Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Příspěvek shrnuje klady a zápory slovního hodnocení.
Příspěvek byl převzat z publikace nakladatelství Verlag Dashöfer "Školní vzdělávací program krok za krokem" (Kapitola 1/3.2.3, s. 1 - 2. Aktualizace červenec 2005).
www.dashofer.cz
Slovní hodnocení zajišťuje mnohem větší a širší informovanost jak samotných žáků, tak jejich rodičů. Jeho prostřednictvím lze postihnout osobnost žáka v její plné šíři, dokonce učiteli umožňuje její hlubší poznání. Když učitel hodnotí slovně, nutí ho to neustále sledovat a mapovat všechny projevy žáka, jednotlivé složky jeho výkonu. Tak vlastně neustále hodnotí i schopnosti, dovednosti, chování a snahu žáka, dokonce i odraz učiva v jeho charakteru. Slovní hodnocení umožňuje všestrannou analýzu práce žáka - nejen vyhodnocení výsledných produktů jeho práce, ale i průběžné monitorování dílčích výsledků, kterých již dosáhl na cestě k danému cíli. Prakticky jde o to, že když hodnotíme práci žáka, vždy bychom měli vzít v úvahu jeho skutečné předpoklady a možnosti.
Neměli bychom také zapomenout na postihnutí toho, jak byl žák úspěšný a co zvládl, ale i toho, proč se mu to podařilo, nebo nepodařilo, i s nabídkou možných cest nápravy. Rodiče žáků, kteří jsou slovně hodnoceni, uvádějí, že jejich děti mají najednou větší zájem o učení, samy si vyhledávají další informace týkající se ve škole probíraného tématu, častěji rodičům pokládají otázky související s učivem. Také se nebojí přiznat, když udělají chybu nebo úkol vyřeší nesprávně. Dá se říci, že mají větší vnitřní motivaci k učení a poznávání vůbec. Je však nutno dodat, že takoví učitelé, kteří slovně hodnotí, pravděpodobně již změnili své pedagogické pojetí, což je patrné v partnerském přístupu k žákům, otevřené atmosféře při vyučování a zejména ve využívání metod aktivního učení.
Nevýhodou slovního hodnocení pro učitele je velká časová náročnost a koneckonců i složitost související se samotnou formulací. Rizikem může být i to, že když učitel slovně hodnotí, posuzuje projevy žáka ze svého zorného úhlu, a tak se do hodnocení žáka a jeho výsledků může přirozeně promítat i jeho osobnost, a to může být tudíž velmi subjektivní.
Způsob formulace slovního hodnocení totiž výrazně ovlivňuje jeho samotnou účinnost. Často se potom stává, že je jen snůškou pozitivních charakteristik a nálepek, které se u každého žáka vcelku snadno nacházejí. Ve svém dlouhodobém efektu může vést až k nepodloženému optimismu, tj. žák zdaleka nezvládá to, co nám prezentuje jeho slovní hodnocení. Učitel, který se snaží hodnotit jen pozitivní stránky každého žáka, je ale určitě veden upřímnou snahou podpořit jej na cestě k lepšímu výkonu. Nechce mu brát naději, chce mu dát šanci zbavit se strachu z chyby, umět ji bez obav přiznat a v neposlední řadě mu umožnit prožitek úspěchu. Žák však v takových formulacích těžko rozpozná, v čem udělal chybu, protože se dozvídá jen to, co zvládl, v čem je dobrý, ale jakékoli náznaky pro nápravu chyb či cesty pro další zlepšování mu zůstávají skryty.
Další nevýhodou je to, že rodiče našich žáků nejsou zvyklí číst a správně interpretovat slovní hodnocení. Pro učitele, který se rozhodne pro slovní hodnocení, nastává proto ještě další nelehký úkol, a tím je systematická práce s rodiči a jejich představami o správném a účinném hodnocení.
Úskalím slovního hodnocení je také nedostatečná možnost srovnávání. Slovní hodnocení neumožňuje získávat souhrnné statistické přehledy, na jejichž základě lze hodnotit a srovnávat mezi sebou výsledky práce jednotlivých škol. V tomto smyslu je slovní hodnocení spíše určitý interní způsob hodnocení na dané škole, ale pro školy, které známkují, je zcela nevalidní. V současné době neexistují jiné zákonné, řekněme standardizované, nástroje k evaluaci práce jednotlivých škol než známky.
Poslední riziko, na které se v tomto výčtu zaměříme, souvisí s problémy ve formulacích - hrozí totiž, že se slovní hodnocení stane prázdnými frázemi. Učitel se snaží používat stále stejná kritéria, označovaná obdobnými slovy proto, aby i slovní hodnocení bylo srovnatelné a dobře srozumitelné - u jednotlivých žáků se pak formulace opakují. Přitom každý žák je zcela unikátní osobností s jedinečnými schopnostmi, dovednostmi a postoji, které je - kromě znalostí - také potřeba hodnotit. Jenže - umět je hodnotit, není pro většinu učitelů vůbec samozřejmostí. Je to dovednost, kterou si musíme osvojit. I když chceme jako učitelé slovním hodnocením ještě více prohloubit náš vztah s každým žákem, partnersky jej pozvat k tomuto hodnotícímu dialogu, často se nám nevědomky podaří opak. Záleží totiž zcela na konkrétní formulaci slovního hodnocení, kterou můžeme žáka dokonce i citově zranit, můžeme mu ublížit více, než kdybychom mu dali špatnou známku. A to zejména tehdy, když jeho výkony zobecňujeme, posuzujeme vcelku a slovní hodnocení se pak stane snůškou nic neříkajících nálepek, tj. používáme tzv. posuzovací jazyk. Pokud je slovní hodnocení vyslovováno a psáno tímto způsobem, pak zcela jasně neplní všechny funkce, které by efektivní hodnocení mělo plnit.
Tento text navazuje na článek Výhody a nevýhody známkování.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.