Výuka anglického jazyka v 7. ročníku ZŠ pro sluchově postižené žáky
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Výuka anglického jazyka v 7. ročníku ZŠ pro sluchově postižené žáky
5,0 (1 hodnocení)
Zkušenosti z prvního roku povinné výuky cizího jazyka v základní škole pro sluchově postižené žáky.
V naší škole studují žáci se sluchovým postižením. Často se jedná o žáky zcela neslyšící. Výuka takových žáků je velmi obtížná a náročná na přípravu učitele. Žáci se sluchovým postižením komunikují především pomocí českého znakového jazyka. O tom, jak budou těžce sluchově postižení žáci komunikovat, se rozhoduje již brzy po zjištění sluchové vady (nejčastěji kolem 6. měsíce věku, kdy je většinou těžká sluchová vada zjištěna). Rodičům se sluchově postiženým dítětem je zdravotnickým zařízením doporučena návštěva speciálně pedagogického centra pro sluchově postižené. V tomto centru hledá kolektiv zaměstnanců optimální způsob komunikace. Zaměstnanci centra, kterými jsou logoped, surdoped, foniatr, psycholog, pediatr a sociální pracovnice, společně s rodiči hledají cestu vhodnou pro co nejlepší a nejrychlejší rozvoj komunikačních kompetencí těžce sluchově postiženého dítěte. V případě, že není možná kompenzace sluchové vady vhodným sluchadlem a není indikována ani vhodnost kochleárního implantátu, většinou se pro rozvoj komunikačních kompetencí těžce sluchově postiženého dítěte volí komunikace prostřednictvím česného znakového jazyka. Ten umožňuje rychlé osvojení základních pojmů dítětem a jeho komunikaci s okolím.
Naše škola používá při výchově a výuce těžce sluchově postižených žáků bilingvální metodu vzdělávání. Ta je koncipována tak, že v počátcích výchovy a vzdělávání (hlavně v mateřské škole a na prvním stupni základní školy) je maximální důraz kladen na rozvoj komunikačních kompetencí žáků, který probíhá hlavně na bázi znakového jazyka. Součástí školních vzdělávacích programů pro mateřskou a základní školu je proto i předmět speciálně pedagogické péče – znakový jazyk. Cílem vzdělávání v naší škole ale není, aby absolventi dokonale zvládli znakový jazyk, ale aby se dokázali dobře uplatnit ve společnosti, aby si našli odpovídající zaměstnání a dokázali vést kvalitní život. Na druhém stupni základní školy proto je ve školním učebním plánu věnována výuce znakového jazyka pouze 1 vyučovací hodina a ve střední škole není znakový jazyk vyučován vůbec. Namísto toho jsou ve střední škole zajišťovány praxe žáků v běžných zařízeních mezi slyšícími kolegy tak, aby si žáci v rámci studia osvojili komunikační kompetence nutné k výkonu povolání ve většinové společnosti. Nové pojmy si žáci střední školy také neosvojují prostřednictvím znakového jazyka (pro odborné termíny většinou přímo znaky nejsou, neslyšící je neznají a běžně neužívají a tlumočníci nahrazují odborné termíny běžně opisem, resp. popisem významu daného pojmu).
Archivní diskuze převzatá z rvp.cz. Přidávání nových komentářů není k dispozici.
Lenka Říhová4. 5. 2010
S velkým zájmem jsem si přečetla váš článek. Pracuji ve speciální škole pro žáky s mentálním postižením. Podobné problémy s anglickým jazykem řešíme i u nás. Žáci s mentálním postižením sice slyší, ale jejich slovní zásoba v ČJ je také poměrně omezená, fonematický sluch většinou nedostatečně rozvinutý a proto je pro ně cizí jazyk velmi náročný. Děkuji za vaše cenné zkušenosti.
