Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Výuka dějepisu a dějiny 20. století
3,0 (3 hodnocení)
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Autor se v příspěvku věnuje výuce historie 20. století v hodinách dějepisu. Mezi evropské trendy ve výuce dějepisu patří multikulturní líčení dějin. Žáci by si měli prostřednictvím dějepisné výuky osvojit kritický přístup k historickým skutečnostem.
Během posledních 25 let nastala v mnoha evropských školních kurikulech důležitá změna, a tou je důraz na nejnovější dějiny. Pozornost se upřela především na dějiny 19. a 20. století, které začaly tvořit prakticky polovinu kurikul dějepisu. S tím se pochopitelně vynořila i řada problémů, které lze v určité podobě sledovat i po roce 1989 v české dějepisné výuce. Objevovaly se obavy, že hodnocení a interpretace nedávných událostí nemohou být vzhledem k nedostatečnému odstupu, neúplnosti a nestejné hodnotě dostupných pramenů kvalitně prozkoumány a interpretovány. Jiné pak zmiňovaly nebezpečí nedostatečného odstupu a nezaujatého přístupu a pohledu vyplývajícího například z osobní účasti učitelů nebo žáků či z případných dalších vztahů k nedávným událostem. České dějepisné vzdělávání muselo a musí řešit ještě další problémy1, které se dotýkaly nedostatku kvalitních učebních materiálů (v současnosti je již situace poměrně dobrá), omezení časové dotace v nových učebních plánech a s tím částečně souvisejícího faktu, že výuka nejnovějších dějin byla a stále ještě je na některých školách silně podceňována.
V nedávné době byla vypracována rozsáhlá analýza dějepisných vzdělávacích programů vybraných zemí, ze které vyplynulo, že základem obsahu ve všech sledovaných zemích jsou národní dějiny v kontextu dějin světových2. V zařazení dějin lokálních a regionálních je výběr většinou ponechán na učiteli. Jedna z významných funkcí dějepisu - vytváření národní identity jednotlivce, je zohledněna již v celkovém pojetí učiva a jeho výběru, který se řídí národním pohledem na vlastní i světové dějiny. V současné době se ovšem stále silněji ozývá požadavek zejména na rozšíření učiva dějin 20. století a především na zavedení širší evropské dimenze, která bude brát v úvahu hlavní procesy, hnutí a události, které formovaly celý kontinent za posledních sto let. Otázka výuky českých národních dějin je v současné době závažným tématem i v naší odborné veřejnosti. Nejenom, že existuje neujasněný vztah k našim národním dějinám, ale objevují se i názory, že jsou české dějiny líčeny jako multikulturní záležitost (kde kromě Čechů figurují i Němci, Židé, Romové, Slováci a další národnosti) jen proto, aby nedošlo k podezření z nacionalismu3. Přestože je tento multikulturní pohled vnímán některými odborníky jako určité nebezpečí, patří toto pojetí mezi moderní evropské trendy ve výuce dějepisu.
Vedle politických dějin, které tvoří jádro dějepisného obsahu, byly stále častěji zařazovány dějiny hospodářské, sociální, kulturní a dějiny každodennosti. Ve vzdělávacích programech je také možné pozorovat zaměření na témata, která byla dříve zcela opomíjena, např. dějiny různých skupin, jako jsou ženy, děti, rodiny, migranti apod. Do výuky dějepisu se tak promítá multikulturní výchova, která se v mnoha ohledech dotýká těch nejaktuálnějších otázek. V České republice tak postupně dochází k určitému vymezení místa v dějepisném vyučování, například problém romské komunity a její výchova a vzdělání nebo otázka migrantů z asijských států, kteří se zde trvale usazují4.
Učitelé se také často musí zabývat tématy (např. kulturní hnutí, změny ve vědě a technice), ale také historickými prameny (orální historie, film, filmové týdeníky apod.), které byly dříve v dějepisném vyučování opomíjeny. Při práci s prameny jakéhokoliv typu je však nutné dbát především na to, aby žáci nepovažovali historickou pravdivost pramenu za doklad "objektivity dějin". Pramen by měl sloužit především jako "pracovní nástroj - pomůcka", díky které si žáci osvojí určité dovednosti a schopnosti. Žáci by měli být takto vedeni k poznání, že většina historických informací je z velké části vlastně již interpretací někoho jiného (např. autora učebnice, historika, novináře, producenta dokumentárního pořadu) a že se všichni snaží, na základě dostupných informací, vysledovat, pochopit a vysvětlit vzájemné souvislosti mezi různými událostmi. S tímto poznáním by mělo jít ruku v ruce zjištění, že takto se historická skutečnost mění v závislosti na tom, jaké důkazy byly k její interpretaci vybrány a za jakým účelem byla interpretována, dále, že na všechny historické události lze obvykle nahlížet z různých úhlů pohledu, což vede k tomu, že pak odrážejí nejrůznější domněnky, přesvědčení a zkušenosti.
