Překonávání antagonismů v oblasti multikulturního vzdělávání

Sociální inkluze označuje určitý vyšší stupeň integrace - jde tedy o plné začlenění zdravotně postižených, či jinak sociálně znevýhodněných jedinců do společnosti, přičemž začlenění těchto jedinců by mělo proběhnout jak po formální, tak i neformální stránce. Inkluzivní škola je tak institucí, která přijímá všechny studenty, a to bez ohledu na jejich etnickou příslušnost, náboženské vyznání, rodinnou konstelaci, rasu či zdravotní postižení.

Ačkoliv tedy inkluzivní vzdělávání klade důraz na plné začlenění znevýhodněných jedinců, zůstává zde stále jakési rozdělení na majoritu a minoritu. Představitelem majoritní skupiny je zde dítě české národnosti, které vyrůstá v relativně harmonické nebo rozvedené rodině, netrpí materiální nouzí, je víceméně zdravé a nijak zvlášť nevyniká ve svých schopnostech. Jak je uvedeno výše, představitelem minority zde mohou být děti sociálně znevýhodněné, děti z nábožensky vyhraněných rodin, děti se zdravotním postižením či mentální retardací, migranti, děti azylantů, děti příslušníků jiných národů či etnických menšin a dokonce i mimořádně nadané děti (ano, i ty je třeba včleňovat).

Ráda bych se zaměřila na integraci dětí příslušníků jiných národů či etnických menšin, jejíž potřeba v českém školství neustále narůstá. Inkluzivní vzdělávání má své těžiště v myšlenkách multikulturní výchovy. Principy je ovšem třeba aplikovat na širší oblast než jen na oblast výchovy. Multikulturní vzdělávání je pojmem, který je zastřešujícím pro mnohem širší oblast než jen výchovné působení. Vzdělávání usiluje o postupné vybavení svých účastníků celým trsem kompetencí – vybavuje je znalostmi, postoji a dovednostmi, které má následně účastník šanci (a prakticky je k tomu směřován) uplatňovat v dennodenní praxi – což je znatelný rozdíl proti výchově, která pouze formuje postoje.

Pedagogika je tak zde širokým rámcem, ve kterém ideovou základnu tvoří koncepty multikulturní výchovy. Cílem v této oblasti je dosažení takových kognitivních a afektivních změn v osobnosti žáka, které jsou následně schopny dostát požadavkům na fungující a pozitivní soužití v multikulturní společnosti. Čemu by se měla multikulturní výchova a vzdělávání vyhnout a o co se naopak snažit? Tyto snahy ve své publikaci vhodně shrnuje Buryánek: „Interkulturní výchova a vzdělávání přispívají k vytváření respektujících vztahů mezi různými kulturami, aby bylo možno vyhnout se negativním událostem, ke kterým dochází v multikulturních společnostech -  jako např. odmítání menšinové skupiny (rasismus, xenofobie), asimilace, akulturace, ztráta kulturních hodnot, ztráta individuální identity, opovrhování vlastní kulturou, násilná integrace a adaptace. Interkulturní vzdělávání vede studenty k respektování neustále rostoucí kulturní rozmanitosti a otevírá cestu k různým způsobům života, myšlení a chápání světa.“ (Buryánek, 2002, s. 13) Toto shrnutí vhodně upozorňuje na fakt, že je třeba nejen se seznamovat se s jinými kulturami, a ty následně respektovat jako rovnocenné (což je hlavní myšlenkou kulturního relativismu), ale klade důraz i na důležitost vlastní autonomie a uvědomování si své kulturní identity – nehledě na to, zda je daná kultura v daném prostředí „domácí“ nebo „cizí“ – nabádá tedy k uvědomování si své kulturní identity v prostředí rozmanitých kultur (a mnohdy můžeme ze svých zkušeností potvrdit, že nad svou identitou začneme přemýšlet a podrobíme se sebereflexi až tehdy, máme-li určité porovnání s odlišnou skutečností).

Zároveň je třeba reflektovat určitou migrační realitu, se kterou se setkáváme ve společnosti, jíž jsme členy. Zde je určujícím východiskem to, s jakými menšinami se na našem území setkáváme – co se týče aplikace principů multikulturní výchovy, je klíčové seznamovat žáky se zvyklostmi menšin, se kterými se tito žáci setkávají. Samozřejmě jim můžeme v rámci výuky určitých předmětů přednášet o zvyklostech kmenů z Tichomoří a popisovat jim jejich kulturu, podstatné ovšem je, seznamovat je se zvyklostmi těch etnických menšin, se kterými přicházejí do styku (např. Vietnamci, Poláci či Rusové). (Hladík, 2006) Právě každodenní život náš i našich žáků je bohatou studnicí zkušeností, ze které je škoda nečerpat. V této oblasti se projevují určité migrační a demografické trendy, které nám umožňují reagovat na situaci s předstihem. Mezi tyto trendy můžeme řadit např. pracovní migraci cizinců do naší republiky či sňatky mezi lidmi pocházejících z jiného kulturního prostředí.

