Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Příspěvek popisuje možnosti práce v kooperativních skupinách.
Příspěvek byl převzat z publikace nakladatelství Verlag Dashöfer "Školní vzdělávací program krok za krokem" (Kapitola 1/3.3.3, s. 1 - 6, aktualizace červenec 2005).
www.dashofer.cz
Tento text navazuje na články Kooperativní učení jako metoda výuky, Příprava na kooperativní výuku a Práce ve dvojicích.
Teprve třetí fáze je už vlastní kooperativní výuka - práce ve stabilních skupinách. Zatímco práce ve dvojicích mohla probíhat v klasických třech řadách lavic, zde musí už dojít k úpravě prostoru. Nejčastěji můžeme vidět dvě lavice sražené k sobě. Učitel si musí rozmyslet, zda bude také ještě používat tabuli, a podle toho uspořádat sezení žáků. Pokud ano, žádný žák by neměl sedět zády k tabuli. Instrukce a materiály je ale možné předem připravit pro každou skupinu (např. nakopírovat). Na záznamy výstupů ze skupin je praktičtější přenosný stojan s papíry (tzv. flipchart), ty se pak dají rozvěsit po třídě. Na druhém stupni by měli žáci mít možnost mít takto uspořádanou třídu i v předmětech, kde se zatím vyučuje tradičně, aby se neztrácel čas přesouváním lavic.
Čtyři otázky, které se vztahují k vytváření skupin, jsou:
Velikost skupin může být od dvou až do šesti (maximálně a výjimečně sedmi) žáků. Pro menší počet členů hovoří větší snadnost spolupráce a také větší rychlost, pro větší počet hovoří naopak větší množství podnětů i bohatství nápadů. Základním kritériem, podle kterého by se měl učitel rozhodovat o velikosti skupin, by měla být úroveň sociálních a komunikačních dovedností. Při nízké úrovni volíme nejdříve dvojice, a to ještě spíš na bázi přátelských vztahů, teprve postupně tvoříme trojice nebo zkoušíme dát dvě dvojice spolu a dát jim ještě jeden další úkol.
Pokud učitel nezná dobře metodologii kooperativní výuky, pak ve třídě můžeme vidět často vytváření stále nových a nových více méně náhodných skupinek - tu dvojic, tu trojic i čtveřic. Pokyny "dejte se do dvojic", "najděte si někoho, s kým utvoříte dvojici", "vytvořte trojice" jsou většinou spojeny s prováděním jednoduchých úkolů. Tyto pokyny se střídají během jedné hodiny i několikrát a žáci se setkávají stále s někým jiným. Když začínáme s kooperativní výukou, mohou být v průběhu 2. fáze střídány stabilní a náhodné dvojice. Stabilní dvojice by měly být základem. Stejně důležitým cílem kooperativní výuky je rozvíjet sociální dovednosti, nyní zakotvené také v klíčových kompetencích RVP.
Žáci by měli mít příležitost poznat do hloubky své vzájemné reakce, učit se je předvídat a přizpůsobovat se jim navzájem nebo je měnit. Jen ve stabilních skupinách si mohou uvědomit, jak kdo vyjadřuje obvykle nesouhlas, zjistit, že určitá reakce přináší vždy pozitivní odezvu. Měli by mít šanci uvědomit si své přednosti, přínosy, vliv a totéž poznat u druhých. To potřebuje čas. Dá se říct, že kooperativní skupina by měla být ve stejném složení asi tak kolem 6 týdnů, pokud zažívá tento způsob výuky každý den. Na druhém stupni, kde se kooperativně vyučuje jen v některých předmětech, bude tento čas mnohem delší (třeba i celé pololetí). Skupina by měla mít příležitost vyvíjet se, zažívat zlepšování spolupráce až k hladkosti dorozumívání. Skupina by se měla vyměnit, až když už není co se od sebe učit nového.
Jsou tři možnosti, jak sestavovat skupiny. Volba závisí zejména na úrovni vzájemných vztahů v celé třídě a pokročilosti kooperativní výuky - zda teprve začínáme s dvojicemi, nebo zda už jsme ve stadiu trvalejších skupin:
Když se sestaví trvalé skupiny, členové skupin by měli zažít aktivity, které pomohou podpořit ztotožnění jednotlivců se skupinou - ze součtu jednotlivců se vytváří "my". Skupina by si měla v průběhu několika prvních dnů své existence zvolit například název nebo se dohodnout na svém symbolu, logu, maskotovi, heslu či něčem podobném. Dalšími aktivitami s podobným cílem je sepsat si, co mají členové skupiny společného, co mají všichni rádi, přinést si z domova nějaké milé předměty a říct o nich něco skupině, udělat si společnou fotografii (nakreslit portrét skupiny), sepsat si silné stránky členů skupiny (různá nadání, ale také vlastnosti, jako jsou vytrvalost, smysl pro humor atd.), vytvořit si základní pravidla pro skupinu (zejména jak se budou řešit konflikty).
Právě tak je důležité při změně nechat proběhnout rozloučení se skupinou - třeba tím, že si její členové zrekapitulují, co se jim nejvíc společně povedlo, v čem se kdo změnil (zmoudřel), mohou napsat doporučení jednotlivým členům pro jejich práci v další skupině ("Jarda vás nenechá odevzdat práci s chybami." "Lucka umí dobře usmiřovat." atd.). Toto je velmi důležité pro spolupráci, protože základní charakteristikou dobré spolupráce je, že každý přispívá, jak nejlépe umí a může. Když se jednotliví žáci cítí být cizinci ve skupině, je málo pravděpodobné, že budou přispívat ze všech sil.
