Vzdělávání učitelů předškolních zařízení v českých zemích z historického pohledu

Výchova předškolních dětí byla v dávné minulosti zajišťována v rodinách. K dětem se přistupovalo jako k „malým dospělým“, výchova byla realizována pomocí předávání tradic, lidové kultury, zkušeností a znalostí z generace na generaci. Kladnou roli ve vzdělávání dětí zaujímal kostel, církevní obřady a lidová kultura. Na výchově dětí se podíleli kromě rodičů i starší sourozenci, prarodiče i další příbuzní.

V bohatých, především šlechtických rodinách výchovu dítěte zajišťovala chůva, domácí učitel (či domácí učitelé v případě panovnických rodin) nebo guvernantka.

Výchova byla také zajišťována církevními institucemi, především kláštery, kde byly děti vychovávány a vzdělávány mnichy a jeptiškami.

Průlom v pojetí dítěte přináší až Jan Ámos Komenský ve svém díle Informatorium školy mateřské. V tomto díle Komenský podává pojetí dítěte jako individuálního jedince, nikoliv „malého dospělého“, jedince, který potřebuje specifický přístup, specifické výchovné i vzdělávací metody a specifické výchovné podmínky. V tomto díle Komenský výrazně předběhl svou dobu (Komenský, 1964).

První veřejná předškolní zařízení vznikala u nás podobně jako v zahraničí ve třicátých letech 19. století. V té době jako instituce zajišťující předškolní výchovu byly zřizovány útulky, útulny, dětské opatrovny, dětince či dětské školy. V těchto institucích byly zaměstnávány ženy, které zde pečovaly o děti, aniž by měly odbornou kvalifikaci zaměřenou na zdravotnictví či pedagogiku, požadovala se po nich pouze občanská bezúhonnost a zkušenost s péčí o děti.

Poprvé se objevil požadavek kvalifikace předškolních pedagogů v roce 1832. V roce 1832 byla zřízena pražská opatrovna Na Hrádku, nazývaná také jako první česká opatrovna, kterou řídil Jan Vlastimír Svoboda, který sám byl kvalifikovaným předškolním pedagogem a po svých zaměstnancích tuto kvalifikaci také požadoval. Tato odborná kvalifikace, vyžadovaná pro práci vychovatelky v této opatrovně, zahrnovala teoretické i praktické vzdělání v pedagogice, dobrou znalost českého i německého jazyka slovem i písmem, občanskou i morální bezúhonnost. Vzhledem ke kvalifikovanosti vychovatelek zde působících a vzhledem ke kvalitě tohoto zařízení, fungovala pražská opatrovna Na Hrádku jako vzor pro ostatní opatrovny, a proto zde byly vzdělávány i budoucí vychovatelky předškolních zařízení. Vzdělávání vychovatelek předškolních zařízení tak zahrnovalo teoretickou i praktickou přípravu (Opravilová, 2016, Štverák, 1983).

Od roku 1848 se začal místo do té doby používaného pojmu opatrovna či útulek používat pojem mateřská škola. Tato mateřská škola byla určena pro děti od dvou let. Na konci 19. století se také začal pro pracovnici v mateřské škole používat pojem pěstounka. Tato pěstounka není plně chápána jako učitelka mateřské školy v dnešním pojetí. Na rozdíl od pedagogického pracovníka její role spočívá především v péči o dítě, nikoliv ve vzdělávací funkci. Její přístup k dítěti je tedy především „mateřský“, nikoliv „pedagogický.“

V roce 1869 říšský zákon o obecném školství umožnil, aby při obecných školách vznikaly mateřské školy. Tento říšský zákon také ustanovil kvalifikaci pěstounek a vyjmenovával jejich dovednosti a znalosti. V té době bylo dle zmíněného zákona po pěstounkách vyžadováno absolvování čtyřletého učitelského ústavu (Štverák, 1983).

V roce 1872 vyšlo nařízení Ministerstva kultu a vyučování, které podpořilo profesní přípravu pěstounek mateřských škol. Příprava byla provozována v rámci jednoletých kurzů při ženských učitelských ústavech. V letech 1914 až 1945 v souvislosti s rostoucími nároky na kvalitu pěstounek, později učitelek mateřských škol, byly již tyto kurzy realizovány jako dvouleté. Od roku 1934 se již také nepoužívá pojem pěstounky, ale učitelky mateřských škol (Opravilová, 2016, Štverák, 1983).

Mateřské školy v roce 1917 změnily resort, začaly patřit pod Ministerstvo sociální práce. Až o několik let později přešly konečně pod Ministerstvo školství. Období první republiky s sebou přineslo i další pozitivní změny pro učitelky mateřských škol, zvyšování jejich kvalifikace, kvality jejich vzdělávání. Zájem učitelek předškolních zařízení o vysokoškolské vzdělání a s ním související vyšší prestiž ve společnosti podporovali i učitelé ostatních stupňů škol a také vysokoškolští pedagogové. Tento návrh však vláda neschválila (Štverák, 1983).