Dějepis také navazuje úzké interdisciplinární vazby především ve společenskovědní oblasti. S tím úzce souvisí i změny v samotném chápání role výuky dějepisu. Dějepis přestal být pouze prostředkem k osvojení si sumy historických poznatků a vědomostí. Vlastní vzdělávací cíle dějepisného vzdělávání se obracejí především k jeho celospolečensky obecnému významu. Základem je formování historického myšlení, hodnotové orientace a vytváření historických dovedností. Žáci by si měli prostřednictvím dějepisné výuky osvojit nejen kritický přístup k historickým skutečnostem a důkazům, ale také se naučit chápat fakta v chronologických, prostorových, tematických nebo věcně systémových souvislostech. Dějepisné vzdělávání by se také mělo stát významným iniciátorem v rozvíjení a aplikování myšlenkových postupů nezbytných pro historické vědomí a interpretaci. Mezi tyto přístupy a postupy lze bezpochyby zahrnout takové, které žáky vedou k hlubšímu proniknutí a pochopení nejen samotných historických jevů a dějů, ale také k poznání, že historie není jen uzavřenou minulostí, která se skládá z faktů a neměnných závěrů, ale že je něčím živým a plným otázek. S požadavkem většího důrazu na rozvíjení kritických dovedností a historické interpretace u žáků souvisí i otázky, jak napomoci učitelům dějepisu, aby se mohli co nejvíce soustředit na způsoby výuky, tedy metody a formy práce, které žákům umožní tyto dovednosti a postupy zvládnout. Jednou z nich je otázka vhodných učebnic a dalších učebních a studijních materiálů. Problematika výuky nejnovějších dějin je v tomto případě velmi ožehavá. Při studiu dějin 20. století jsou jak učitelé, tak žáci schopni získávat informace z mnohem většího množství pramenů a nejrůznějších materiálů. Žáci se pak musí především naučit aplikovat na tyto informační prameny stejné kritické dovednosti a historické znalosti, které formálním způsobem využívají ve výuce dějepisu. Musí se naučit, že kritická interpretace vyžaduje další znalosti a dovednosti.
Tato různorodost studijních témat a značný objem dnes dostupných informací přináší také učiteli důležitou výzvu, jak žákům pomoci vytvořit souvislý přehled o 20. století, aby dokázali chápat, jak se zdánlivě nesouvisející politické, společenské, kulturní, hospodářské a intelektuální změny ve skutečnosti vzájemně ovlivňovaly.
Dějepis napomáhá dospívající generaci k integraci do společnosti především skrze poznání, že minulost je téměř všudypřítomným rozměrem současnosti5, a je také vlastně jediným vyučovacím předmětem, který ve výuce systematicky seznamuje žáky s historickou skutečností, se kterou se takto obeznámí prakticky většina společnosti. I z tohoto ohledu je nutné věnovat velkou pozornost tomu, co je obsahem dějepisného vzdělávání. Největší díl dějepisné výuky je v oblasti základního vzdělávání, kterým projde naprostá většina populace. Na dalších stupních (SOŠ, OA, SOU), mimo gymnázia, se žáci setkají jen s velmi omezeným rozsahem učiva dějepisu nebo se s ním již nesetkají vůbec.
V sérii následujících článků se budeme podrobněji zabývat podněty využitelnými při výuce především nejnovějších dějin a pokusíme se tak rozšířit úhel pohledu na jejich výuku o různé nápady, ilustrační materiály k nejrůznějším tématům, okruhům a událostem a nabízet praktické rady využitelné ve výuce.
1 Viz podrobný článek PhDr. Dany Hudecové in: Historie a škola I. - Otázky koncepce českého školního dějepisu, Praha 2002, s. 23-34.
2 Hudecová, Dagmar: Výsledky analýz dějepisných vzdělávacích programů vybraných zemí I., II., in: Společenskovědní předměty, roč. IV (březen, červen)/ 2005, s. 22-27; s. 18-21.
3 Viz k tomu blíže Úvaha k VIII. Sjezdu českých historiků v Hradci Králové J. Pánka: Česká historická věda a české historické vědomí, VIII. Sjezd českých historiků, Praha 2000, s. 19-27. Též Dana Hudecová in: Historie a škola I. - Otázky koncepce českého školního dějepisu, Praha 2002, s. 23-34.
4 K této problematice je k dispozici poměrně bohatá řada publikací viz např. Tatjana Šišková (ed.): Menšiny a migranti v České republice. Praha 2001; Černobílý život. Praha 2000 (k romské problematice); Interkulturní vzdělávání. Člověk v tísni v nakl. Lid. Noviny, Praha 2002; Jan Průcha: Multikulturní výchova. Teorie - praxe - výzkum, Praha 2001.
5 Viz Zdeněk Beneš: Historický text a historická kultura. Praha 1995; Sborník Historie a škola I. - Otázky koncepce českého školního dějepisu. Praha 2002.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.