Aby skupina dobře fungovala, musí se dodržovat základní pravidla spolupráce (dále uvedená pravidla nejsou jediná, ale jsou dosti zásadní):
Dá se začít tak, že požádáme žáky, aby - poté, co zažijí nějakou aktivitu nebo kooperativní hru (již v 1. fázi) - sami řekli, jaká pravidla by potřebovali k dobré práci.
Když začínáme s kooperativní výukou, dovednosti žáků nejsou většinou na takové úrovni, aby žáci tato pravidla dodržovali automaticky. Vynikající pomůckou je rozdělit si role ve skupině. Role zde vlastně znamená mít na starosti, hlídat a zodpovídat za jedno pravidlo, za nějaký aspekt spolupráce ve skupině. Dále popíšeme role odvozené ze čtyř základních pravidel práce v malé skupině.
Ten, kdo dbá na rovnoměrné zapojení všech
Nejčastějším problémem ve skupinové práci je nerovnoměrné zapojení všech členů. Někteří žáci se hodně prosazují, mají tendenci nejen hodně mluvit, ale také všechno dělat. Naopak jiní se "vezou" - často proto, že mají malou sebedůvěru, nechtějí se "shodit" před ostatními tím, co říkají nebo navrhují. Další problém může být v osobním tempu žáků. V mnohem menší míře, než se obecně soudí, je to z pohodlnosti. Jedním ze způsobů, jak skupině pomoci vyrovnávat se s těmito problémy, je role toho, kdo dbá na rovnoměrné zapojení všech. Jeho úkolem je jak brzdit příliš aktivní, tak povzbuzovat k účasti nesmělejší. Když žáky seznamujeme s rolemi, je dobré nechat je sepsat, co role vlastně obsahuje - co by žák v této roli měl a neměl dělat, k čemu ho role zmocňuje. Dalším krokem je sepsat si věty, výroky, které se v dané roli budou používat nejčastěji (např. "Ještě by nás zajímalo, co si o tom myslí Eva."). Jednak tím rozvíjíme kompetenci komunikativní, jednak tím předcházíme zbytečným konfliktům, kdyby někdo v této roli chtěl druhé příliš "komandovat".
Ten, kdo dbá o setrvání skupiny u úkolu
Další velmi potřebnou rolí je udržet skupinu u úkolu, aby se neodbíhalo od tématu k líčení osobních zážitků nebo k zábavě, a když se tak stane, aby se připomněl úkol.
Časoměřič
Žáci se potřebují učit zvládat i časové rozvržení úkolu. Jakmile se orientují v hodinách, je dobré stanovit na úkol jak časový, tak množstevní limit. Například: "Na úkol máte 4 minuty a každá skupina by měla napsat aspoň tři příčiny daného jevu." Role časoměřiče je (samozřejmě kromě toho, že se zapojí do řešení úkolu tak jako všichni ostatní) sledovat čas, hlásit, kolik ještě zbývá, vyzývat k ukončení.
Mluvčí a zapisovatel
Riziko této role bývá v tom, že mluvčí neprezentuje názor skupiny, ale svůj, pokud skupina nedošla ke konsensu. Mluvčí by se měl neustále ujišťovat, zda všichni s něčím souhlasí, teprve pak to zapsat a potom i prezentovat. Může samozřejmě předkládat i různé názory různých členů skupiny. V jedné třídě, kde byla kooperativní výuka na velmi vysoké úrovni, jsme viděli, jak toto probíhá již jen na neverbální úrovni (postupný oční kontakt zapisovatelky a jen lehké přikývnutí každého člena skupiny).
Role se odvíjejí od toho, co vlastně skupině moc dobře nejde. Kromě těchto nejčastěji se vyskytujících rolí lze na základě návrhů žáků vytvořit roli pro cokoli, co je potřeba v práci skupiny zlepšit. Může to být "styčný důstojník", který se chodí ptát jiných skupin, "strážce tichých hlasů", který se snaží, aby skupina moc nehlučela, "strážce čistoty místa", "pomůckář", "relaxátor", který hlásí únavu skupiny a potřebu krátké přestávky.
Možná jste si uvědomili, že mezi rolemi není vedoucí - a také by neměl být. Jeho pravomoce jsou vlastně rozděleny do jednotlivých rolí. Zodpovědnost za splnění úkolu nesou všichni členové skupiny společně.
Žáci by se měli v rolích střídat, začínat by měli asi ti, kteří mají k dané roli lepší předpoklady, aby modelovali ostatním, jak má dobře prováděná role vypadat. Každý by si postupně měl vyzkoušet všechny role (aspoň po dobu jednoho týdne).
Samozřejmě všichni, kdo mají nějakou roli, se plnohodnotně zapojují do práce skupiny. Jedna z reflexních otázek by se měla týkat také dodržování pravidel a zvládání rolí - co by jednotliví žáci potřebovali, co by jim pomohlo plnit roli lépe. Na začátku kooperativní výuky by si žáci měli vytvořit popisy jednotlivých rolí, jejich pravomoci a také seznam komunikačních obratů, které je dobré při zastávání jednotlivých rolí používat. To vše by mělo být viditelně umístěno ve třídě, učitel by se k tomu měl pravidelně vracet a doplňovat to na základě návrhů žáků.
Když je spolupráce ve skupině na dobré úrovni, nemusí se už role stanovovat (snad kromě mluvčího). O to, aby skupina pracovala dobře a efektivně, aby se dodržovala pravidla spolupráce, se vlastně už starají všichni její členové.
Na tento text navazuje článek Reflexe procesu.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.