Proto začaly učitelky mateřských škol svépomocně organizovat sebevzdělávací kurzy, doplňující kurzy, odborné přednášky při univerzitním semináři pedagogickém. V Praze, Plzni a v Brně bylo realizováno také několik vysokoškolských kurzů a také dvouleté kurzy při soukromé vysoké škole studií pedagogických v Praze. Roku 1932 byla otevřena soukromá Vysoká škola pedagogických studií, na níž bylo realizováno soustavné vysokoškolské studium pro učitelky mateřských škol, jež fungovalo formou dálkového studia. Roku 1933 byla v Praze zřízena Studovna učitelek mateřských škol (Kasper, Kasperová, 2008).      

První požadavky na vysokoškolské vzdělání pěstounek mateřských škol se objevily na Sjezdu pěstounek českých mateřských škol v roce 1908. Na tomto sjezdu byl vyhlášen Program reformy mateřských škol a zazněl zde i požadavek Otokara Chlupa na vysokoškolské vzdělání pěstounek pracujících v mateřských školách.

Roku 1946 vešel v platnost zákon, dle něhož se učitelky mateřských škol mohly vzdělávat na pedagogických fakultách, a to v denní formě po dobu čtyř semestrů. Později bylo studium zkráceno na dva semestry (Štverák, 1983).

Od roku 1948 plní mateřská škola především funkci sociální, jak vyplývá z nařízení č. 195/1948 Sb., kterým se provádějí ustanovení školského zákona o školách mateřských, vydaného vládou České republiky. Dle tohoto nařízení je hlavním úkolem mateřské školy hlídání a péče o děti zaměstnaných matek a výchova a vzdělávání těchto dětí je odsunuta až na druhé místo. Jelikož s růstem zaměstnanosti žen se zvýšil zájem o předškolní zařízení, byla od roku 1953 zřizována také středoškolská zařízení věnující se přípravě učitelek mateřských škol, byla tedy zřizována čtyřletá pedagogická gymnázia (Opravilová, 2016, Štverák, 1983).

Rok 1953 přinesl také nové pojetí mateřských škol, a to v rámci zákona č. 31/1953 Sb., o školské soustavě a vzdělávání učitelů. Dle tohoto zákona je úkolem mateřské školy předškolní péče a zdravotní a sociální ochrana.

Roku 1958 byla čtyřletá pedagogická gymnázia transformována do podoby pedagogické školy. Po tříletém studiu byly absolventky těchto škol ještě rok metodicky připravovány zkušenou učitelkou v prostředí mateřské školy. Až po tomto roce metodické přípravy se staly aprobovanými učitelkami mateřských škol. O dva roky později bylo studium na těchto školách prodlouženo na čtyři roky a součástí studia byla také praxe, která byla rovnoměrně rozložena do celé délky studia. Škola se tak stala střední školou poskytující úplné středoškolské vzdělání zakončené maturitní zkouškou (Štverák, 1983).

Středoškolská forma přípravy učitelek mateřských škol tak, jak je popsána, je zachována do dnešní doby. V dnešní době je však již zavedena také vysokoškolská příprava v rámci bakalářského nebo magisterského studia, či příprava na vyšší odborné škole.

Zajímavým počinem je bezesporu ministerstvem školství vydaná vyhláška č. 59/1985 Sb., o odborné a pedagogické způsobilosti pedagogických pracovníků a o určení školských zařízení, ve kterých mají pedagogičtí pracovníci postavení učitele. Tato vyhláška, která byla uplatňována až do roku 1997, definuje odbornou i pedagogickou způsobilost učitele mateřské školy. Součástí této vyhlášky je přehled a popis požadované kvalifikace na jednotlivé pedagogické pozice a rovněž výčet kvalifikací, tzv. náhradních kvalifikací, které plně nahrazují požadovanou kvalifikaci. Což bylo fenoménem dané doby (Štverák, 1983).

Nedostatek kvalifikovaných učitelů byl řešen obsazováním míst učitelů mateřských škol lidmi s dobrým stranickým profilem, leč bez požadované kvalifikace. Byla také zřizována doplňující pedagogická studia na různých středních odborných školách pro studenty, kteří měli úplné střední vzdělání ukončené maturitní zkouškou. Doplňující studium bylo dvouleté a často vůbec nesouviselo s vystudovaným oborem. Někdy také byli v mateřských školách na pozici učitelů zaměstnáváni absolventi jiných středních škol, kteří vynikali tělesnou zdatností či ovládali hru na hudební nástroj, jako například absolventi uměleckých či sportovních oborů (Štverák, 1983).

Současná podoba přípravy předškolních pedagogů a požadavky na jejich kvalifikaci vycházejí ze školského zákona, zákona o pedagogických pracovnících, které zařazují mateřské školy do vzdělávací soustavy a vyzdvihují výchovně-vzdělávací funkci mateřských škol, kterou pokládají za nejdůležitější, což se odráží také na požadované kvalifikaci pedagogů pracujících v předškolních zařízeních.

Literatura a použité zdroje

KOMENSKÝ, Jan Amos. Informatorium školy mateřské. Praha: SPN, 1964.

KASPER; KASPEROVÁ. Dějiny pedagogiky. Praha: Grada, 2008.

OPRAVILOVÁ. Předškolní pedagogika. Praha: Grada, 2016.

ŠTVERÁK, V. Stručné dějiny pedagogiky. Praha, 1983.