Mimo znakového jazyka se těžce sluchově postižení žáci samozřejmě učí také českému jazyku, který je pro ně velmi náročný. Dá se říci, že se naši žáci již od počátku učí souběžně dva jazyky (bilingvální vzdělávání – ve dvou rovnocenných jazycích). Především výuka češtiny je pro těžce sluchově postižené žáky velkým problémem právě proto, že žák se učí tento jazyk jako jazyk cizí (jako první si osvojil znakový jazyk) a velmi dlouho trvá, než porozumí a pochopí základy stavby českého jazyka. Aby si žák látku osvojil, je mu třeba předkládat veškerou látku vizuálně, maximálně konkrétně, a to je náročné na jeho paměť i na přípravu výuky. Aktivní slovní zásoba žáka proto vzniká pomalu a je podmíněna porozuměním, pochopením významu slov a slovních spojení. Vyučovat český jazyk je tedy nejlepší v tematických celcích. Ve výuce proto probíráme například témata – rodina, škola, jídlo, zvířata, barvy apod. Většina žáků naší školy nedokáže informace přijímat sluchem. Při komunikaci a ve výuce je nutno volit náhradní komunikační kanály. V každém předmětu musí učitel vysvětlovat významy slov a slovních spojení, což je opravdu náročné. V sedmé třídě mají žáci základní slovní zásobu, ale významy celých vět často nechápou. Nedokáží se sami od sebe vyjadřovat ve větách tak, jak bychom očekávali. Leckdy nás jejich chybovost překvapuje. Často mají sluchově postižení žáci na slova českého jazyka špatnou paměť a proto se probíraná látka musí stále opakovat. Přimyslíme li si samozřejmou povinnost vyučovat mimo znakový a český jazyk i další předměty, stojí před učitelem sluchově postižených žáků opravdu mnoho práce.
Výuka anglického jazyka navazuje na porozumění a výuku znakového i českého jazyka. Začátky výuky angličtiny by měly navazovat na slovní zásobu, kterou mají žáci již v obou stávajících jazycích upevněnou. Základní problém při výuce angličtiny je odlišná výslovnost a odlišný zápis slov. Slyšící žák se učí angličtinu především poslechem. Zpívá s učitelkou anglické písničky, hraje různé hry, a tím získává cit pro osvojovaný jazyk. To bohužel není u těžce sluchově postižených žáků možné. Učitel angličtiny u našich žáků vyslovuje přesně to, co je napsané – např. book čti „book”. K tomuto slovíčku přidáváme obrázek a znak. Žáci se učí slova přečíst a napsat. Z vlastní zkušenosti vím, že je velmi náročné pominout fonetickou podobu angličtiny. Slyšící učitel si vybaví nejprve slovo tak, jak se vyslovuje a potom jej zapisuje. My musíme při výuce sluchově postižených žáků přemýšlet jako kdybychom neznali fonetickou verzi slova. Představte si, že hovoříte s počítačem, který reprodukuje text bez barvy hlasu a bez použití pravidel výslovnosti slov. Slovo vyslovuje po písmenech tak, jak ho má v paměti uloženo. Dá se to také srovnat s tím, jakoby se žáci učili dva cizí jazyky, jeden je psané slovo a druhý je jeho výslovnost. Když vás na ulici zastaví cizinec s prosbou o radu, začínáte plést několik jazyků dohromady a nakonec nemáte dobrý pocit ze svého zmateného vyjadřování. Prostě pletete páté přes deváté. Máte nějaké znalosti v určitém počtu jazyků, ale protože víte, že jsou nedostačující a vy nechcete vypadat hloupě, raději se příště cizinci vyhnete. Logické tedy je pilovat jeden jazyk tak, abych ho uměla v budoucnu použít. U našich žáků musíme takto neustále pilovat češtinu a anglický jazyk.
Při výuce angličtiny kombinujeme vlastně tři jazyky. Znakový, český a anglický jazyk. Naštěstí jsme při tvorbě školního vzdělávacího programu vypracovali koncepci výuky jazyků ve formě zastřešujícího předmětu „Jazyk a jazyková komunikace”. Tak lze využít jednoho jazyka při výuce jiného a jazyky vzájemně propojit do pojmu. Předmět jazyk a jazyková komunikace je integrován ze 3 částí: ze vzdělávacích oborů český jazyk, cizí jazyk a speciální pedagogické péče znakový jazyk. Předmět se vyučuje ve všech ročnících, jeho obsahem je v 1.–3. ročníku český jazyk a literatura (Čj) a znakový jazyk (ZJ), ve 4.–10. ročníku Čj, Zj a anglický jazyk. Všechny složky řeší základní problém neslyšících a těžce sluchově postižených – komunikaci a překonání komunikační bariéry. Předmět je základním a nejdůležitějším předmětem ve výchovně-vzdělávacím procesu neslyšících a těžce sluchově postižených. Zvládnutí jeho obsahu je hlavní podmínkou pro rozvoj osobnosti žáka po stránce rozumové i emocionální, jeho schopnosti žít ve společnosti, získávat informace, vzdělávat se, zvládat komunikační situace, navazovat vztahy a být jejich plnohodnotnou součástí.
