Základní charakteristiky operačního systému Linux

S tím, jak se systém rozšiřoval, došlo ke vzniku řady distribucí. Ty mají obvykle stejné jádro (linuxové, lišící se jen verzí podle data vzniku), ale různé balíčkovací systémy, repozitáře, grafická prostředí nebo předinstalované aplikace. Rozdílů by bylo možné vypočítat ještě více. Důležité je, že neexistuje žádný jeden univerzální Linux pro běžné užití, ale existují distribuce, které na linuxové jádro stavějí vlastní (nebo přejaté) doplňky či aplikace.

V následujícím popisu se tedy zaměříme především na to, co je z hlediska systému i uživatele značně odlišné v Linuxu a ve Windows.

Jádro operačního systému

Z hlediska funkčnosti a systému jako takového je samozřejmě nejdůležitějším rozdílem jádro. To má vliv mimo jiné na bezpečnost (v Linuxu není obecně potřeba antivir ani externí firewall), výkon, spotřebu i běh aplikací. Součástí vrstvy jádra jsou také ovladače hardwaru. Zde je možné vnímat možná největší slabinu Linuxu – ne všichni vývojáři podporují více operační systémů. Může se proto stát, že určitý hardware (typicky skener, televizní karta či výjimečně tiskárna) nebudou pracovat v Linuxu korektně či vůbec.

Jiné jádro je také důvodem, proč nelze pod Linuxem spouštět přímo aplikace pro Windows a opačně. Tento problém se řeší často emulací či virtualizací druhého operačního systému. Jde jistě o téma, které může žáky zajímat, ale naše možnosti výkladu v tomto článku překračuje.

Balíčky a repozitáře

Dost možná největším rozdílem mezi operačními systémy z pohledu uživatele je instalace aplikací a jejich správa. Zatímco ve Windows jsou programy instalované instalátory a o jejich aktualizace se musí starat sám uživatel (případně výrobce softwaru), v Linuxu je situace odlišná. Do systému se přidávají balíčky, které jsou zanesené do repozitářů (ty si lze představit jako knihovnu s aplikacemi).

Běžná instalace probíhá tak, že si uživatel vybere ze seznamu předpřipravených aplikací ty, které chce nainstalovat, a systém si poradí se vším potřebným. Tento koncept má řadu výhod – uživatel nemusí znát názvy programů, ale stačí mu, když si ve vyhledávači softwaru, který je obvykle součástí distribuce, napíše, co vlastně potřebuje, a jen si vybere z nabízených variant (každý balíček by měl obsahovat popis aplikace, její funkce, možnosti využití atp.) – například „editor fotografií“ vyhledá řadu aplikací, ze kterých si uživatel jednoduše vybere.

Instalace nemá obvyklé kroky jako ve Windows (volba cesty, souhlas s podmínkami, atp.), ale jen se odklikne požadavek na instalaci. Díky této struktuře je možné, aby se systém sám staral o aktualizaci softwaru, takže má uživatel neustále k dispozici plně aktualizované aplikace, což má pozitivní vliv na výkon i bezpečnost.

Právě zabezpečení představuje další výhodu tohoto modelu – jednak jsou do repozitářů zanášeny jen prověřené a bezpečné aplikace a pak před instalací čehokoli je třeba zadat heslo. Uživatel tak má dokonalou kontrolu nad tím, co se do systému instaluje a kdy. Díky repozitářům si také systém sám vyřeší všechny funkční závislosti, což Windows neumí (například nutnost instalovat GTK knihovny před instalací GIMP, Pythonu před SciDAVis atd.).

Je nutné se zmínit o tom, že balíčků je více druhů a lze podle nich rozčlenit linuxové distribuce do určitých rodin – DEB balíčky mají distribuce odvozené z Debianu (Ubuntu, Debian, Mint, Danix), které jsou nejrozšířenější. Následují RPM balíčky (odvozeno od Red Hat Package Manager), které využívají distribuce odvozené z Rad Hat (Fedora, OpenSuse, CentOS) či další méně obvyklé.

Grafické uživatelské rozhraní

Zatímco u Windows existuje jen jedno pevné grafické rozhraní (třeba i s více vzhledovými módy), u Linuxu existuje podstatně větší variabilita. Nad jádrem je obvykle vystavěno textové ovládací rozhraní, nad nímž pak funguje grafická nástavba.

Využívá se přitom X Window System, který se skládá z několika základních komponent (X Server, X protokol, knihovna Xlib), které mohou vývojáři použít pro různá grafická prostředí – některá mají ovládací panel nahoře, jiná dole či na straně, třetí mají jen kontextové menu na ploše. Některá používají objectdock, jiná nikoli atp. Tím je daná obrovská rozmanitost vzhledu, který může být skutečně téměř libovolný.

Mezi nejznámější grafická prostředí patří nepochybně KDE, Gnome, Xfce, Windows Maker či Fluxbox. Pokud bychom měli provést nějakou velmi generalizující diferenci, tak KDE je grafické prostředí, které je zřejmě esteticky nejhezčí a nejpropracovanější. Je spojeno s řadou dalších aplikací a podporuje koncept sémantického desktopu. Nevýhodou je větší hardwarová náročnost. Gnome je ideálním grafickým prostředím pro práci a také aplikace pro něj určené jsou často pracovního či kancelářského rázu. Xfce je pak vhodné především pro slabší počítače či ekology – má malé nároky na hardware i spotřebu.

Jednotlivá grafická prostředí neovlivňují jen vzhled operačního systému, ale zahrnují většinou také řadu aplikací. Ty jsou často speciálně optimalizované pro zmíněná grafická prostředí, pod kterými jsou hezčí, rychlejší a využívají jejich knihoven.

Závěrem

Rozdílů bychom mezi oběma systémy mohli najít více. Ať již jde o nastavení práv pro uživatele, způsobu práce s příkazovou řádkou nebo jiného způsobu uspořádání souborů na disku či adresářové struktury. Dovolím si tvrdit, že právě tyto věci jsou v Linuxu řešeny lépe, logičtěji a praktičtěji. Hlavní nevýhodou tohoto bezplatného operačního systému tak není složité ovládání či nepěkný vzhled, jak by se mohlo zdát, ale především slabší podpora hardwaru a menší výběr softwaru, který je k dispozici. Chybí MS Office a především řada známých her, což může pro žáky představovat vážný hendikep systému.

Řada důležitých aplikací ale nechybí – namátkou je možné jmenovat LibreOffice (OpenOffice.org), Firefox, Chrome, VLC a řadu dalších, a nebo existují efektivní náhrady, které jsou často lepší než jejich vzory – DoubleCommander místo Windows Commander, Amok místo WinAmp atp. Také to patří k důležité části výkladu o operačním systému Linux.