mají vliv na poskytování péče o osobu blízkou a možnosti jejich podpory.
Níže uvádíme přehled základních forem podpory prostřednictvím příspěvku na péči, sociálních služeb a podpory v zaměstnání. Bližší informace poskytnou poradci specializovaní na podporu rodinné péče a pečujících osob (viz například poradny a služby „Pečuj doma“ nebo poradny seniorských organizací).
Schéma: Dopad poskytování péče o osobu blízkou a možnosti podpory
Základní finanční dávkou v situaci snížené soběstačnosti a při péči o osobu blízkou je v současnosti „příspěvek na péči“. Ten je určen osobám, které z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebují pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb v rozsahu stanoveném stupněm závislosti podle zákona o sociálních službách (viz níže). Z poskytnutého příspěvku pak tyto osoby hradí pomoc, kterou jim může dle jejich rozhodnutí poskytovat osoba blízká, asistent sociální péče, registrovaný poskytovatel sociálních služeb, dětský domov nebo speciální lůžkové zdravotnické zařízení hospicového typu.
Příspěvek na péči byl zaveden v roce 2006 přijetím zákona o sociálních službách a zvýšen (valorizován) byl poprvé v roce 2016. Aktuální výši měsíčního příspěvku platnou od 1. srpna 2016 ukazuje tabulka níže. Příspěvek na péči může být zvýšen o částku 2 000 Kč měsíčně z důvodu nízkého příjmu oprávněné osoby a osob s ní společně posuzovaných a z důvodu podpory zdravotně postižených dětí předškolního věku. Bližší informace poskytne příslušné pracoviště úřadu práce, které přiznání dávky vyřizují a kde lze o příspěvek na péči požádat. S vyřízením příspěvku mohou pomoci také poskytovatelé sociálních služeb nebo pracovníci organizací pro rodinné pečující a seniory.
Výše příspěvku od 1. 8. 2016 za kalendářní měsíc podle stupně závislosti
| Stupeň závislosti | mladší 18 let | starší 18 let |
| I. lehká závislost | 3 300 | 880 |
| II. středně těžká závislost | 6 600 | 4 400 |
| III. těžká závislost | 9 900 | 8 800 |
| IV. úplná závislost | 13 200 | 13 200 |
Zdroj: MPSV
Řízení o přiznání příspěvku na péči se zahajuje na základě písemné žádosti podané na kontaktních pracovištích krajských poboček Úřadu práce. Krajská pobočka Úřadu práce (sociální pracovník) provádí pro účely rozhodování o příspěvku nejprve sociální šetření, při kterém se zjišťuje schopnost samostatného života osoby v jejím přirozeném sociálním prostředí. V rámci řízení ve věci žádosti o přiznání příspěvku na péči je stupeň závislosti posuzován posudkovými lékaři okresní správy sociálního zabezpečení. Na základě posudku lékaře okresní správy sociálního zabezpečení pak krajská pobočka Úřadu práce vydá rozhodnutí o tom, zda se příspěvek na péči přiznává či nikoliv. Proti tomuto rozhodnutí se lze odvolat.
Krátkodobě lze v současnosti (na maximálně 9 dní) využít také dávku z nemocenského pojištění, tzv. ošetřovné (zákon č. 187/2006 Sb.). Na ošetřovné má nárok zaměstnanec, který nemůže pracovat z důvodu, že musí ošetřovat nemocného člena rodiny.
Doba péče se také pro účely nároku na důchod hodnotí jako doba pojištění. Vzhledem k tomu, že péče o blízkou osobu představuje značnou psychickou i fyzickou zátěž, mohou pečující využít tzv. odlehčovací („respitní“ od anglického „respite“ – úleva, oddych, přestávka, pauza, ulehčit, poskytnout oddech, odložit) služby. Odlehčovací služby vymezuje zákon o sociálních službách jako „terénní, ambulantní nebo pobytové služby poskytované osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení, o které je jinak pečováno v jejich přirozeném sociálním prostředí; cílem služby je umožnit pečující fyzické osobě nezbytný odpočinek“.
Dalšími službami, které mohou osoby se sníženou soběstačností a jejich blízcí využít, jsou centra denních služeb, denní a týdenní stacionáře, pečovatelská služba a domácí zdravotní služba („home care“ hrazená z veřejného zdravotního pojištění), zdravotnické pomůcky a úpravy bydlení. Vedle příspěvku na péči lze v oprávněných případech využít také další dávky pro osoby se zdravotním postižením, například příspěvek na mobilitu, příspěvek na zvláštní pomůcku a na průkaz osoby se zdravotním postižením.