V prvních ročnících jde především o pochopení principu a pravidel komunikace. Dle míry sluchového postižení, možností a schopností žáků převládá Zj nebo Čj.
U těžce sluchově postižených žáků není možné, aby látka v oblasti jazykového vzdělávání byla probíraná tempem a na znalostní úrovni jako na běžné základní škole. Já pracuji se žáky sedmého ročníku. Hledala jsem na trhu vhodnou učebnici pro výuku začátečníků, našla jsem učebnici „Hello, kids”, kterou napsala Marie Zahálková (vyšla v roce 2006 v nakladatelství SPN). Při výběru učebnice jsem se řídila několika pravidly.
1) vizuální stránka – tato učebnice obsahuje fotografie, množství obrázků, které žákům umožní pochopení obsahu 2) srozumitelné uspořádání lekcí tak, aby obsahovaly jednoduchý slovníček a jednoduchá a srozumitelná cvičení 3) lekce uspořádané do témat tak, jak jsem již popisovala – např. barvy, číslovky atd. 4) jednoduchá a srozumitelná gramatika 5) pozvolna se zvyšující obtížnost textů 6) k učebnici je vytvořen pracovní sešit
Je pravda, že se laikům v problematice výuky sluchově postižených žáků může zdát, že učebnice je příliš lehká, avšak z mého pohledu tomu tak není. Myslím, že plně vyhovuje našim účelům. Musíme si přece uvědomit, že chceme, aby žák při samostatné práci nebyl rozptylován zbytečnými údaji, které jej matou. Musí si vytvořit k učebnici vztah, což její vlídná podoba poskytuje. To jestli učitel přidá nějaká další slovíčka žákům pro rozšíření vědomostí je již na něm, podle toho, jaká se mu sejde třída. Já jsem zvládla se svými žáky za školní rok probrat zhruba 15 lekcí a troufám si tvrdit, že látku a informace z ní dokáží použít. Ovšem ještě jednou připomínám, jestli slyšící žáci opakují slovíčka stokrát, my musíme opakovat tisíckrát, proto postupujeme pomalu. Učebnice je v současném pojetí výuky pouze výukový materiál, její obsah a rozsah není pro nás nikterak závazný, navíc lze libovolně kombinovat a doplňovat dalšími učebními materiály. Jediným závazným materiálem při výuce je náš školní vzdělávací program zpracovaný podle rámcového vzdělávacího programu.
U dnešních žáků musíme brát v úvahu to, že angličtina bývá jazykem moderních komunikačních technologií – elektroniky a počítačových systémů, a to je dnešním dětem blízké. Angličtina má „jednoduchou” gramatiku, což je také osobám se sluchovým postižením blízké. Jejich nejoblíbenější komunikační cesta v rámci ICT bývá komunikace prostřednictvím webové kamery, kde se sluchově postižení mezi sebou kontaktují. Není ojedinělé, že mladí neslyšící mají kamarády po celém světě a znalost angličtiny v jejich případě je velmi důležitá. Dokonce těžce sluchově postižení anglický jazyk ve většině případů upřednostňují před všemi ostatními vyučovacími předměty.
Na závěr bych chtěla vyjádřit svůj názor k výuce cizích jazyků u sluchově postižených žáků na základním stupni školství. Věřte nám, tři jazyky opravdu dítěti v základní škole stačí (znakový, český a anglický jazyk). Sluchový handicap je velikou brzdou osvojování jazyka jako takového. Nechme naše žáky vytvořit si bez zbytečného presu základy těchto jazyků a nespěchejme tak rychle s dalším – v pořadí již čtvrtým jazykem. V případě výuky jazyka u těžce sluchově postižených žáků opravdu méně znamená více.