Multikulturní bývá též někdy označována jako „protipředsudková“. Není tak náhodou - mezi jejími stěžejními cíli je rozvíjení tolerance a koexistence různých etnik na jednom prostoru. Při aplikaci principů multikulturního soužití je užitečné se poohlédnout ve filosofii sociálních věd, která klade důraz na tři oblasti. První z těchto oblastí je potenciál, který v sobě skrývá možnost zlepšení komunikace, v rámci níž bývá častým problémem nepochopení oběma stranami (jehož důsledkem často bývá označení určitého chování za „zvláštní“ či „divné“). Z této oblasti přímo vyplývá i další možnost, která se nám může otevřít – v multikulturním prostředí máme jedinečnou příležitost ke zdokonalení poznání sebe samého i národa, jehož jsme součástí (tomu dávají za pravdu i současní kulturní antropologové). Na závěr filosofie sociálních věd zdůrazňuje, že multikulturní výchova podstatně rozšiřuje naši morální představivost – jsme zkrátka otevřeni novým alternativám (a zároveň ochotni je zkoumat), což znatelně prodlužuje dosah našich důvodných vysvětlení. (Hladík, 2006)

Filosofie sociálních věd zároveň varuje před určitými antagonismy, ke kterým tíhneme, ale které zdánlivě nejsou tak definitivní, jak o nich smýšlíme. Mezi ně můžeme zařadit např.: já vs. někdo jiný, naše kultura vs. jejich kultura, stejnost vs. jinakost, příslušník vlastní skupiny vs. příslušník cizí skupiny, subjektivita vs. objektivita apod. (Fay, 2006) Toto duální chápání nám může zdánlivě usnadňovat orientaci ve světě.  Vzniklé antagonismy jsou ovšem spíše výsledkem nepochopení. Tento dualismus totiž ustavuje konfrontaci mezi dvěma entitami a nutí člověka na základě této protikladnosti i volit.

Je to černobílé vnímání na poli vědy, vzdělávání či každodenního života. Zároveň je třeba se zeptat: Opravdu jsou výše jmenované pojmy v jednoznačné opozici? Dané pojmy se prolínají, ovlivňují a vyvíjejí, současně i vedle sebe. Propůjčím-li si příklad z filosofie sociálních věd, je to, jako když proti sobě postavíme atomismus a holismus: atomismus zdůrazňuje, že společnosti se skládají z jednotlivců, přičemž každý jednotlivec je specifickým činitelem. Toto pojetí ovšem pomíjí fakt, který zase zdůrazňuje holismus: že jednotlivec je tím, čím je, díky jiným okolo sebe. Holismus tento fakt ovšem pojímá natolik radikálně, že podle něj lze každou vlastnost jednotlivce (části systému) vysvětlit působením ostatních jedinců na něj. (Fay, 1996) Není v tomto případě přínosná určitá syntéza těchto dvou přístupů? Můžeme se shodnout na tom, že jakkoli máme jako lidé něco společného (přece jen sdílíme určité antropologické konstanty), jsme individuálními bytostmi a jako takové vykazujeme určité specifické znaky (jsme navzájem rozlišitelní). Zároveň se ale shodneme i na tom, že se nevyvíjíme izolovaně, ale dospíváme a zrajeme v prostředí, kde na nás určitým způsobem působí.

Fungují zde základní principy interakcionismu. Toto (možná zprvu znepokojivé) zjištění by ovšem nemělo vést k dezorientaci a rezignaci. Fay tuto situaci shrnuje tak, že je třeba původní představu soupeřících alternativ nahradit širším modelem, který umí rozeznat hodnotu v původních pozicích, přitom je ale překračovat, vycházet z nich. Je pro nás užitečné připustit si, že ony zdánlivé protiklady se ve skutečnosti potřebují a využívají (a opustit tak dialektické smýšlení o světě). 

Na začátku jsem zmínila hlavní oblasti, na které je v rámci inkluzivního a multikulturního vzdělávání kladem důraz. Často se zde setkáváme s pojmem „začlenění“. Neodkazuje nás ale i tento pojem v myšlenkách k určitým antagonismům? Na pozadí jde rozlišit já vs. oni, majorita vs. minorita, cizí skupina vs. vlastní skupina. Nebylo by vhodnější zvolit, v tomto kontextu méně užívaný pojem soužití? Pojem začlenění evokuje dojem, že příslušníci minority mají být úspěšně zařazeni mezi majoritní společnost i tím, že se vzdají části své identity. Copak "oni" na nás nepůsobí? A je nějaká kultura v dnešním civilizovaném světě ještě "čistá"? Přijímáme spoustu produktů jiných kultur (italská kuchyně, asijská elektronika, francouzská auta atp.), aniž bychom se nad tím pozastavovali. Ohledně přijímání  jedinců pocházejících z odlišných kultur se ovšem často chováme jinak.

Multikulturní soužití i vzdělávání je příležitostí. Jakmile upustíme od „bezpečného“ (ale omezeného) duálního chápání světa, začneme růst.  A pokud tento přístup jako pedagogové přijmeme za svůj, budeme svým žákům předávat hodnoty, na nichž může multikulturní společnost stavět, aniž bychom se museli nazpaměť učit metodické příručky. Stačí se jen odpoutat od modelu já vs. oni, kdy oni jsou jiní a my jsme standardem. Budeme-li jen trochu pokorní, dojdeme k závěru, že „jiný“ je každý z nás.

Literatura a použité zdroje

FAY, Brian. Současná filosofie sociálních věd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1996. 324 s.

HLADÍK, Jakub. Multikulturní výchova (socializace a integrace menšin). Zlín: Univerzitní institut, 2006. 72 s.

BURYÁNEK, Jan. Interkulturní vzdělávání nejen pro středoškolské pedagogy. 1. vyd. Praha: NLN a ČvT, 2002.