Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Zkušenosti z autoevaluace v pilotních školách
Článek přináší zkušenosti z autoevaluace v pilotních školách v podobě stručného shrnutí monitoringu a ukázek autoevaluačních nástrojů některých škol.
Od února 2005 do února 2007 Výzkumný ústav pedagogický v Praze realizoval systémový projekt spolufinancovaný z Evropského sociálního fondu s názvem Pilot Z. Dílčí aktivitou projektu byla Evaluace práce školy, mající za cíl posoudit efektivitu, validitu a relevanci autoevaluačních nástrojů školy definovaných v ŠVP a na základě toho shromáždit příklady dobré praxe.
Pověřená pracovní skupina sledovala proces autoevaluace v šestnácti základních školách. Během projektu se pracovní skupině podařilo shromáždit jedenáct příkladů dobré praxe1 (dále PDP) – přiblížit jedenáct možností využití standardních i nestandardních nástrojů v procesu vlastního hodnocení školy. Nešlo však jen o oněch jedenáct popsaných příkladů, ale i o další zkušenosti.
Zkušenosti z monitoringu
Kromě sledování PDP ve školách probíhal cílený monitoring, jehož prostřednictvím pracovní skupina získala informace o tom, v jakých oblastech, s jakými cíli, s jakými kritérii a s využitím jakých nástrojů proces autoevaluace ve škole probíhal. Monitoring přinesl nejen cenná zjištění, ale měl i významný efekt pro samotné ředitele. Díky monitoringu si ujasnili, v čem autoevaluace spočívá. Monitorovací tabulka, kterou sledovatelé spolu s řediteli škol vyplňovali, obsahovala cíle, nástroje, kritéria a časové rozvržení, které si škola v rámci vlastního hodnocení stanovila pro oblasti, v nichž má podle Vyhlášky 15/2005 Sb. provádět vlastní hodnocení.
Důležitým momentem bylo uvědomění si pojetí oblasti ve vlastním ŠVP. Pilotní školy totiž vytvářely svůj autoevaluační systém dříve, než uvedená vyhláška vešla v platnost (na základě tvorby svého ŠVP podle požadavků pilotní verze RVP ZV). Tím vlastně byly nuceny rozhodnout, v jakých oblastech budou provádět svá autoevaluační šetření, aniž by kromě odborné literatury a zkušeností měly nějakým jiným legislativním způsobem oblasti autoevaluace vymezené. Prvním přínosem tedy bylo srovnání, zda oblastmi, které si vymezily ve svém ŠVP, pokrývají i části vymezené vyhláškou. Tím došlo k jakési rekonstrukci vlastního autoevaluačního systému.
Dalším důležitým přínosem bylo ujasnění si vztahů jednotlivých kategorií mezi sebou v linii oblast → cíl → kritérium → nástroj → čas. Precizace vztahů a vazeb tak byla pro některé školy podnětem k zamyšlení, zda svůj systém neobohatí o další prvky či nezpřesní některé formulace. Monitorovací tabulka posloužila k dotvoření, případně k úpravě autoevaluačního systému i ostatních škol.
Pokud školy ke své práci nabízenou tabulku využijí, je zapotřebí upozornit na další problém, totiž stanovení si správného autoevaluačního cíle. Při definování cílů je potřeba rozlišit cíle vlastní evaluace (co chceme hodnotit) a záměry spadající do oblasti rozvoje (tj. vize, jaké jsme si vytyčili v daných oblastech autoevaluace pro zlepšení stavu). V kapitolách ŠVP je sice možné uvádět obě kategorie cílů, mnohé školy je však vzájemně zaměňovaly (pro srovnání: zjistit, zda jsou rodiče spokojeni s výukou x zvyšovat spokojenost rodičů se školou). Autoevaluační cíl bude v tomto případě první formulace – chceme něco zjistit, kdežto nabídnutá druhá formulace spadá do celkové vize rozvoje.
