Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Zapojení dítěte s postižením zraku do činností v běžné mateřské škole přineslo mnoho nových a zajímavých zkušeností. Prostřednictvím her a specifických cvičení se podařilo rozvíjet dovednosti dítěte s postižením i jeho intaktních kamarádů a vytvořit v mateřské škole podnětné a bezpečné prostředí pro společné soužití.
Do naší jednotřídní mateřské školy jsme integrovali dítě s postižením zraku. Při přijímání dítěte do předškolního zařízení nám rodiče podali informace o typu a rozsahu zrakového postižení a rovněž nám sdělili povahové rysy a projevy dítěte. Společně jsme pak konzultovali předpokládané možnosti dítěte v rámci jeho postižení. Poté ředitelka informovala pedagogické i provozní zaměstnance o přijetí tohoto dítěte.
Spolupráce s rodiči a speciálně pedagogickým centrem Praha
Navázali jsme spolupráci se speciálně pedagogickým centrem v Praze pro děti se zrakovým postižením a po konzultaci se speciální pedagožkou paní Janou Kulštrunkovou jsem vypracovala následující program specifických cvičení.
Během tří let, kdy docházelo dítě do naší mateřské školy, byla výborná spolupráce jak s rodiči, tak se SPC. Paní Kulštrunková do mateřské školy dojížděla 1 x za měsíc, později 1x za dva měsíce, vyšetřila dítě prostřednictvím různých hrových činností a společně jsme pak zkonzultovali, jak se dítě dál vyvíjí, v čem je potřeba ho více podpořit a v čem naopak udělalo velký pokrok.
Přijala jsem také pozvání paní Kulštrunkové do SPC, kde jsem se blíže seznámila se vzděláváním dětí s postižením zraku, s pomůckami pro jejich vzdělávání a diskutovala o problematice se speciálními pedagogy. Rodiče jsme pravidelně informovali o projevech a pokrocích jejich dítěte a rodiče nám vždy sdělovali nové a potřebné informace.
Smyslová cvičení podle jejich praktického využití
1. Cvičení hmatová
Cílem těchto cvičení je rozvinout manuální zručnost dítěte, naučit ho vnímat prostorové tvary předmětů, jejich tvar, povrch, teplotu, velikost, změnu polohy, druhy materiálů apod.
třídění různých materiálů
zasouvání různých předmětů do příslušných přihrádek nebo otvorů
cvičení jemné motoriky
tvořivé hry na písku
cvičení vnímání hmatem
2. Cvičení sluchová
Sluch je potřeba cvičit k větší pozornosti, např.:
3. Cvičení čichová
Čich dokresluje vjemy sluchové a hmatové.
4. Cvičení chuťová
5. Cvičení zaměřená k výcviku postiženého zraku
Dítě se učí samo zacházet s oční protézou, učí se, jak ji vyndat a nandat, a upevňuje si s tím spojené správné hygienické návyky. Samo si umí říct, když je protéza obtěžuje, řeže, pálí; například, když se do oka dostala nečistota. Je důležité učit dítě udržovat správnou vzdálenost od vnímaného objektu, mít dostatek denního světla nebo kvalitní umělé osvětlení, naučit se odpočívat při zrakové práci.
cvičení rozlišování barev:
cvičení v určování velikosti:
určování tvarů:
6. Cvičení orientace na ploše a v prostoru - využití kombinací zraku, hmatu, sluchu i čichu.
orientace na podložce, papíře, tabuli, v knize apod.:
orientace v prostorách třídy, okolí MŠ, v neznámém terénu:
7. Cvičení zaměřená k fixování pozornosti, paměti a představivosti
Týká se oblasti zrakové, hmatové, sluchové, čichové i chuťové.
cvičení zrakové pozornosti:
cvičení zrakové představivosti:
cvičení paměti:
V rámci smyslové výchovy je možné prostřednictvím smyslových cvičení procvičit zároveň zrak, chuť, čich, hmat i orientaci v prostoru.
Příklad:
Na stolečku je miska s několika druhy ovoce. Dítě má poznat jablíčko, přitom využívá všech smyslů. Správnost toho, že se jedná o jablko, obohatí chuťovým vjemem (jablko ochutná), čichem si ověří vůni jablka. Po té jablko odnese na jinou misku na konci třídy (orientace v prostoru).
