Efekt přihlížejícího

Obvykle druhým pomáháme. Utěšujeme přítelkyni po rozchodu, pomůžeme řidiči roztlačit auto či přispějeme na charitu. Řídíme se pravidly: chovej se k ostatním tak, jak bys chtěl/a, aby se chovali k tobě či pomáhej bližnímu svému. V určitých situacích však pomáhající chování selhává. V následujících řádcích se zaměříme na typ reakce na mimořádnou událost, sociálně psychologický jev popsaný jako efekt přihlížejícího. Kdy (ne)pomáháme?

Altruismus a pomáhající chování

Otázka, proč pomáháme druhým, byla po staletí předmětem západního myšlení. Od Platóna a Aristotela přes Tomáše Akvinského, Thomase Hobbse a Davida Huma až po Nietzscheho převládá názor, že cokoli člověk činí (i pro druhé), je vždy motivováno především vlastním prospěchem. Později i psychologie popisuje člověka jako egoisticky motivovaného tvora. (Hogg, Cooper, 2007) V určitých situacích je však pomoc druhým riskantní, např. vběhne-li muž do hořícího domu, aby zachránil obyvatele. Vysvětlení altruismu je tak pro psychologii problém. Uvádí totiž do potíží tradiční psychologické teorie, jež tvrdí, že člověk jedná na základě úvah o odměně a trestu. Hédonistický charakter motivů jednání je v rozporu s pozorovaným faktem, že lidé pomáhají druhým i za okolností, z nichž pro ně neplyne žádný zisk, ba naopak, může dojít k újmě. Jak motivaci pomáhajícího chování objasnit?

Teorie zpevňování tento rozpor vysvětlují tak, že jedná-li člověk altruisticky, dostane odměnu či se alespoň vyhne trestu. Další vysvětlení pomáhajícího chování je založeno na předpokladu soucitu se strádající osobou. Pohled na strádajícího člověka vyvolává pocity soucitu a empatie. Jedinec tak očekává uspokojení, pomůže-li druhému. Dalším možným vysvětlením je snaha vypadat dobře před ostatními. Během procesu socializace se učíme dodržovat normy chování společnosti, do níž patříme. V určité společnosti existuje norma pomáhat lidem v nouzi. Úspěšně socializovaní jednotlivci, jež pravidlo naplňují, tak zažívají pocit blaha. Některá pravidla znějí „ochraňuj slabší“, „buď slušný a galantní“, jiná naopak „hleď si svého“ či „od cizích si nic neber“. Zde vidíme, že různá společenská pravidla chování si jednak protiřečí, a navíc jsou často velmi obecná. Z vědeckého hlediska tak nemohou pomáhající chování vysvětlit.