Taktéž autoevaluační nástroje nelze zaměňovat za opatření, kterými se zajišťuje rozvoj – opět uvedeme pro srovnání dvě formulace: dotazník rodičům x pořádání akcí pro ně v zájmu otevření se školy. Zde jako nástroj, kterým něco zjišťujeme, lze chápat první z uvedených formulací. Naopak druhá formulace představuje již přijaté opatření, které vzniklo na základě nějakého zjištění (například toho, že škola zřejmě málo komunikuje s rodičovskou veřejností – zjištěno dotazníkem. Proto je zapotřebí otevřít se veřejnosti, například pořádat více akcí, na nichž budou rodiče zainteresováni, a tím lépe poznají školu a prostředí, v němž se jejich dítě učí). Pak bude zřejmě i lépe fungovat vzájemná komunikace a spolupráce při společném efektivním působení na žáka. Vedle pochopení vlastního autoevaluačního systému, ověření si vztahu jednotlivých kategorií v rámci monitoringu, si školy potvrdily i další skutečnost, že v případě vlastního hodnocení jakožto procesu, jehož výsledek má být popsán jednou za rok až za dva roky, a autoevaluace školy, která je standardní součástí školních vzdělávacích programů, se jedná o jednu a tutéž aktivitu. Rozdíl spočívá v tom, že hodnotící zpráva přináší především vyjádření o výsledcích, kterých se škola prostřednictvím autoevaluace dobrala, zatímco autoevaluace popisovaná ve školním vzdělávacím programu je popis systému, tedy toho, jak škola autoevaluaci hodlá provádět (a provádí).
Monitoringem to však nekončí
V úvodu jsme uvedli, že bylo shromážděno jedenáct PDP ze šestnácti škol. Znamená to snad, že ostatní školy prováděly autoevaluaci špatně, že se v nich nenajde inspirativní příklad? Jistě ne. Šlo o vybraných jedenáct příkladů netradičně použitých nástrojů v procesu vlastního hodnocení. Vedle toho byly vytipovány i další možnosti využití nástrojů v autoevaluačním procesu. Tyto nástroje či postupy však nebyly zařazeny do PDP z jiných důvodů. Jedním z nich byla skutečnost, že vybraná škola nemohla v oblasti autoevaluace intenzivněji spolupracovat, neboť byla zainteresována v jiných oblastech a zpracování PDP z této aktivity by pro časovou náročnost nestihla. Jiným důvodem bylo to, že nabízené nástroje a postupy, přestože se zdály kvalitní, buď výrazně nové podněty nepřinášely, nebo byly teprve ve stádiu ověřování či dopracování. Nyní se naskytl prostor alespoň pro stručné připomenutí některých z nich.
Základní škola v Lysicích jeden příklad v Příručce dobré praxe, respektive na přiloženém DVD2, již má. Ale z hlediska autoevaluace bychom mohli zmínit také práci s testy Kalibro a Scio. Přestože používání testů je ve školách běžné, jako příkladný se jevil způsob zpracování výsledků ředitelem a jejich využití pro zlepšení pedagogické práce učitelů testovaných předmětů. Celá tato evaluační praxe směřovala do oblasti výsledků vzdělávání, ale také do průběhu vzdělávání – především poskytnutí zpětné vazby učitelům, kteří na základě porovnání dat a zjištění mohou zaměřit svoji výuku tam, kde se objevily nedostatky. Na základě jednoho testu však nelze vyvozovat okamžité závěry, je zapotřebí širšího srovnání a dlouhodobého sledování.
Inspirativním se také jevil způsob, jakým ředitel školy prováděl hospitaci ve výuce. K tomuto účelu vytvořil nástroj s názvem Časový snímek vyučovacích hodin, což byl ve své podstatě záznamový arch – tabulka. V levém sloupci se nacházely pojmy, jako výklad, vysvětlování, informace, forma kladení otázek, rozhovor, řízené objevování apod., a v pravé části pak byl vymezen prostor pro zaznamenání počtu minut, jak dlouho daná činnost přetrvávala. Mimo jiné byla v tabulce uvedena tzv. hluchá místa, která se při výuce vždy najdou. Na základě vlastního systému vyhodnocení (procentuální vyjádření, poměry) pak ředitel tabulku statisticky vyhodnotil. Získaná zjištění sloužila jako podklad pro diskusi s pedagogy. Naznačený postup například umožnil analyzovat četnost zastoupení různých výukových metod, využívání učebnic a podobně. Stejně jako v předcházejícím případě se ani zde nejednalo o výjimečnou metodu, příkladná však byla její promyšlená a důsledná realizace.