Formy provádění smyslových cvičení
Smyslová cvičení prolínala prakticky celým režimem dne v MŠ, v kolektivu dětí bez postižení (intaktních), s tím, že jsme dítěti s postižením zraku věnovali zvýšenou pozornost. Individuálně jsme smyslová cvičení s dítětem prováděli několikrát týdně během různých volnějších činností, častokrát se zapojovaly i ostatní děti, což bylo přínosem pro obě strany. Dítě se zrakovou vadou nemělo pocit, že se nějak výrazně liší, když stejné činnosti dělají i kamarádi, a ostatní děti si procvičily třeba něco navíc.
Formy cvičení v rámci tělesné výchovy
Tělesná výchova rozvíjí orientaci v prostoru, odhad vzdálenosti, obratnost, nebojácnost a celkovou tělesnou zdatnost. Během TV ve vnitřních prostorách se dítě zapojovalo téměř do všech činností, velmi rádo mělo pohybové hry. Pokud se na některou fyzickou činnost necítilo, nabídli jsme mu pomoc, ale do ničeho jsme je nenutili. Zajímavým poznatkem bylo, že při pobytu venku, například na zahradě mateřské školy, využívalo bez jakýchkoli problémů houpačky, skluzavky, průlezky. V zimním období se zúčastňovalo všech her na sněhu s ostatními dětmi, včetně sáňkování. Venku bylo spontánnější než ve vnitřních prostorách.
Naše mateřská škola v té době absolvovala kurzy plavání s dětmi. Společně s rodiči se nám podařilo, že se dítě časem bez větších obtíží zúčastňovalo plavání s ostatními dětmi. Zpočátku bylo váhavější, ale nakonec se naučilo samo vyndávat a nasazovat oční protézu před plaváním a po plavání (učitelky se to samozřejmě musely naučit také, aby mu mohly pomoci k začlenění do všech činností s ostatními dětmi). Velmi důležité bylo dodržování hygienických zásad, aby se dítěti nezanesla s protézou do oka nějaká nečistota.
Když za námi přišli rodiče dítěte se zrakovou vadou, měli viditelnou obavu, zda jejich dítě přijmeme do běžné mateřské školy. Po zvážení všech aspektů jsme neviděli žádný důvod, proč bychom to neudělali. Byli jsme si vědomi, že péče o dítě se zrakovým postižením s sebou přinese více práce a starostí, ale současně i nové zkušenosti, a to nejen pro dítě s postižením, ale i pro učitelky, provozní personál školky a pro ostatní děti.
Děti jsme předem dopodrobna neinformovali o nově přijaté kamarádce, ani jsme je na její handicap neupozorňovali. Děti v běžné skupině začaly samy velmi nenásilně zjišťovat, že jsou mezi námi i lidé nebo děti, které se něčím liší. Samozřejmě, že si všimly oční vady a ptaly se s přirozenou dětskou zvídavostí. Každý dotaz jsme dětem zodpověděli v tom smyslu: „Ano, vaše kamarádka má nemocné očičko a můžeme jí pomoci třeba tím, že ji vezmeme po schodech za ruku." Nebylo potřeba více vysvětlovat nebo učit děti, jak se k ní mají chovat. Učily se to tím, že napodobovaly naše chování a postoje, které se v zásadě nelišily od postojů k ostatním dětem. Braly ji tedy jako sobě rovnou s tím, že se jí v některých situacích snažily pomoci. Po tříleté zkušenosti se nám do písmene potvrdila slova pana profesora Z. Matějčka, který zdůrazňoval význam předškolního věku v souvislosti se schopností dětí přirozeně přijmout odlišnost druhých a v souvislosti s formováním jejich postoje k lidem s postižením.
Jsem přesvědčena, že školní docházka společně s dětmi bez postižení dívce výrazně pomohla v pěstování zdravého sebevědomí a začlenění se mezi ostatní. Dětem bez postižení pomohlo soužití s ní naučit se bez problémů přijímat lidi s nějakou odlišností a umět se k nim chovat přirozeně. V neposlední řadě jsme my učitelky měly neocenitelnou možnost s takovým dítětem pracovat, naučit se v rámci jeho postižení nové věci a získat nové poznatky a zkušenosti.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.