Daty řízené školství, politika a technologie

V nedávné době se i u nás začalo trochu více hovořit o daty řízeném školství. Důvod je zřejmý. Po mnoha letech příprav a obrovských investic si nejsme úplně jisti, zda připravovanou a uzákoněnou státní maturitu zavést či nikoli. Můj názor je jasný, a byl vyjádřen již v nedávném článku Daty řízené školství – naše budoucnost či nedostižný sen? Myslím, že na státní maturitu je třeba pohlížet jen jako na jeden z prvků komplexního systému řízení vzdělávacího systému. Jinými slovy – bez ucelené koncepce a provázanosti s dalšími kroky by možná bylo lepší nedělat nic.

Vzhledem k tomu, že mou specializací jsou technologie, snažím se celou věc posuzovat právě jen z pohledu jejich uplatnění. Mohu bohužel konstatovat jen to, že z pohledu využití vzdělávacích technologií děláme až příliš mnoho závažných chyb. Tou hlavní je to, že neděláme nic! Nebudu na tomto místě znovu rozebírat, co vše je třeba udělat, mají-li být absolventi našich škol připraveni na život v technologiemi přesyceném světě 21. století. Stačí se podívat třeba právě na tu naši maturitu. Informatika je zařazena jen jako nepovinný samostatný předmět bez vazby na ostatní předměty. Velmi správně pro ni byl katalog znalostí vytvořen na základě standardů běžně již používaných jinde ve světě (viz Standardy technologických dovedností pro žáky od ISTE). Je zde ale jeden zásadní problém. Správně mají tyto standardy být chápány jako požadavek na základní obecné schopnosti všech žáků – v našem případě maturantů.

Pokud na tomto místě někoho napadlo, že volám po zavedení povinné maturity z informatiky pro všechny, mýlí se. Již více než 15 let propaguji to, aby byly technologie považovány za nedílnou součást všech výukových aktivit všude tam, kde je to přínosné. Při tomto pohledu na věc se prostě musí technologie stát součástí celé maturitní zkoušky bez ohledu na to, o který předmět se zrovna jedná. Dovedu dokonce pochopit i to, že realizace tohoto požadavku může být zpočátku obtížná, a že se proto k cíli budeme přibližovat po určitých postupných krocích. Ale je třeba si onen cíl definovat a stanovit si cestu k němu. Co ale chápu jen velice obtížně a s velkou nechutí, je skutečnost, že si u nás dodnes téměř nikdo neuvědomuje, že se schopností využívat technologie musíme zacházet jako triviem (čtení, psaní, počítání). A že jejich všudypřítomná existence navíc zásadním způsobem ovlivňuje výukové postupy a dává procesu vzdělávání nové netušené dimenze.

Důkazem naší reality budiž například to, že o možnosti uplatnění technologií v souvislosti s daty řízeným školstvím na prestižním Kulatém stole SKAV specielně tímto tématem se zabývajícím nepadlo minulý čtvrtek ani slovo. Příčinou je pochopitelně způsob vidění souvislostí, do něhož u nás problematika moderních technologií proniká jen velmi neochotně. Docela výstižně takovou situaci, jež vyžaduje pohled měnící zaběhané postupy, vystihuje Gary Klein, když nás nutí si uvědomit, že stojíme pod lucernou a bojíme se udělat krok do neznámých temnot, které evidentně již teď náš příští život zásadním způsobem ovlivňují (viz Vzdělávání budoucnosti – kurz chápání budoucího světa).

Někdo by se třeba po 15 letech marného úsilí bez zjevných výsledků vzdal, já ne. Budu do omrzení opakovat, že integrace technologií do vzdělávání je nutná a že ji nelze dělat bez doprovodných koncepčních kroků, jako je definování standardů schopností žáků podle věku, požadavků na patřičnou kvalifikaci učitelů včetně reformy jejich přípravy, a teprve poté ověřování toho, zda se daří pomocí těchto opatření plnit požadované cíle. O tom, že se tyto požadavky jednou stanou samozřejmostí, není pochyb.

Dokud potřebnou transformaci neuděláme, budeme i nadále svědky chaotického vývoje s převládajícími negativními trendy, v němž můžeme pozorovat, jak technologicky nejschopnější učitelé ze školství odcházejí, většina učitelů i absolventů pedagogických fakult nemá představu o výukových možnostech vzdělávacích technologií a státní koncepci svými pilotními projekty suplují soukromé firmy, jejichž cíle nejsou zcela shodné se zájmy celé společnosti. Současný stav věcí velmi otevřeně a přesně vystihl na výše již zmiňovaném Kulatém stole Ondřej Šteffl (šéf a majitel firmy SCIO), když řekl: „Naše testy nejsou zcela ve shodě s tím, jak by měly testy odpovídající teoretickým potřebám vzdělávací politiky 21. století vypadat. Jsme soukromá firma, která si na sebe musí vydělat. Proto jsme nuceni dodávat školám takové testy, za jaké jsou ochotné zaplatit. Pokud by byly definovány závazné standardy schopností žáků, jsme schopni jim odpovídající způsoby ověřování jejich dosažení připravit.“

I když by možná ani nemusel, velmi podobně se chová i CERMAT. Při neexistenci závazných standardů připravuje státní maturitu jako výsledek konsenzu, na němž se dohodli vybraní učitelé příslušné předměty vyučující. Výsledkem bude nejspíše zkouška, která nebude ve všech paramentech odpovídat záměrům RVP. A to teď vůbec nemluvím o technologiích.

Když to všechno sečteme a podtrhneme, musíme dospět k závěru, že jsme ve velmi nezávidění hodné patové situaci. Rodiče jsou, jak potvrzují výzkumy, se školstvím poměrně spokojeni, řídící orgány se bez koncepce starají jen o peníze a volby nic nevyřeší. Ti politici, kteří mají skutečný zájem o změny, nezvítězí. Jen my dobře víme, jak vážným problémům budeme nuceni v blízké budoucnosti čelit!