Na základní škole v Kroměříži byly jako potencionální příklad, spadající do oblasti výsledků vzdělávání, vybrány projektové dny. Ty jsou připravovány na prvním stupni dvakrát ročně tak, aby bylo možné pozorovat způsob utváření klíčových kompetencí v komplexnější situaci a posuzovat jejich rozvoj. Pro tento účel byl vypracován hodnotící arch, v němž se porovnává hodnocení třídního učitele a zástupkyně ředitele školy (hodnotí se posun třídy jako celku i pokrok jednotlivých žáků). Arch se dá samozřejmě korigovat. Jde o systematický nástroj, opakující se postup, který zahrnuje porovnání dvou pozorovatelů a umožňuje uvědomit si obsah a projevy klíčových kompetencí.
V Základní škole Novoborská v Praze se v rámci autoevaluace zase pokusili zhodnotit vlastní školní vzdělávací program. Učitelé metodou volného psaní názorově reflektovali úspěšnost zavedení školního vzdělávacího programu do praxe a dosahování stanovených cílů. Použitý nástroj – tedy reflexe v podobě volného psaní – poskytl vedení školy zpětnou vazbu a umožnil mu posoudit, v jaké míře učitelé rozumějí školnímu vzdělávacímu programu, jak se s ním ztotožňují, jak vnímají svou úspěšnost při jeho realizaci.
V základní škole Vrané nad Vltavou byl vytvořen dotazník pro rodiče žáků 1. – 4. ročníků, jehož prostřednictvím se zjišťovala dlouhodobá spokojenost rodičů s cíli a výsledky výuky, se způsobem a organizací vyučování, s úrovní komunikace, s materiálním vybavením a řízením školy. Většinu dotazníku tvoří uzavřené otázky s nabídkou šestistupňové hodnotící škály, k nim bylo přidruženo několik otevřených otázek pro volné vyjádření rodičů. Hlavním pozitivem dotazníku byla jeho komplexnost a postižení významných témat. Z hlediska oblastí autoevaluace bychom pak mohli dotazník zařadit do oblasti podpora školy žákům a studentům, spolupráce s rodiči, vliv vzájemných vztahů školy, žáků, rodičů a dalších osob na vzdělávání.
Závěr
Proces autoevaluace není ukončený, neboť představuje pravidelně se opakující aktivity zaměřené na systematický sběr, analýzu a vyhodnocování dat potřebných pro rozhodnutí o dalším rozvoji školy. Mohli bychom pokračovat ve výčtu nástrojů, popisu autoevaluační praxe škol, popřípadě v rozvíjení myšlenek a hypotéz o tom, jak dále a třeba i jinak pracovat s nabídnutými nástroji a postupy, jaký potenciál v sobě nabídnutá řešení zahrnují apod. Mnohé je možné nalézt v Příručce příkladů dobré praxe, další fakta jsou popsána v závěrečné zprávě Výzkumného ústavu pedagogického v Praze k projektu Pilot Z a Pilot 1. Nejvíce se ale dozvíte, když školy navštívíte a necháte se jimi inspirovat.
Informační zdroje Burýšek, Z.: Technika čtení žáků na 1. stupni. Příručka příkladů dobré praxe. České Budějovice: INTERPRES a.s., 2007. Charalambidis, A. - Polechová, P. et al.: Evaluace práce školy. Závěrečná monitorovací zpráva - Pilot Z. Nepublikovaná studie. Praha: VÚP, 2007. Kolektiv autorů: Příručka dobré praxe. České Budějovice: INTERPRESS a.s., 2007. Průcha, J.: Pedagogická evaluace. Brno: Masarykova univerzita, 1996. Dvořáková, M. - Horská, V. - Roupec, P. - Rýdl, K.: Sebehodnocení školy. Praha: Strom, 1998. Vašťatková, J.: Úvod do autoevaluace školy. Olomouc: PedF UP, 2006. Vyhláška 15/2005 Sb., kterou se stanoví náležitosti dlouhodobých záměrů, výročních zpráv a vlastního hodnocení školy. Metodický portál www.rvp.cz
1 Kolektiv autorů: Příručka dobré praxe. České Budějovice: INTERPRESS a.s., 2007, ISBN 978–80–87000–08–3. Dostupné též na pdpzv.vuppraha.rvp.cz 2 Burýšek, Z.: Technika čtení žáků na 1. stupni. Příručka příkladů dobré praxe. České Budějovice: INTERPRES, a.s., 2007, ISBN 978-80-87000-08-3. Dostupné též na pdpzv.vuppraha.rvp.cz