Osoba potřebující péči, respektive blízká osoba, má právo na bezplatné sociální poradenství k možnostem řešení jejich situace. Toto poradenství musí poskytnout každý poskytovatel sociálních služeb.
Zákoník práce (zákon č. 262/2006 Sb.) stanoví, že požádá-li zaměstnanec, který prokáže, že převážně sám dlouhodobě pečuje o osobu, která se podle zvláštního právního předpisu považuje za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost), ve stupni III (těžká závislost) nebo ve stupni IV (úplná závislost), o kratší pracovní dobu nebo jinou vhodnou úpravu stanovené týdenní pracovní doby, je zaměstnavatel povinen vyhovět jeho žádosti, nebrání-li tomu vážné provozní důvody. Ty je zaměstnavatel pak povinen v případném soudním sporu prokázat.
Zaměstnavatel musí dodržovat zákaz jakékoli diskriminace zaměstnanců, tj. nesmí diskriminovat zaměstnance např. z důvodu, že pečují o rodiče, a zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci.
V případě nezaměstnanosti se při zprostředkování zaměstnání věnuje zvýšená péče uchazečům o zaměstnání, kteří ji pro svůj zdravotní stav, věk, péči o dítě nebo o jinou osobu nebo z jiných vážných důvodů potřebují podle zákona zvýšenou podporu.
V České republice stejně jako v jiných zemích Evropy probíhá debata o tom, kdo a jak má péči poskytovat, kdo ji má zajistit, jakou roli hraje nebo má hrát rodina, jednotlivec, obec, společnost popřípadě stát. Diskutuje se o podpoře pečujících o blízkou osobu, o tom, jaké situaci čelí, jak je jejich práce a péče důležitá pro společnost a její solidaritu, jakému znevýhodnění čelí a v jakých oblastech by bylo možné je podpořit. V minulých letech přibývaly zejména pobytové služby, domovy pro seniory a tzv. domovy se zvláštním režimem rostly doslova jako houby po dešti. Jsou otevírány většinou regionálními i celostátními politiky za přítomnosti fotografů.
Vývoj ve světě a Evropě však ukazuje, že poskytování tzv. dlouhodobé péče v pobytových (ústavních) zařízeních není udržitelné nejen ekonomicky, ale i sociálně. Přestože v době, kdy starší spoluobčané péči potřebují, nemohou často svá práva a přání účinně hájit například z důvodu váženého zdravotního stavu nebo kognitivní poruchy, drtivá většina lidí v průběhu života preferuje život ve svém vlastním bytě a komunitě i v případě snížení soběstačnosti a nemoci co nejdéle, jak to bude možné.
Otázka, zda poskytovat péči doma nebo v zařízení, nemá univerzální odpověď a závisí nejen na osobních preferencích, ale i na nabídce seniorského bydlení a komunitních služeb. Péče v rodině a doma by však neměla znamenat péči bez dostatečné profesionální podpory ze strany pracovníků služeb a odborníků.
Mnoho lidí své blízké již nemá nebo nemá své blízké dostatečně blízko z různých objektivních či jiných důvodů, a je tedy přirozené a nutné, aby jim péči poskytovali výhradně profesionální služby. Otázka je spíše to, zda profesionální služby, podpora obce i státu je zaměřena tak, aby bylo možné s podporou okolí a služeb žít co nejdéle v běžném prostředí a pokračovat v dosavadním životě. Možnost setrvání v „komunitě“ závisí také na dostupnosti seniorského a bezbariérového bydlení a na tom, zda nám bydlení umožňuje zvládat tzv. aktivity denního života, jako je oblékání, stravování, nakupování, obsluha našich peněz, domácnosti atd.
Zkušenosti ze zemí, které mají v poskytování profesionálních služeb dlouhodobé péče delší tradici, ukazují, že péče v pobytových službách není jedinou ani dominantní alternativou, a přestože rodiny hrají relativně stále menší roli v péči ve stáří než v minulosti, nelze na nepostradatelnost roli rodiny zapomínat a spoléhat pouze na profesionální služby. Už proto, že péče blízkých je přirozeným a cenným projevem rodinné a mezilidské solidarity, kterou nelze opomíjet, nepodporovat nebo dokonce potlačovat. Se stárnutím populace a růstem využívání technologií a jejich pronikáním do každodenního života rostou i možnosti podpory pečujících a zvýšení bezpečí v přirozeném prostředí. Je proto důležité zabránit tomu, aby jiné formy péče nebyly systémově znevýhodněny a nákladnější než pobytové služby a umožňovaly možnosti volby podle různých preferencí.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.
